Historie

Železný biskup versus husitská vojska. Proč Olomouc husité nikdy nedobyli?

Morava a zejména Olomouc se v 15. století k husitskému hnutí moc nehlásila. Zatímco v Čechách se po roce 1415 reformní hnutí, inspirované mistrem Janem Husem, velmi rychle rozšířilo, na Moravě byla situace úplně jiná. Významnou roli v tom sehrál olomoucký biskup Jan XII. s výstižným přízviskem Železný. Legendární neporazitelnost husitských vojsk v případě střetů s armádou železného biskupa vůbec neplatila.

Husité versus křižáci, scéna z Jenského kodexu. Takto nějak by nejspíš dobový výtvarník zachytil i boje husitů s vojskem olomouckého biskupa Jana Železného.

V letitém nepřátelství mezi husity a Olomoucí hrály roli různé okolnosti. Převažující německá národnost obyvatel města, jeho bohatství, vliv mnoha klášterů, chrámů a biskupského dvora. Jednou z těchto okolností bylo obsazení stolce olomouckých biskupů výraznou osobností, biskupem Janem XII.

Kdo byl Jan XII. Železný?

Osobnost biskupa Jana by sama vydala na obsáhlou studii. Záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Pro jedny je představitelem fundamentálního církevního hodnostáře, bezohledného a zcela hluchého k volání po změnách. Z druhého pohledu je významným obráncem tradiční hierarchie i diplomatem evropské úrovně. Každopádně se Jan XII. účastnil dokonce i proslulého Kostnického koncilu. Tam vystupoval zásadně proti Janem Husem požadovanému podávání „pod obojí způsobou“.

Kdo to tedy vlastně byl? Jan Bucek (či Bucka nebo Bucca) býval někdy nazýván i Ioannes Germanus. Z hlediska určení národnosti je rodné příjmení neprůkazné, ale přízvisko Germanus naznačuje, že to byl český Němec. Nešlo ani o Moravana, ale nejspíš o rodáka z Prahy. Nejprve také působil v Praze jako vyšehradský kanovník. V roce 1387 byl zvolen litomyšlským biskupem. Byl členem královské rady a od roku 1395 i členem Panské jednoty, která aktivně vystupovala proti králi Václavu IV. O jeho politických ambicích svědčí to, že jej Václavův bratr Zikmund, uherský král, jmenoval v době králova zajetí jedním ze správců země. V roce 1416 jej část olomoucké metropolitní kapituly zvolila olomouckým biskupem, král Václav IV. si ale s pomocí domácí šlechty prosadil jiného kandidáta. Jana ovšem kostnický koncil jmenoval administrátorem olomoucké diecéze, přičemž zůstával nadále i litomyšlským biskupem. Roku 1418 se konečně stal řádným olomouckým biskupem, kdy svůj stolec v Litomyšli přenechal již zmíněnému oblíbenci krále Václava IV. Alši z Březí. V roli olomouckého biskupa potom působil až do své smrti roku 1430.

V posledním období svého episkopátu se pokoušel obnovit zpustošenou olomouckou diecézi, ale tlak husitů ho nakonec v roce 1430 přiměl odjet ke svému patronovi Zikmundovi do Uher. Téhož roku zemřel v uherské Ostřihomi a pohřben je v maďarském městě Vác.

Železný biskup na válečném poli

Biskup Jan se sám vydával v brnění na koni v čele svého vojska proti husitům - odtud také získal své přízvisko Železný. Podle různých zdrojů mu sloužilo odhadem od 1500 až po 3000 kvalitně vycvičených a vyzbrojených vojáků. S husity se střetl mnohokrát. Do značné míry díky jeho vytrvalosti se husité nikdy nedostali do Olomouce. Mnoho jiných měst či klášterů stihli husité dobýt a vyplenit. Známý je případ z roku 1421, kdy obsadili velehradský cisterciácký klášter a čtyři či pět mnichů s opatem Janem v čele, kteří nestihli z Velehradu včas utéct, kališníci přímo na místě upálili.

V letech 1422 a 1423 olomoucký biskup Jan obléhal a dobyl několik hradů, obsazených předtím husity. Hrady Račice, Černá Hora, Boskovice, Kunštát či Nový hrad dobyl, vyhnal z nich husitské posádky a obsadil je opět sobě věrnými jednotkami.

