Kostel svaté Kláry: od sakrálního prostoru přes knihovnu a sbírku egyptologie po muzejní sál

Kdyby ten plán vyšel, na náměstí Republiky by stál mimořádně zdobný vrcholně barokní objekt. Zdobený by byl jako zámecké sídlo rozmařilého šlechtice. Jenže poslední velkou barokní stavbu v Olomouci ovlivnilo několik negativních faktorů. Okolnosti prostě olomouckým sestrám klariskám nepřály a plány se vyplnily jen v omezené podobě. Na druhou stranu ale tento sakrální prostor na rozdíl od mnoha dalších z Olomouce nezmizel a dnes se dokonce může chlubit perfektně zrenovovanými interiéry.

Součástí nejstarší olomoucké čtvrti Předhradí byl klášter sester svaté Kláry nejpozději od poloviny 13. století. Klášterní legenda říká, že se tak stalo v letech 1242 až 1248. Tehdy šlo o nový ženský řeholní řád, inspirovaný příkladem svatého Františka. Na rozdíl od některých jiných řádů, které čas dělí mezi práci a modlitbu, se klarisky soustředily především na kontemplativní život v celkem přísném odloučení od vnějšího světa.

To ale nebránilo tomu, aby klášter po několik prvních staletí ekonomicky vzkvétal – pomohla tomu zejména silná vazba mezi olomouckým konventem a slavným šlechtickým rodem Šternberků, kteří klášter obdarovávali pozemky a poddanskými vesnicemi.

Husité, Švédi a dluhy

Klášter ale později dostal několik vážných ekonomických „zásahů“. Nejprve to byly v 15. století husitské války, které vedly k poničení mnoha venkovských statků a tedy i zastavení jejich výnosů. V 16. století se klášteru nevyhnul v té době obecně rozšířený vážný úpadek řeholního života. A nakonec pak přišla v 17. století třicetiletá válka a zejména osmiletá švédská okupace v letech 1642 až 1650. Tehdy byly jakékoliv ekonomické příjmy kláštera zmrazeny, jejich venkovské statky byly opět zničeny a navíc švédští protestanští okupanti dost neomaleně klarisky utlačovali a ponižovali.

Ze 17. století, konkrétně z roku 1676, máme i první výtvarný dokument – na slavné univerzitní tezi absolventa univerzity Matyáše Schmidta je zachycen nejen požár Nové věže, ale i řada kostelů a klášterů na olomouckém Předhradí, které už dnes neexistují. Mezi nimi vidíme i starší podobu kostela svaté Kláry.

V 18. století se konvent postupně odhodlával k větší přestavbě kláštera a kostela. Povolení k tomu dostal roku 1736, jenže klarisky byly stále ve špatné finanční situaci a tak se s přestavbou otálelo. Slavnostní položení základního kamene nového komplexu se odehrálo až za 18 let, přesněji 22. srpna 1754. Zajímavé je, že projektantem byl pevnostní inženýr, který je jinak podepsaný spíše pod stavbami hradeb a bastionů, generálmajor francouzského původu Petr Filip Bechade de Rochepine. Jiné zdroje ale uvádějí, že stavitelem pozdně barokní podoby kláštera byl olomoucký mistr Matěj Kniebandl.

V havarijním stavu ovšem zůstával i po přestavbě kláštera samotný kostel. Projekt, který vypracoval olomoucký architekt Václav Beda (Benda), představuje velmi reprezentativně pojatý chrám s bohatě členěným architektonickým řešením jižní a západní fasády v duchu vrcholného podunajského baroka. V roce 1772 abatyše kláštera podala žádost o "stavební povolení" na olomoucký magistrát. Realizovaná novostavba kostela ovšem nedosáhla Bedou zamýšlené podoby. Klášter se v důsledku stavební činnosti zadlužil a roku 1779 se dostal do exekuce. Chrám nebyl nikdy plně vybaven. Měl být pořízen pouze hlavní oltář s obrazem od Josefa Winterhaldera ml. Od roku 1780 se v něm konaly bohoslužby, ovšem roku 1782 byl klášter klarisek dekretem císaře Josefa II. zrušen.

Původní plány a realita

Chladný racionalismus Josefa II.

Venku se totiž mezitím dost radikálně změnil okolní svět. Roku 1780 zemřela zbožná císařovna Marie Terezie a vlády se ujal osvícenský radikál, její syn Josef II. Změnila se atmosféra ve společnosti. Císař, který chtěl co nejrychleji modernizovat monarchii, v celé říši provedl radikální reformu a ořezání klášterního života. Tehdy s gustem rušil zejména kontemplativní, tedy ekonomicky a společensky „neužitečné“ řády. Jelikož olomoucký konvent klarisek byl navíc dlouhodobě zadlužený, přišel v Olomouci na řadu jako první. Už v lednu roku 1782 byl klášter zrušen a poslední sestry klarisky z něj musely odejít.

