Historie

Srpen 1968: chtěli jsme se bránit, polskou jednotku lidé vyhnali. Město pak obsadila sovětská armáda

Bude válka, nebo je to jen nedorozumění? Máme vzít zbraně a bránit se, nebo budeme tiše demonstrovat? Hlavně musíme sehnat zásoby jídla! Středa před čtyřiapadesáti lety byla v Olomouci neuvěřitelně dramatická. Psal se totiž 21. srpen 1968 a Olomouc, stejně jako zbytek republiky, nevěřícně zírala na tanky a obrněná vozidla okupační armády.

Sovětské tanky při okupaci Olomouce, dnešní Masarykova třída. / Zdroj: archiv Miloslava Čermáka

"Do studia vtrhla skupina mužů, žádajících přístup k mikrofonu," popisuje v knize Olomouc v roce 1968 historik Miloslav Čermák brzké ráno ve studiu Českého rozhlasu Olomouc. "Chtěli vyzvat olomoucké občany k ozbrojenému odporu; zbraně hodlali získat útokem z vojenských kasáren." Pracovníci rozhlasu jim to rozmluvili a dohodli se jen na tom, že v případě nutnosti rozhlasáci přivolají tyto odhodlané muže na pomoc. O půl desáté se na náměstí Míru (Horní náměstí) začíná odehrávat tichá demonstrace proti okupaci země.

Kolem desáté se začínají objevovat první nápisy na zdech a lidé zatírají bílou nebo černou barvou dopravní značky a směrové tabule, aby znesnadnili okupantům pohyb v naší zemi. Mizí i cedule s názvy ulic. "Za Dubčeka za Svobodu, okupantům ani vodu!" Heslo, vystihující odpor v podobě ignorování okupantů a pasivní rezistence. (To, že občané plně důvěřovali svému politickému vedení, se později ukázalo jako zásadní omyl, protože všichni vzývaní politici s výjimkou jediného - Františka Kriegla, nakonec ochotně spoluptacovali s okupační mocností...)  


Stráž klidu

Zvláštní vydání Stráže lidu vyzývá občany, aby se nenechali strhnout k násilnému odporu a nenaletěli provokatérům. "Mohlo by dojít k nedozírným následkům! Československo nesmí být Maďarskem 1956!" varoval okresní stranický list před analogií s krvavě potlačenou maďarskou protisovětskou revolucí. Dodejme, že u inteligentnějších Olomoučanů ale Stráž lidu neměla ani v dramatických srpnových dnech žádnou váhu - považovali tento okresní komunistický list za tribunu konzervativních stalinistů, kterým okupace defakto vyhovovala.

Tak či onak, v Olomouci stejně jako na většině jiných míst země se opravdu protestovalo klidně a spořádaně. Ve městě je bezpočet nápisů, tabule se směrovkami jsou zamalované, ale jinak se nic bouřlivého neděje. Lidé se měli spíš snažit dávat okupantům najevo pohrdání, případně jim vysvětlovat, že jsou zde omylem a nikdo jejich "pomoc" nepotřebuje. "Věříme, že tyto tragické chvíle pro naši vlast budou legálně vyřešeny! Došlo k tragickému omylu, který se jistě vysvětlí," pokračuje Stráž lidu. Na jiných místech obdeník s hrdostí sděluje, že lidé jsou v klidu a ukázněně na svých pracovištích. Silně naivní přesvědčení, že Sovětský svaz okupoval svého československého vazala jen kvůli nedorozumění, a že jej náš tichý, ale rozhodný odpor donutí stáhnout se a ponechat zemi svobodu, bylo tehdy jasně převládajícím proudem. Dnes to s odstupem času působí řekněme tragikomicky. 