V létě roku 1423 se na Moravu proti svému úhlavnímu moravskému nepříteli Janu Železnému vydala trestná výprava orebitů a Pražanů pod vedením Haška z Valdštejna a Bořka z Miletínka. Jejich armáda obsadila různé významné body, mimo jiné i biskupské město Kroměříž. Dobyt byl také blízký hrad a město Přerov, který se stal jedním z významných opěrných bodů husitů na střední Moravě. Na počátku roku 1425 obsadili husité, konkrétně přívrženci Zikmunda Korybutoviče Petr Holý a Dobeš Puchala, také kartuziánský klášter v Dolanech, který byl předtím jednou z opor biskupa Jana Železného. V dobytém klášteře se husité opevnili a ohrožovali odsud opakovaně Olomouc. Díky biskupovi Janu Železnému a jeho vojsku se ale vždy podařilo Olomouc před husity ubránit.

V Olomouci husity nikdy nevítali s otevřenou náručí

Vraťme se ale od biskupa Jana XII. zpět do roku 1415 a do dění v konzervativní Olomouci. Byla to doba, kdy husitské hnutí teprve nabírá svůj dramatický spád a kdy je v Kostnici mistr Jan Hus odsouzen jako kacíř k smrti ohněm. V létě téhož roku do Olomouce přichází dva studenti. Putovali nejspíš z Prahy a cestou propagovali Husovy myšlenky. V Olomouci to ale dělat neměli. Byli zatčeni a mimořádně rychle odsouzeni ke kruté smrti. Na rozdíl od jejich učitele mistra Jana Husa je nečekalo žádné dlouhé jednání s možností obhajoby, ale rychlý soud, rozsudek a exekuce během jednoho dne. Oba mladíci byli upáleni, přímo v Olomouci. Pražská univerzita proti tomuto krutému kroku protestovala, nic proti němu ale nezmohla. Protestovala i část moravských stavů. To vše však upáleným studentům už nebylo nic platné.

Pražská univerzita měla s Olomoucí díky husitům ještě jednu společnou věc. Někdy kolem roku 1419 nebo 1420 totiž do Olomouce přišli někteří uprchlíci z Prahy, a mezi nimi i rektor univerzity mistr Jan Šindel. Univerzita sice na počátku husitské reformace stála na straně reformátorů, poté, kdy se hnutí rozjelo do divoké revoluční podoby, se už ale učení mistři ocitli v nemilosti a v nebezpečí. Rektor univerzity, matematik, astronom a především hlavní tvůrce pražského orloje Mistr Jan Šindel, zamířil při útěku z Prahy do Olomouce. A někdy tou dobou prý vzniká orloj v Olomouci…

Po celé další dvě dekády, kdy se v českých zemích válčilo, stála Olomouc na straně Zikmunda Lucemburského i jeho zetě a pozdějšího moravského markraběte Albrechta II. Habsburského. Olomoučané se s husity několikrát vojensky střetli a samu Olomouc husité nikdy nedobyli, byť poničili její okolí. Olomoucká městská rada také už roku 1424 uzavírala obranné spojenecké smlouvy s městy Uničov, Litovel, Brno, Jihlava a Znojmo. Zejména s Litovlí a Uničovem si Olomoučtí proti husitům navzájem věrně pomáhali.

Prokop Holý se s Janem Železným nejspíš nepotkal

Traduje se také zajímavá a romantická legenda o neúspěšném obléhání Olomouce husitským vojevůdcem Prokopem Holým, které ukončilo až předčasné zvonění zvonů na svatováclavské katedrále. Šlo o to, že v den rozhodující bitvy měl Pokop Holý prohlásit, že jeho vojska budou téhož dne v Olomouci v poledne obědvat, a pokud se tak nestane, odtáhne od města a uzná porážku. To se ovšem od zajatých husitů dozvěděli obránci, a když to řekli biskupu Janovi, ten nechal na katedrále rozeznít zvučné zvony už v jedenáct hodin, jako by už nastalo poledne. Husité tedy poslechli Prokopovo rozhodnutí a odtáhli od města s nepořízenou. Vadou na kráse této pověsti je fakt, že k této bitvě mělo dojít roku 1432, tedy už dva roky poté, kdy Jan Železný zemřel v Uhrách.

