Josef Kunert se narodil 21. listopadu 1778 v Německé Huzové (Deutschhause) v okrese Bruntál. Stejně jako on byli i jeho mladší bratři hudebníci. Jan Leopold (1784-1865) působil v Kroměříži jako věžní mistr, kapelník, pedagog a skladatel. Florian Kunert, nejmladší bratr (1789-1860) odešel též do Kroměříže a byl učitelem hudby a choralistou v kroměřížském kostele sv. Mořice. Malý Josef získal první poznatky o hudbě patrně v městské škole ve svém rodišti, kde byl v té době učitelem Franz Meixner. Jako chlapec se zde rovněž setkal s provozováním chrámové figurální hudby v kostele sv. Jiljí, které se asi i aktivně účastnil.

Roku 1794 se odešel vyučit věžným do Litovle k věžnímu mistrovi Franzi Josefu Schiebelovi (1754-1811). Za pět let, v roce 1799, získal Josef výuční list, v němž byl hodnocen jako pilný a schopný hudebník. Mistr Schiebel mu také napsal doporučení, ve kterém mimo jiné vyzvedl, že je čestný a poctivý.

V Olomouci začal Josef Kunert působit od 7. července 1799 jako tovaryš u věžního mistra Thomase Gschladta (1720-1806), který zde vykonával funkci věžného už od roku 1769. Mistr Gschladt krátce nato dlouhodobě onemocněl, nemohl z tohoto důvodu svou činnost vykonávat a proto se začalo uvažovat o jeho náhradě. O místo věžného se zajímal i Franz Ostrý (1760-1820), který od r. 1788 působil jako choralista olomoucké katedrály sv. Václava a byl zpěvákem pro chorální a figurální hudbu. 8. května 1802 napsal Franz Ostrý na olomoucký magistrát dopis, ve kterém uvedl, že dosavadní věžní mistr je dlouhodobě nemocen a ve svém věku osmdesáti let nemůže již tuto službu zastávat.

Když se mistr Gschladt dozvěděl o Ostrého dopise, 11. června 1802 napsal na magistrát vyjádření ohledně svého tovaryše Josefa Kunerta. Zdůraznil, že ho pro jeho nemoc tento tovaryš již tři roky zastupuje, vyučuje hudbě učně a dbá na pořádek v jeho domě, proto mu přenechá všechny hudební nástroje a hudebniny za cenu 1000 zlatých. Následně pak dne 18. června 1802 zažádal olomoucký magistrát o penzionování. V žádosti uvedl svůj vysoký věk - 82 let, tělesnou "nedostatečnost" pro vykonávání činnosti věžního mistra a doložil ji lékařským vysvědčením od olomouckého lékaře Ebnera, který mu z tohoto důvodu doporučil odpočinek. Dále uvedl, že 32 let pilně a bez odpočinku vykonával službu věžného. Magistrát Gschladtově žádosti následně vyhověl.

Nový věžný uměl hrát na jedenáct hudebních nástrojů

Téhož dne, tedy 18. června 1802, zažádal Josef Kunert magistrát o místo věžního mistra v Olomouci. Ve své žádosti zdůraznil výše uvedené skutečnosti, které popsal Gschladt a uvedl, že od příbuzných získal polovinu požadované finanční částky. Dále uvedl, že umí dobře hrát na housle, trubku, lesní roh, pozoun, flétnu, hoboj, klarinet a fagot a ovládá hru na violoncello, kontrabas a klavicembalo.

Olomouckým magistrátem byl přijat z těchto dvou kandidátů do služby věžního mistra právě Josef Kunert. Neúspěšný Franz Ostrý zůstal nadále choralistou v katedrále sv. Václava, kde se stal v roce 1806 kapelníkem.