Hlavně klid. Klid, klid, klid! Tak zněl požadavek stranických orgánů včetně olomoucké Stráže lidu z prvního dne okupace. / Zdroj: VKOL 

Poláci z města utekli, pak silnici zablokovala mládež

Kolem třinácté hodiny se na křižovatce třídy Svobody a Havlíčkovy ulice, u dnešní restaurace Drápal, objevily dva polské obrněné transportéry. Poté, co je obklopil dav Olomoučanů, se Poláci otočili a raději se vrátili zpět před město. Motostřelecký prapor o síle 28 obrněných transportérů, 16 tanků, dvou děl a další techniky se tehdy usídlil u bývalé hvězdárny při dnešní dálnici na Prostějov. Do města nepokračoval. 

Na přístupovou silnici k městu přišla odpoledne skupina mladých lidí z Olomouce a zablokovala ji. Následovaly dlouhé diskuze s polskými vojáky. Podobně nenásilně blokovali příjezdové komunikace lidé v Hněvotíně a na Nových Sadech.


Polský tank před Olomoucí. Do města jej nevpustii. / Zdroj: Stráž lidu

V Olomouci zatím stoupá napětí, někteří lidé podléhají panice a ve snaze zásobovat se potravinami blokují obchody velkým náporem kupujících. Stráž lidu ve zvláštním vydání ubezpečuje, že potravin je dost a zásobování nekolabuje. Co ovšem kolabuje, je železniční doprava. 21. srpna nejezdí vlaky na Ostravu ani Prahu, chybí i další spoje.

Následující den, tedy ve čtvrtek 22. srpna, obsadili sovětští vojáci hlavní nádraží, státní banku, hlavní poštu i mosty ve městě. Odpoledne jezdí obrněné transortéry Riegrovou ulicí k Hornímu náměstí a zpět, vojáci střílí z ulometu varovné dávky do vzduchu. Večer začíná z utajeného místa vysílat improvizované studiu Českého rozhasu Olomouc s názvem Dubček - Císař ABX. V roli moderátora se pravidelně hlásil Bohuslav Matyáš. V olomouckém rozhlasovém studiu na Horním náměstí se mezitím usadili sovětští vojáci, byť Olomoučané hned ve středu z domu sundali tabule, označující sídlo rozhlasu. Ve studiu už ovšem nebyli skoro žádní zaměstnanci, protože se zde příchod okupantů očekával.

Okresní výbor KSČ vyzval Olomoučany k protestní akci Mrtvé město. Olomoučané měli vyklizením všech veřejných prostranství dát najevo protest proti omezování suverenity a svobody. Psychologická válka měla nahlodat jistotu okupačních vojsk. Představitelé okupantů ovšem postupovali bez ohledu na pocit domácí morální převahy rázně. Vojenským velitelem města byl stanoven sovětský plukovník Kuprienko, který v pátek 23. srpna vyhásil v Olomouci výjimečný stav. Soudruh plukovník Kuprienko vydal rozkaz (foto vlevo - zdroj: archiv Miloslava Čermáka), v němž mimo jiné zakázal vycházení mezi 20. a 6. hodinou, volný pohyb lidí podmínil využitím systému sovětských propustek a zakázal konání veřejných manifestací, neschválených okupačním velením. V rozkaze je také jasně uvedeno, že jen a pouze velitel Sovětských vojsk města Olomouce je odpovědný za udržení pořádku a klidu ve městě. Samozřejmě pod hrozbou přísných trestů.

V Praze zatím jednali delegáti mimořádného sjezdu KSČ, včetně těch, kteří večer 21. 8. odjeli z Olomouce. Lidé čekají na jakékoliv nové zprávy, především na to, kdy se z moskevské internace vrátí vládní představitelé. Drama teprve začínalo. 

Následovala dlouhá normalizace a okupace sovětskou armádou se protáhla 22 let!  

Informace k tomuto textu včetně fotografií jsme čerpali z publikace Miloslava Čermáka Olomouc v roce 1968.