Olomoucký odpor vůči husitským bojovníkům se výrazně projevil ještě v listopadu roku 1437. Bylo to sice již dávno po slavné bitvě u Lipan, v zemi ovšem stále v menším měřítku probíhaly různé boje. O to, aby válečné dění jen tak neskončilo, se staral se svými jednotkami například kališnický velitel a hejtman Jan Pardus. Ten na přelomu října a listopadu dospěl k Litovli, aby ji v noci na 1. listopadu překvapivým útokem obsadil. Litovel ovšem měla v té době platné smlouvy s Uničovem a Olomoucí, které zajišťovaly vzájemnou pomoc při napadení. Jakmile se v Uničově a Olomouci dozvěděli o obsazení Litovle, vyslali ihned své vojenské oddíly na pomoc napadené Litovli. Olomoučtí a uničovští bojovníci nejprve cestou likvidovali husitské válečníky, kteří se v okolí Litovle bezstarostně věnovali plenění. Nakonec právě Olomoučanům se podařilo překonat hradby a zneškodnit husitské radikály ve městě. Posledních šedesát husitských zajatců pak skončilo zakrátko na olomoucké šibenici… Sám Jan Pardus byl ovšem pouze zajat na útěku, ale vyvázl bez restu - posléze byl totiž vyměněn za zajaté významné katolíky. Nakonec jej čekala ještě vcelku solidní politická dráha a dlouhý spokojený život.

Olomouc si porážkou Parduse připsala další pamětihodnou událost do své historie (událost je zachycena i na jedné z fresek v olomoucké radnici - viz obrázek vpravo) a i v dalších desetiletích trvala na konzervativních protikališnických pozicích. To poznal konec konců i král Jiří z Poděbrad, proti němuž právě v Olomouci zvolili roku 1469 katoličtí stavové českým králem Matyáše Korvína.

Z pověsti o Prokopu Holém a o tom, proč se v olomoucké katedrále zvoní poledne už v 11 hodin

... Nejzuřivěji se toho dne bojovalo pod svatováclavským návrším, kde se srázná skalní stěna zdála být nedobytnou. Obhájci města se drželi obdivuhodně, cítili však, že bitvu nezvládnou. Již několik hodin trval nerozhodný, ale důležitý zápas. Smolné věnce vrhané do města ztěžovaly odpor jeho obhájců. Na několika místech hořely střechy a dusivý dým se valil ulicemi a bránil v rozhledu. Toho využili cepníci a pokoušeli se k hradbám hákem připevnit žebříky z provazů. Střelci a práčata svou soustředěnou palbou znemožňovali olomouckým ozbrojencům vyhlédnout přes okraj hradeb.

Ve svrchovaném nebezpečí se mezi obhájci města objevil biskup Jan Železný, aby bojujícím dodal odvahy. Nebyl u lidu oblíben pro svou hrabivost, lakotu a jiné nectnosti. Tedy právě pro ty vlastnosti, proti kterým husité tak nemilosrdně bojovali, když žádali, aby přestala moc panstva a panování kněžstva. Zoufalství však semklo Olomoučany v jeden houf a ve chvíli nebezpečí v Janu Železnému neviděli nehodného pastýře. Jeho přítomnost a nebojácnost jakoby je vzpružila. "Kdybychom do poledne vydrželi, máme vyhráno," povzdechl si kdosi z posádky. "Jak to myslíš?" tázal se biskup. "Prokop prý prohlásil, že než hodina polední udeří, musí mít Olomouc v rukou nebo že s vojskem odtáhne." "A jak to víš?" ptal se nedočkavě biskup. "Několik málo husitů, které se nám podařilo zajmout, se nám pošklebuje, a těší se, že budou obědvat lépe než my." Biskup se hluboce zamyslel. Pojednou se jeho ustaraná, zasmušilá tvář vyjasnila, naklonil se k jednomu ze své družiny, něco mu potichu pošeptal, a pak se ubíral v místa nejlítějšího boje.

V tom slyš! Do třeskotu zbraní a válečné vřavy zaznívá velebný zvuk zvonů od sv. Václava. Obě strany udiveně naslouchají. Nejvíce je překvapen Prokop Veliký, který zaujat bitvou, nesledoval, jak slunce pokročilo na obloze. Dal povel k ústupu. "Řekl jsem, nežli zvony oznámí poledne, musím být pánem města, jinak že dobývání zanechám. To platí, dané slovo nikdy neruším," pravil k nespokojeným hejtmanům, kteří se již viděli v dobytém městě. Brzy poté se rozjely husitské vozy směrem západním. Olomouc tedy byla zachráněna biskupovou lstí. Od té doby se na památku této události zvoní u sv. Václava poledne již v 11 hodin.

Pověst převzata ze stránek Vědecké knihovny Olomouc


Dobové zpodobnění bitvy husitského a křižáckého vojska v Jenském kodexu. 

Původní bojovní husité sice Olomouc nikdy nedobyli, ale jejich duchovní dědicové ve 20. století už ve městě získali silné pozice, zřídili zde biskupství Československé církve (husitské) a roku 1926 přidali k olomouckým chrámům i krásný Husův sbor.  



INZERCE

NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Radio Haná
INZERCE
TV Morava