Dne 30. června 1802 byly sepsány pro věžního mistra Josefa Kunerta podrobné instrukce o jedenácti bodech, které se týkaly jeho chování (aby vedl zbožný život s celou rodinou, dodržoval dobré mravy a prokazoval magistrátu úctu a poslušnost), dále jeho povinností a platu. Kunertovy pracovní povinnosti (včetně jeho tovaryšů) se týkaly účinkování v kostele sv. Mořice, např. o velkých svátcích, při procesích a mších u sousoší sv. Trojice. Dále bylo jeho povinností provádět "obvyklou hudbu" z radniční věže. S tovaryši měl také hrát při jmeninách městského purkmistra a radních. V instrukcích bylo také pojednáno o jeho zaměstnancích - aby měl několik dobrých tovaryšů a dva učně a aby s nimi nacvičoval zvláště ty skladby, které mají hrát v kostele nebo na věži. Rovněž bylo určeno, za jakých podmínek má věžný účinkovat při svatbách, hostinách a jiných slavnostních příležitostech. Pozornost zde byla věnována také zajišťování bezpečnosti - tedy držení stráže na věži radnice a odtrubování hodin ve dne i v noci (ve dne každou hodinu, v noci každou čtvrthodinu). Kunert měl mít k této službě dva hlídače (pištce) a na plnění jejich služby měl důsledně dohlížet. Měl neprodleně ohlašovat požár, varovat před ním úhozy na poplachový zvon na požární věžičce, která se nachází vedle radniční věže, přímo nad orlojem. Ve dne měl co nejrychleji vyvěsit červený prapor, v noci pak zažehnout laternu (lucernu) ve směru požáru. Byl mu k dispozici služební byt na radnici (zde mu bylo nařízeno udržovat čistotu, stejně jako v místnosti na věži) a týdně dostával 4 zlaté a 44 krejcarů včetně deputátu - piva, žita, ječmene, prosa, svíček a dřeva na topení.

Josef Kunert se 17. ledna 1803 oženil s Barbarou Elisabethou Köllerovou (1782-1831). Svatba se konala v kostele sv. Mořice a svědkem jim byl bývalý věžný Thomas Gschladt. Manželům Kunertovým se narodilo deset dětí, z nichž hudebně vynikl prvorozený syn Mořic, křtěný Maurizius Taddäus (1803-1861). Od útlého mládí jej Josef Kunert učil na housle, ale Mořic měl k tomuto nástroji velký odpor. V jednom záchvatu hněvu dokonce úplně zničil nástroj, na který měl cvičit. Tíhnul spíše ke klavírní a varhanní hře, jejíž studium mu na jeho naléhavou prosbu otec nakonec povolil. Základy hry na tyto nástroje mu dal regenschori olomouckého kostela sv. Michala Josef Richter. Mořic Kunert dělal značné pokroky, takže již ve svých osmi letech překvapoval posluchače svou hrou na varhany. Po studiích ve Vídni působil v letech 1828-1856 jako varhaník v olomouckém kostele sv. Mořice.

V polovině května 1832, rok po smrti první manželky, se Josef Kunert oženil s Magdalenou Amenthovou (1797-?), vdovou po Adamu Amenthovi (1785-1831), obchodníku s hudebními nástroji, který zemřel na epidemii úplavice, stejně jako Kunertova první manželka Barbara. Svatba se konala v kostele sv. Mořice, týden po svatbě jeho syna Mořice v témže kostele. Druhé Kunertovo manželství bylo bezdětné.

Z poměrně kusé korespondence s olomouckým magistrátem se dozvídáme, že 20. května 1805 prosil Josef Kunert, z důvodu celkového zdražování, o přídavek ve výši 150 zlatých na obživu své rodiny a zaměstnanců. Současně s tím uvedl své výdaje, např. že zaměstnává čtyři tovaryše a dva učně, platí služebnou, má manželku a dítě a že v budoucnu nebude stačit on sám se čtyřmi tovaryši a dvěma učni k provádění hudby při mnohých různých církevních a jiných slavnostech. Tuto službu koná s maximálním vypětím sil a se vší horlivostí. Dále napsal, že musí šest měsíců topit v místnosti v radniční věži a zvláště v chladných měsících po celé dny, protože zde zdi ze všech stran prochladnou. Také musí topit ve vlhké místnosti pro tovaryše a učně, ve které cvičí na dechové nástroje a samozřejmě také vytápí byt, kde bydlí se svou rodinou. Nutno dodat, že v rámci naturálií dostával ročně 30 sáhů (102 m3) dřeva.

Dne 10. května 1812 Josef Kunert žádal o zvětšení bytu na radnici. Uvedl, že byt o dvou místnostech nestačí pro něho a pro jeho rozrůstající se rodinu a tím méně také výuce nutných hudebních znalostí osob a učňů, potřebných ke službě. Prosil, aby sousedící místnost v prvním patře o velikosti dva až tři sáhy (okolo 10 m2), která slouží jako skladiště, byla rozdělena zdí a tak získal další bytový prostor. Z důvodu nedostatku financí byla tato práce odložena. Proto Josef Kunert 18. března 1813 opakoval svoji žádost. O vyhovění magistrátu jeho požadavku se však nedochoval žádný dokument.