Bonus 1 - Vzpomínka Olomoučana Karla K. na první den okupace:

Den předtím jsme se s manželkou vraceli z dovolené v Polsku. Byli jsme po dovolené, kde jsme cestovali vlakem, samozřejmě dost utahaní, ale přesto nás trochu znervózňovalo, když nás naši polští přátelé varovali, že se prý něco chystá a že se na našich hranicích soustřeďuje velká část armády. Neuměli jsme si ale představit, co se to doopravdy chystá. Den poté, 21. srpna, jsme bez vědomí toho, co se děje, brzy ráno vstali a šli do práce...já jsem doprovázel manželku na tehdejší náměstí Míru, kde pracovala na ČSD-KPT (pozn.redakce - dnešní budova pošty na Horním náměstí). Cestou do práce jsme zaregistrovali, že se něco děje, ale pořád ještě nebylo úplně jasné, co. Kdo neposlouchal rádio, brzo ráno ještě nevěděl, co se děje. Až teprve pak na náměstí - byli jsme z toho naprosto v šoku! U ústí Riegrovy ulice stál ruský tank a mířil na radnici. Přesto se pak normálně nastupovalo do zaměstnání. Teprve až během dne se pak začalo centrum města plnit jak protestujícími lidmi, tak i různými letáky a nápisy proti okupantům.

Bonus 2 - Vzpomínka Richarda Pogody (převzato z FB stránky)

TAK DNES MÁME TO VÝROČÍ. Vidím vše jako dnes. Den předtím jsem se vrátil (a se mnou celé divadelní studio) z divadelní přehlídky z Hronova. Všichni ověnčení jako laureáti a nadšení tím, co se nám to vlastně podařilo. Vstal jsem dost brzy a tak jsem šel do tiskáren na ranní šichtu pěšky a těšil se, jak vylíčím kolegům u sázecích mašin náš úspěch. Před kavárnou Drápal stála nějaká starší paní a plakala. O pár minut později (to už před červeným kostelem) zvonil na domovní zvonky nějaký rozčilený pán a do otevřených oken řval: TAK TY ZKURVENÍ RUSÁCI UŽ JSOU TADY. Pořád mi to nedošlo, ale o minutu později z jednoho přízemního okna bylo slyšet rádio a bylo jasno. Byla to rána do palice. Doběhl jsem do tiskáren u Husova sboru a už z dálky jsem viděl, jak někdo v prvním poschodí vyvěšuje z okna čs. vlajku. Před vrátnicí už byl chumel lidí a na schodech stál šéf knihárny pan Pop (jinak vynikající loutkář a šéf Kašpárkovy říše). Křičel silným hlasem, ať neběháme sem a tam jako slepice, že musíme zorganizovat, aby se okupanti nedostali do skladů s papírem. Ten budeme potřebovat pro naše noviny. To dopoledne jsme už dělali pozměněné noviny podle toho, co nám nosili do sazárny. Po telefonu se mi ozvala nějaká paní, že kolega Pavel Dostál už je i s dalšími ve studiu Čs. rozhlasu, ale že to nemám nikde ventilovat. Okupanti první hledají rozhlas, televizi a také tiskárny. Domů jsem se vrátil z té prodloužené šichty až kolem osmé večer plný odhodlání, že rusákům ukážeme, co v nás je. A jak to bylo dál, to všechno už dnes víme.


Snímek ze čtvrtka 22. srpna ukazuje sovětské velitele po jednání s olomouckými úřady. / Zdroj: Stráž lidu

Protesty proti okupaci se konaly na mnoha místech. Na snímku ze Stráže lidu jsou lékaři a zdravotnický personál z Fakultní nemocnice Olomouc. 

Tanky a obrněná technika okupantů se staly v těch dnech běžnou součástí života města. / Zdroj: archiv Miloslava Čermáka

Olomoučané proti okupační armádě protestovali... 

Archivní snímky z Olomouce a vzpomínky pamětníků představuje výstava na Žižkově námstí | Foto: Rej


INZERCE

NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Drupi
INZERCE
TV Morava