Mezinárodní den žen, který připadá na osmý březnový den, se připomíná už od roku 1909. V krátké době se povědomí o něm dostalo i do našich zemí. Po první světové válce se ustálilo jeho přiřazení k 8. březnu. Prohlídka denních listů z 8. března před sto lety ovšem ukazuje, že v reálném životě našich prababiček a pradědečků svátek žen moc velký význam neměl. Třeba olomoucký list Moravský večerník zrovna 8. března popisuje zevrubně šťáru policie v olomouckých hotelích, kde byli zatýkáni cizoložníci a cizoložnice. Příznačně je zde událost popsána, jako by šlo zejména o hanbu přistižených žen, méně už jejich dočasných partnerů.
"Týž večer stála na rohu Kinopasáže dáma asi šestatřicetiletá, oděná s přepjatou koketerií a navoněná pronikavým parfumem. Ohlížela se nepokojně a oči jakoby hledaly ve směsici procházejících se lidí.... Náhle zrudla a šněrovačkou stažené tělo radostně vydechlo. Přišel. ... "Já jsem dnes volná, Otouši. Mám radost, že tě vidím! Víš, že mi to dá práci, než se dostanu ven! Muž je dnes kdesi na schůzi..."
Takhle barvitě popisuje redaktor se zkratkou -jek- začátek jedné z mnoha schůzek onoho večera, které pak měly pokračovat v intimním soukromí jednoho olomouckého hotelu. Kam ale o pár hodin později vyrazlïla i policejní kontrola.
Domácnost nestačí!
Pokud jde o MDŽ, ve stejné době, tedy v březnu před sto lety, se v Olomouci podle zpráv různých olomouckých novin konala pouze přednáška sdružení pokrokových žen o postavení ženy ve společnosti. Obchodníci neinzerovali k MDŽ dárky ani květiny, politici negratulovali ženám, restaurace ani divadla nepořádala žádné speciální programy. Ticho a nezájem.
"Nikdo nemůže žádati po ženě, aby ji zcela a plně absorbovala jen její domácnost." S tímto a dalšími podobnými základními postuláty se konala v Olomouci v městské knihovně valná hromada Sdružení pokrokových žen. Ve stejném roce se pak olomoucké noviny Moravský večerník věnovaly na titulní straně tomu, jak si jinde v Evropě všímají tehdy probíhající Mezinárodní konference akademicky vzdělaných žen, zatímco u nás taková setkání "politici odbývají jen bagatelisujícím úsměvem". Pro upřesnění, tématy oné mezinárodní konference vzdělaných dam v roce 1923 bylo "umístění ženy ve světovém díle, v obchodě, průmyslu a politice".
Ještě o deset let později, v roce 1933, je situace podle dobového tisku stejná. Oslavy žádné, jen další schůze pokrokových žen. Za pozornost stojí, že na ní měla promluvit významná osobnost, právnička a politička Milada Horáková.
Březen 1933, pozvánka na přednášku Milady Horákové | Zdroj: Vědecké knihovna Olomouc
Za jeřábnice a traktoristky
Po válce a komunistickém převratu byla situace u nás odlišná. Od padesátých let minulého století se v tisku mnohem výrazněji objevují různé proklamace významu žen a jejich důležité role ve společnosti. K lítosti dnešních rozumných žen i mužů to bylo bohužel myšleno zejména tak, že se žena má co nejvíce zapojit do výroby a radostného budování rozvinuté socialistické společnosti a jejího těžkého průmyslu. Tím splní svou roli v boji za lepší a spravedlivější společnost i světový mír.
Je velmi pravděpodobné, že taková neomalená drzost a samozřejmost, se kterou si minulý režim uzurpoval oslavy svátku dne žen pro své ideologické účely, vedla po listopadu 1989 k ostentativnímu nezájmu o MDŽ. Což je pochopitelně nefér a škoda...
Volební právo, nevěra a ostuda
Vraťme se ještě do 20. let a do první republiky. Jaké bylo vlastně tehdy postavení ženy? Od začátku existence československé republiky bylo ženám zaručeno volební právo. To tehdy nebylo ve světě ani zdaleka samozřejmostí. Mimochodem, v tomto směru nová republika navazovala na staré Rakousko, kde ženy, byť nejdřív podle různých majetkových limitů, mohly také volit a později i být voleny. Už v roce 1912 usedla v českém zemském sněmu první poslankyně Božena Viková - Kunětická. Tím ale snaha pokrokových žen o zrovnoprávnění ve společenském, politickém i ekonomickém směru zdaleka nekončila.
A co cizoložství, respektive ona policejní kontrola v olomouckém hotelu na začátku března 1923? Co je vlastně policii do toho, s kým kdo spí? Tehdy jí do toho něco bylo. Přištižení cizoložníci se totiž provinili proti zákonu. V kontextu s mezinárodním dnem žen dodejme, že celkem běžné byly v různých právních systémech výrazně horší postihy pro nevěrnou ženu než pro záletného muže.
Jules Arsene Garnier: Utrpení cizoložníků
Cizoložství neboli nevěra bylo považováno za zločin v nejrůznějších společnostech už od antiky. V Rakousku byl například v roce 1852 vydán na toto téma zákon, který stanovoval jako trest 1 až 6 měsíců odnětí svobody, pro muže i ženy. Cizoložství bylo právně napadnutelné i za československé první republiky. A pozor, nemusela to být jen fyzická nevěra! V dubnu roku 1924 například rozhodl Nejvyšší soud Československé republiky, že nevěra nemusí být jen naplněný skutek, dotažený do „zdárného“ konce: „Jest manželskou nevěrou, zakládající důvod k rozvodu, že manžel se snažil, byť i bez úspěchu, zvábiti jinou osobu ženskou k pohlavním stykům.“
Takže místo oslav MDŽ bylo v Olomouci tehdy v březnu spíš pozdvižení a ostuda: "A bylo zle. Slzy a prosby žen, ujišťování mužů čestným slovem, že se jedná o počestné ženy, které jen jednou zbloudily, neplatilo na naši policii. Bez pardonu, ať služka či dáma, ať voják či pán, úředník neb doktor, všichni putovai na strážnici... Druhý den ráno krášela na radnici ustaraná maminka nebo tatínek neb manželé věrných žen a na strážnici seděli stydlivě všichni: Božka, vojáci, úředníci, Otouš, milostpaní...a příbuzní přicházeli."
Školní představení pohádkové hry Šípková Růženka, sehrané ve Velkých Losinách v roce 1958 při příležitosti Mezinárodního dne žen | Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