Dne 21. června 1812 Josef Kunert na magistrát poslal žádost o ochranu a záruku ohledně provádění hudby s orchestrem při svatbách a hostinách a také večerní a noční hudby s velkým orchestrem podle "Instrukce z roku 1802". Při těchto akcích začali totiž účinkovat jiní, méně kvalitní hudebníci - Hudlereyen, kteří svou hrou narušovali dobrou pověst městských hudebníků a jak uvedl Kunert: "skrze tyto břídily je v harmonické hudbě vysoké estetické kvality její hudební umění zničeno ..." a "... každému umělci je drahé, aby vzácná pověst jeho umění nebyla snížena". Kunert se dožadoval, aby byla povolena ohlášená hudba k svatbě nebo hostině jen pod jeho vedením. Aby se zabránilo provádění večerní hudby od diletanty sestavených kvintetů, kvartetů a trií, Kunert navrhl, že radniční policejní úřad vyplní pokaždé povolení a doručí mu je na vědomí. Magistrát tuto Kunertovu žádost schválil.

Další spisy, které se týkaly Josefa Kunerta, pocházejí až z roku 1850. V noci 16. listopadu vypukl ve tři hodiny v noci požár v hejčínském mlýně, který věžní hlídač Mathias Kovarž (Kovář) zpozoroval až o chvíli později, údajně mu ve výhledu bránila věž kostela sv. Mořice, proto místo vzniku požáru ihned nezjistil. Na základě dalšího vyšetřování a líčení z 25. listopadu 1850 byl Mathias Kovář odsouzen k vězení v délce 48 hodin. Josefu Kunertovi bylo v této záležitosti uloženo, aby si po tuto dobu zajistil osobu k vykonávání strážní služby na věži a také mu bylo připomenuto, že na základě "Instrukce z roku 1802" má na radniční věži občas dohlížet na svůj personál.

Věžný jako skvělý hudebník

Josef Kunert hrával v prvním desetiletí 19. století při divadelních představeních. Tyto produkce se konaly v divadelním sále v prvním poschodí domu na Dolním náměstí č. 42 (č.p. 26), nad masnými krámy. Divadelní představení se zde konala v letech 1770-1828 a v této době zde účinkovaly české, italské a německé kočovné společnosti. Kunert patrně měl s tovaryši (a možná i dalšími hudebníky) svou vlastní kapelu, jak to u věžných bývalo zvykem. Z této hudební oblasti se dochoval Kunertův rukopisný sborník tanečních skladeb pro klavír, který obsahuje mimo jiné skladbu "Deutsche" bez uvedení autora - možná, že se jedná o Kunertovu skladbu nebo jeho úpravu nějaké taneční skladby.

V průběhu roku 1851 docházelo v Olomouci k reorganizaci městské správy. Na zasedáních městské rady v tomto roce se jednalo o vytvoření městské kapely v čele s kapelníkem Josefem Amenthem (1818-1904, který byl synem z prvního manželství Kunertovy druhé manželky) a o penzionování dosavadního věžného Josefa Kunerta. Kapelník Josef Amenth se stal zaměstnancem města v hodnosti městského úředníka a byl pro něj sepsán jmenovací dekret a návrh povinností. Shodně, jako předtím věžný, měl povinnost zajišťovat instrumentální doprovod pro chrámovou hudbu při mších a požehnáních o nedělích a cirkevních svátcích v kostele sv. Mořice.

Na základě této situace byl Josef Kunert od 1. července 1851 pensionován, definitivní dekret dostal dne 18. listopadu téhož roku. Byla mu vyměřena roční penze 300 zlatých bez naturálií.

Funkci věžního mistra vykonával Josef Kunert téměř 50 let a byl nejdéle sloužícím věžným na olomoucké radniční věži. I když se o jeho činnosti dochovalo málo zpráv, dá se předpokládat, že byl schopným a pohotovým hráčem na různé hudební nástroje, a že si po celý život řádně plnil své pracovní povinnosti věžného včetně pedagogického působení. Patřil sice mezi regionální osobnosti, svou praktickou hudební a pedagogickou činností však obohacoval hudební život první poloviny 19. století na Moravě a zasloužil se rovněž o rozvoj hudebního života v Olomouci.

Věžní mistr Josef Kunert žil v Olomouci až do své smrti, zemřel 11. října 1860 v nedožitých 82 letech.

