Hotel, ve kterém byla Mozartovi zima. Dlouhé dějiny Hauenschildova paláce na Dolním náměstí

Patří k nejvýraznějším městským palácům v historickém centru Olomouce. Po staletí je spojován s pohostinskou tradicí, která do 20. století zahrnovala i hotelové služby. Bydlely zde osobnosti, třeba slavný vojevůdce třicetileté války generál Jean-Louis Raduit de Souches nebo nejvyšší purkrabí českého království a vlastenec hrabě Nostic, nejslavnější hosté ale přijeli na podzim roku 1767. Rodina Mozartova se tehdy ubytovala ve známém hotelu U Černého orla.

Trhy na Dolním náměstí před hotelem Tatra na obraze z období první republiky, signováno Kessner | Zdroj: soukromá sbírka

Tuto rozlehlou renesanční budovu známe dnes jako Hauenschildův palác. Podle katalogu Národního památkového ústavu se jedná o „pozdně renesanční dvoupatrový palác se zachovanými základními stavebními konstrukcemi kleneb, stropů, arkýře, vstupního portálu a schodiště s částečnou vrcholně barokní úpravou fasád a nadstavbou třetího patra z první poloviny 20. století“.

Rodové sídlo erbovních měšťanů

První písemné zmínky o objektu, ještě ve starší gotické podobě, jsou z roku 1569, kdy dům s vinárnou kupují od Jana Weisse manželé Martin a Anna Matušovi. O pět let později jej kupuje Jaroslav Liber ze Štralenberka. Základy domu jsou středověké, což je patrné v rozsáhlém sklepení, které má gotické základy a dodatečně vestavěné renesanční klenby.

José Hilber, Hotel Pietsch (Hauenschildův palác) na konci 19. století, ještě před zvýšením o plnohodnotné třetí patro.

Honosný dvoupatrový palácový objekt nechali vystavět v 90. letech 16. století Hauenschildové. To byl rod bohatých olomouckých obchodníků, kteří se během 16. století vypracovali do pozice erbovních měšťanů. Dům zakoupil v roce 1586 Šebestián Hauenschild z Fürstenfeldu, tehdy ještě v gotické podobě. Šebestián roku 1589 umírá a dům přechází do majetku vdovy a syna, od roku 1597 je psán na syna Matyáše a od roku 1598 na jeho bratrance Šimona. Právě v 90. letech provádí Hauenschildové zásadní přestavbu domu na reprezentativní palác a hlavní rodové sídlo. Dodnes i laika upoutá nádherný nárožní arkýř s kamennými renesančními reliéfy na motivy antického dramatika Ovidia a jeho díla Proměny. Neméně poutavý je i portál, kteří zdobí štítonoši se znaky Čech a Moravy v tak věrohodném brnění, až evokují dojem nějakého hradního sídla. Na portále najdeme ve cviklech také erby rodů Hauenschildů a Jöpnerů z Bílovce. Až do konce 19. století působil palác hmotově vyrovnanějším dojmem, protože teprve pak mu bylo dodatečně přistavěno třetí podlaží.

Víno, jalové burlesky a vojenská strážnice

Dům byl právovárečný a vinný, měl tudíž i starobylou tradici pohostinských služeb. Za pozdějších majitelů byla část obytných prostor využívána jako nájemní hostinské pokoje. Za majitelky Hirschové se domu říkávalo U Zlatého Jelena (Hirsch = Jelen), později se ujalo označení U Černého Orla, podle císařského orla na fasádě. V roce 1865 byl přejmenován podle nového majitele na Hotel Pietsch, později za první republiky získal vlastenecký název Hotel Tatra (v roce 1921), který mu vydržel až do konce 40. let minulého století. V reklamách v dobovém tisku se chlubíval množstvím dobře upravených pokojů pro cizince a také garážemi pro hotelové hosty, ve starších časech stájemi pro koně.

V budově se během staletí také hrávalo divadlo, ve druhé polovině 18. století tady mívala zázemí například divadelní společnost Mathiase Josefa Einzigera, která se specializovala na loutkové divadlo a představení lehčího žánru, „jalové burlesky“. Ostatně v prvním patře sousedních Masných krámů bývalo městské divadlo až do 20. let 19. století, než se divadelní produkce už nastálo usadily v bývalém Modrém domě na Horním náměstí.

Pár výjimek z tohoto využité by se ale našlo. Po roce 1650, tedy po odchodu švédských okupantů z města, se tu na pár let usídlili kapucíni, kteří na Dolním náměstí stavěli nový klášter. V roce 1755 se také na krátkou dobu změnilo využití paláce, když v něm po dobu výstavby nové strážnice u radnice byla provizorně umístěna kasárna, strážnice a vojenské stáje, v roce 1776 zde byla otevřena škola a vojenská nemocnice pro neinfekční choroby. I to bylo ale naštěstí jen dočasné využití, objekt se brzy vrátil ke své tradici hotelových a pohostinských či vinárenských služeb.