Klášter byl následně využíván jako obydlí pro armádu a později sloužil i jako soukromé byty. Osudy kostela byly jiné. Nejprve jej převzal nově zřízený generální kněžský seminář, ale ten se zanedlouho v roce 1784 přestěhoval do premonstrátského kláštera Hradisko, který rovněž postihlo rozsáhlé josefinské rušení.

Knihovna pro studenty

Následně zde byla umístěna univerzitní knihovna. K otevření knihovny došlo v souvislosti s přesunem vysokého učení z Brna zpět do Olomouce. Při té příležitosti se výrazně změnil především interiér kostela.

Za tímto účelem byl v letech 1784 - 1785 adaptován interiér a částečně i zevnějšek stavby. Z kostela byly vystěhovány oltáře, kůr a odstraněny byly i věžičky včetně sanktusníku se zvonem. Proto dnes tato chrámová stavba žádnou věž nemá, byť je jinak na první pohled jasné, že jde o bývalý kostel. Kostel byl opatřen freskovou výmalbou (technikou "en grisaille"), kterou provedl vyškovský malíř František Wagner. Po obvodu celého kostela byly postaveny dřevěné (patrové) regály na knihy. Z popudu josefinisty a guberniálního rady Antonína Valentina Kaschnitze z Weinbergu byl upraven portál do kostela z Náměstí Republiky a nad ním byla nově osazena deska s vročením 1785 informující o zřízení lycejní knihovny. V roce 1808, resp. 1814 byly provedeny další adaptační práce v zázemí jižního křídla lycejní knihovny a byla zbořena část kláštera navazující na někdejší budovu sousedního kartuziánského kláštera. Vznikla tak nová cesta, dnešní ulice Hanáckého pluku.

Knihovna působila v objektu kostela do roku 1907. Severní část kláštera tvořící většinu konventních budov připadla 1784 vojenské správě a vznikly zde tzv. Exclarisserinnen-Kaserne, které se od roku 1920 nazývaly Žerotínovy. V roce 1951 byl objekt konventních budov předán k muzejním účelům.

Muzeum arcivévody Josefa Ferdinanda

Iniciátorem vzniku muzea byl olomoucký kanovník Max Mayer z Wallersteinu, sběratel přírodnin a uměleckých předmětů, který pro myšlenku nového olomouckého muzea nadchnul arcivévodu Josefa Ferdinanda Habsbursko-Lotrinského. Ten jej podpořil věnováním své sbírky egyptských starožitností a dalších předmětů.

Muzeum bylo založeno v 8. června 1908, jeho kustodem se stal Heinrich Laus, profesor německého učitelského ústavu v Olomouci. Prostory po někdejší lycejní knihovně byly muzeu pronajaty ze strany majitele (náboženský fond) na dobu 20 let, přičemž Společnost přírodovědeckého a uměleckohistorického muzea arcivévody Josefa Ferdinanda se zavázala hradit výlohy na adaptaci interiéru. Muzeum bylo otevřeno 3. 7. 1909. V roce 1910 vydal kustod H. Laus průvodce po muzejních sbírkách. Dle této příručky byla egyptologická sbírka umístěna v první místnosti muzea a na stěnách ji doplňovaly obrazy s výjevy ze země faraonů. Cenným přídavkem této místnosti se staly tři bohaté zdobené lustry zpracované v egyptském stylu, které byly vyrobeny firmou Antona Schwarze z Vídně a do sbírky muzea pořízeny díky štědrosti dárců. Zda se jedná o lustry v dnešním kostele, kterých je pět, je třeba ještě ověřit.

Muzeum po I. sv. válce již spíše živořilo, a proto se v roce 1924 usnesla valná hromada Společnosti přírodovědného a uměleckohistorického muzea na své likvidaci a přenechání sbírek městu Olomouci. Město Olomouc muzeum převzalo pod názvem Městské přírodovědné muzeum a v roce 1924 jej sloučilo do Muzea hlavního města Olomouce. Nadále však přírodovědné muzeum vystupovalo jako samostatná jednotka až do roku 1945. Od roku 1951 začalo celý objekt bývalého kláštera klarisek využívat Krajské vlastivědné muzeum, jehož nástupcem je Vlastivědné muzeum v Olomouci.

„Díky výstavním a konferenčním sálům patří tato budova stále k nejnavštěvovanějším kostelům v Olomouci, i když již vlastně není chrámovou budovou,“ píše Jan Štěpán v knize Chrámy, kostely, svatyně a kaple v Olomouci.

A díky rekonstrukci Vlastivědného muzea Olomouc dostal někdejší kostel svaté Kláry v posledních letech novou krásnou fasádu, renovované dveře i opravený interiér. Mimochodem, dle Památkového katalogu NPÚ se jedná o "poslední významnější barokní stavbu v Olomouci". Tak si jí někdy všimněte, když jdete kolem nebo u ní čekáte na tramvaj.