Historie, činnost a povinnosti věžných na olomoucké radniční věži

Radnice města Olomouce od nepaměti zaměstnávala velice pestrou škálu městských zaměstnanců a řemeslníků. Spis olomouckého magistrátu z roku 1550 stanovoval povinnosti a náplň práce jednotlivých funkcí na radnici. V první řadě to byl městský rychtář, z dnešního pohledu nejvyšší strážný, městský soudce a představitel královské moci, později známý také jako sluha pana starosty neboli Bürgermeisterdiener. Dále to byli radniční hospodský - Rathauswirt, mistr hodinových ručiček - Zeigermeister (někdy uváděný jako seřizovač hodin - Uhrrichter, hodiny byly i v zasedací místnosti radnice). také městský písař, městský kameník, lamač kamene, zedníci, tesaři nebo vypalovači cihel a vápna, ale také "hladič" cihel, který měl na starosti ruční výrobu cihel. Jedna z nejdůležitějších funkcí byla práce věžného - turnera nebo také věžního mistra - Turnermeistera (turn je zkomolenina slova Turm - věž).

Věžný - tato profese městského zaměstnance byla asi nejvíc vidět, ale hlavně slyšet směrem k běžným občanům i návštěvníkům města Olomouce. Byl to právě věžný, který udával celému městu rytmus, jelikož jeho nejdůležitějším úkolem bylo v každou celou hodinu ve dne i v noci vytrubovat příslušnou hodinu, případně její čtvrti. V roce 1746 si počestní měšťané, bydlící především v blízkém sousedství radniční věže, vymohli mírnější ohlašování v nočních hodinách, proto se čas od deváté hodiny večerní až do čtyř do rána ohlašoval jen v celou hodinu tzv. štoky neboli fuky v počtu udávaného času. Troubením se také oznamovalo zahájení a ukončení různých městských trhů. Slavnostními fanfárami se vítaly významné návštěvy při jejich příjezdu na náměstí, ale také na počest narození a výročí členů císařské rodiny, jako např. v roce 1682, kdy na počest narození prince měli vytrubovat ráno od pěti do šesti hodin, v poledne od dvanácti do jedné hodiny, i v noci od devíti do dvanácti hodin, kdy na věži svítily lucerny a kdy se zde vyhrávalo i na jiné hudební nástroje. Věžný také účinkoval při různých hudebních slavnostech, které město pořádalo. Z toho vyplývá, že musel být i velmi dobrý hudebník, který ovládal hru na několik hudebních nástrojů, jež měl ve věži k dispozici - trubky, lesní rohy, pozouny, příčné flétny, staré hudební nástroje zvané pumrty, dva tympány a šalmaj. Všechny tyto nástroje se nacházely v místnosti na vrcholu věže, opatřené čtyřmi okny směřujícími na všechny světové strany, zařízené nejnutnějším nábytkem (postelí, stolkem a židlemi), v níž věžný a jeho pomocníci v době, kdy vykonávali službu, pobývali. Jednalo se o službu velmi náročnou, vykonávanou celoročně. Zvláště za krutých mrazů to musela být opravdu těžká a nepříjemná práce, ve věži se netopilo a v malé místnosti na věži se začalo topit až v 18. století.

Dalších povinností měl věžný celou řadu. Vykonával velmi důležitou strážní službu na ochoze radniční věže. Měl tím pádem velkou odpovědnost i za bezpečnost města. I přes tuto ochranu ale docházelo v Olomouci k velkým požárům a je otázka, nakolik byly zapříčiněny "bystrostí" věžného a jeho pomocníků. Dne 3. září 1637 vypukl mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní ve městě požár, který zničil celkem 70 domů. Proto se také páni radní rozhodli pořídit na radnici, ale také do městských domů, požární žebříky, háky, kbelíky a jiné protipožární nářadí. Přesto roku 1709 město postihl další ničivý požár, který ve vnitřním městě poškodil celou čtvrtinu, tedy více než 350 domů. Na poplachový zvon se zvonilo i v případě jiného nebezpečí, například když se k městu blížíla nepřátelská vojska.

Dnes bychom tento zvon na radniční požární věžičce hledali marně. V roce 1800 už po několikáté vyhořel kostel sv. Kateřiny v Kateřinské ulici. Střecha byla zničena, věž se zřítila do dvora sakristie, a žár to byl takový, že roztavil i zvony, které spadly na chrámovou klenbu. Už téhož roku byl ale kostel opraven a poplachový zvon byl městskou radou přemístěn na sanktusník - malou věž nad průčelím kostela.