Za první republiky ještě hotel Tatra nechybí v žádném olomouckém turistickém průvodci. V přízemí se střídají různé restaurace, například Těšetická, záleží na nájemci a na smlouvě s tím kterým pivovarem. Konávají se zde plesy, firemní školení, scházívají se zde k valným hromadám akcionáři různých společností či jejich dozorčí rady. Po únoru 1948 ale už sláva hotelu upadá. V objektu pak sídlí i jiné, nové instituce, třeba Krajská družstevní rada v Olomouci. Tradice hotelu zanedlouho poté definitivně končí. Naštěstí se zachovala alespoň pohostinská tradice domu, kterou dodnes udržuje Hanácká restaurace.

Nejslavnější chvíle hotelu U Černého orla

V říjnu roku 1767 zde nebyla ani strážnice, ani vojenská nemocnice, ale jako po většinu dějin hotel. U Černého orla. A právě do tohoto hotelu zamířil 26. října 1767 Leopold Mozart s manželkou Marií Annou a dvěma dětmi, šestnáctiletou dcerou Nannerl a jedenáctiletým synem Wolfgangem Amadeem, už tehdy vnímaným jako geniální dítě, vynikající hudební interpret i skladatel. Do Olomouce prchli z Rakous před epidemií černých neštovic, stejně se jim ale nakonec nevyhnuli.

V hotelovém pokoji prý bylo podle Leopolda vlhko a chladno, kamna kouřila. Už první večer se u Wolfganga Amadea začaly projevovat příznaky virózy. „Asi v deset hodin 26. října si Wolfíček naříkal na oči, ale zjistil jsem, že má horkou hlavu, horké a velice červené tváře, zato měl ruce studené jako led. Puls rovněž nebyl náležitý; dali jsme mu tedy trochu černého prášku, a uložili jsme ho ke spánku. Během noci byl poněkud neklidný a suchá horkost setrvala až do rána,“ popisuje Wolfgangův otec první noc v Olomouci. Na druhou noc 27. října dostali Mozartovi v hotelu jiné pokoje, ale ani v nich nejspíš nebyli spokojeni. Leopold Mozart totiž následujícího dne olomouckého kapitulního děkana. „Dali nám dva lepší pokoje; zabalili jsme Wolfíčka do kožichů a putovali s ním tedy do jiného pokoje. Horečka stoupala; dali jsme mu trochu markraběcího prášku. Navečer začal blouznit a tak to bylo po celou noc až do rána 28. října. Po kostele jsem šel k Jeho Excelenci hraběti Podstatskému, jenž mě přijal s velkou přízní, a když jsem mu sdělil, že můj malý onemocněl a že se obávám, aby snad nedostal neštovice, tak mi řekl, že nás vezme k sobě, jelikož on se neštovic vůbec nebojí,“ píše Leopold Mozart.

Géniův otec, jak bylo řečeno, kontaktoval osvíceného a hudbymilovného muže, děkana olomoucké metropolitní kapituly Leopolda Antonína Podstatského z Prusinovic.

O tomto duchovním (na obrázku vlevo) je nutno říct, že byl nejen důležitým církevním hodnostářem, ale také diplomatem a člověkem širokého rozhledu, mimo jiné milovníkem hudby. Svou duchovní dráhu zahájil v Salcburku, tedy Mozartově rodném městě, odkud jej také Mozartův otec znal. Děkan Podstatský se okamžitě rodiny Mozartových ujal a nabídl jim co nejpohodlnější ubytování na kapitulním děkanství, v budově dnešního Arcidiecézního muzea. Dne 28. října se tedy Wolfgang Amadeus i s rodinou poroučeli, opustili hotel na Dolním náměstí a až do 23. prosince, tedy skoro dva měsíce, bydleli pár kroků od olomoucké katedrály svatého Václava. „Odpoledne ve 4 hodiny byl Wolfíček zabalen do kožených prostěradel a kožichů a snesen do povozu, a tak jsem s ním jel na dómské děkanství,“ psal Leopolg Mozart v dopise příteli do Salzburku.

Dodejme jen, že v rezidenci hraběte Podstatského se Wolfgang Amadeus i jeho sestra plně zotavili, geniální mladík se tu například učil šermovat, dvorní kaplan biskupa pan Jan Leopold rytíř Hay jej učil karetním trikům a kouzlům a hoch zde nakonec stihl také napsat jednu symfonii.