Za svou službu i hudební atrakce věžný pobíral řádnou, dobře honorovanou mzdu, o kterou se dělil se svými pomocníky a dalšími najatými hudebníky. Tak jako ostatní zaměstnanci radnice, i věžný a jeho pomocníci byli městskými pány šaceni, což měli zaručeno smlouvou. V případě, že se věžnému jeho služba nelíbila, musel dát městu výpověď čtvrt roku dopředu. Jeho funkce byla obsazována konkurzem. Pro věžné i pro hlídky na věži vydávala městská rada příslušné instrukce, které se dochovaly např. z let 1550, 1726 a 1746. Přesně stanovené povinnosti byly sepsány ve smlouvě. V určitých bodech se práce věžného shodovala s prací ponocného, věžný proto někdy byl takto označován.

Dochovala se nám i jména dalších věžných. V roce 1550 to byl např. Sebastian Hengst, dále Antonín Stiblitzky, Georg Finger, Johann Schweinitz (věžný a seřizovač hodin na radniční věži a na Nové věži), Franz Fetzmann (věžný a pištec asi do roku 1726), Bernard Němec, Thomas Gschladt a Josef Kunert.

Jedním z nejvýznamějších věžných byl právě Bernard Němec (Niemetze), který se stal olomouckým měšťanem v roce 1735. Němec se věnoval především umělecké hudbě pro vyšší společnost a domohl se značného majetku. Vlastnil dům č. 4 v Pekařské ulici (č. p. 478), který koupil za 1500 zlatých. O tom, že byl opravdu zámožný, svědčí i skutečnost, že půjčoval značné finanční částky olomoucké šlechtě. Dlouhá léta byl věžným, zemřel v roce 1754. V jeho pozůstalosti bylo zapsáno celkem 96 hudebních nástrojů, ale i dalších hudebnin, mší, dechových partitur, symfonií, chórů a sonát.

V příběhu Josefa Kunerta je vzpomínaný jeho předchůdce Thomas Gschladt. Ten byl věžným od roku 1769 a byl to výborný hudebník, který vynikl zejména jako pozounista v arcibiskupské kapele v Salcburku a pro nějž komponoval i Leopold Mozart, otec W. A. Mozarta. V Olomouci působil současně jako ředitel městské hudby (Musikdirektor). Jeho syn Jacob byl v letech 1799-1807 varhaníkem v kostele sv. Mořice.

Věžného z olomoucké radniční věže můžeme vystopovat i v místních pohádkách a bájích, konkrétně v pověsti o vodníku Vinckovi:

"Někdejší rybník Nadýmáček u Skrbeně obýval starý vodník Vincek, který se údajně narodil po povodni v roce 1538. Byl to dobrák a poctivec, zakrslé a nevzhledné postavy, omšelý jako prastarý pařez. Byl jakýmsi vrchním správcem všech vod na Olomoucku, věděl o každém rybníčku, říčce a potůčku. Bylo možné ho vidět i v městě Olomouci, na jeho nejmilejším místě, u kašny Tritonu (ta patrně stávala na místě dnešní Herkulovy kašny). I o tu se staral, zamiloval se do podoby dávných vodních božstev, čistil kámen od mechu a špíny. Teprve když se setmělo, usadil se na roubení kašny a zapálil si svou oblíbenou fajfčičku. Ohýnek obvykle viděl i ponocný z olomoucké věže a stálo mu zato častokrát sejít dolů a s vodníkem pobesedovat, jediné dvě bdící duše v celé Olomouci..."

Zdroje:

"Poslední olomoucký věžný Josef Kunert" od PhDr. Ingrid Silné, Ph.D. (Olomoucký archivní sborník 6/2008 - studie vznikla na základě výzkumného záměru "Morava a svět: Umění v otevřeném multikulturním prostoru")

"Tajemná Olomouc" od Antonína Schindlera (vydalo nakladatelství Votobia v r. 1998)

"Tajemná Olomouc III." od Antonína Schindlera (vydalo nakladatelství Votobia v r. 2003)

"Tajemná města - Olomouc" od Jitky Lenkové (vydalo nakladatelství Regia v r. 2004)

Státní okresní archiv Olomouc, U Husova sboru 10, 771 00 Olomouc

Interiér požární věže. / Foto: autor

Interiér požární věže. / Foto: autor

Hlavní věž a věžička pro požární poplachový zvon. / Foto: autor

Hlavní věž a věžička pro požární poplachový zvon v roce 1899. / Foto: archiv

Radniční věž (vpravo) na detailu rytiny z roku 1700. / Foto: archiv