Poprav odbojných Valachů bylo v Olomouci více. Velká hromadná poprava se odehrála na den přesně před 402 lety, 27. února 1623. Popraveno při ní bylo osmnáct vůdců valašského odboje. Čtyři vypustili duši na šibenici na náměstí, osm na vysoké lípě před Střední branou, šest na Šibeničním vrchu (podle jiných zdrojů se tak stalo před Litovelskou branou, která ovšem stávala právě ve směru od Šibeníku) a jen dva ze zadržených dostali milost. Tím ale exekuce v Olomouci, hlavním městě Markrabství moravského, nekončily.
Dne 7. března byl do Olomouce eskortován jeden z velitelů valašských vzbouřeneckých jednotek a toho čekal přímo na náměstí mimořádně krutý osud - čtvrcení. K tomuto odpornému veřejnému představení u radnice došlo 12. dubna 1623. Spolu s ním byli do Olomouce v březnu přepraveni další zajatí vzbouřenci z Valašska. Dvanáct z nich skončilo na šibenicích.
Čtvrcení bylo mimořádně brutální formou popravy | Obraz malíře Pedra Américo "Rozčtvrcený Tiradentes"
Proč v Olomouci v těchto letech po stavovském povstání a Bílé Hoře umíralo tolik Valachů? Jednalo se o valašské protestantské vzbouřence, kteří defacto pokračovali v českém stavovském povstání a po jeho porážce na Bílé Hoře se přidali k rebelii uherského protihabsburského vůdce Gábora Bethlena. K bojům Valachy vyzýval jak někdejší moravský zemský hejtman a pobělohorský exulant Ladislav Velen ze Žerotína, tak i slezský vévoda z německého rodu Hohenzollernů Jan Jiří Krnovský. Vzbouřenci bojovali sice obecně proti císaři, ovšem na Moravě měli úhlavního nepřítele v osobě olomouckého biskupa, Františka kardinála Ditrichštejna. S oblibou proto plenili jeho statky. Katolická a biskupská metropole Moravy byla tedy logicky hlavním odpůrcem rebelů proti císaři a tak není divu, že se tolik poprav odehrálo právě zde.
Protestanští Valaši trápili habsburská císařská vojska velmi dlouho, úspěšně a hlavně opakovaně. Po každé dílčí porážce je sice čekaly kruté tresty, nicméně k povstáním docházelo i tak znovu a znovu. Zajímavé přitom je, že část Valachů, která vyznávala katolickou víru, naopak sloužila věrně v řadách císařských vojsk, a rovněž zde Valaši patřili v této době k nejodvážnějším válečníkům.
Před vzbouřenci utíkali měšťané z Valašska do bezpečí opevněných měst, nejvíce do Olomouce. Je tedy dost dobře možné, že popravy na začátku roku 1623 sledovali v Olomouci právě i ti, které předtím vzbouřenci přiměli utéct z Meziříčí, Jičína, Hranic a jiných měst na východě Moravy.
Jan Jiří Krnovský neboli Johann Georg von Jägerndorf
V roce 1621 odolával na východní Moravě povstalcům jen hrad olomouckých biskupů Hukvaldy, město Uherské Hradiště a právě Olomouc. Sama Olomouc během valašských povstání, podpořených vojáky Jana Jiřího Krnovského, zažila několik obléhání. Bojovalo se zde už v červenci 1621, to největší se ale konalo na podzim 1621. Na straně útočníků bychom našli coby velitele Jana Jiřího Krnovského, Ladislava Velena ze Žerotína, Jindřicha Matyáše Thurna a jeho syna Františka Bernarda Thurna. Valachy při obléhání Olomouce vedl Jan Adam Prusinovský z Víckova. Olomouc bránili císařští vojáci pod velením slavného Albrechta z Valdštejna. Hlavní útok na hradby Olomouce podnikli obléhatelé 12. listopadu. Obránci však Olomouc uhájili a exulantské i valašské vojsko mělo velké ztráty. V prosinci 1621 Jan Jiří Krnovský rozhodl o konci obléhání Olomouce a jeho vojsko odtáhlo směrem ke Kladsku.
František Podešva: Valašská rebelie
V roce 1622 se situace obrátila, zejména proto, že Valaši zůstali bez zahraniční podpory. Jejích nejvýznamnější spojenec, uherský Gábor Bethlen, totiž uzavřel s císařem mír a Moravu opustil. Císařští v dalších měsících zaznamenali řadu úspěchů a v srpnu toho roku dopravili do Olomouce prý 32 valašských vůdců, kteří zde byli oběšeni.
Na začátku roku 1623 ale opět na základě výzev Ladislava Velena ze Žerotína a také pod tlakem rekatolizace povstali Valaši znovu a opět obsazovali jedno město za druhým. Do Olomouce před nimi utekli například měšťané z Nového Jičína. Ve stejném měsíci ovšem císařští vojáci dopadli některé vůdčí postavy povstalců a odeslali je do Olomouce, kde následovaly již zmíněné exekuce na náměstí a před městskými branami. Ani tyto popravy však odbojnost Valachů nezastavily, k dalšímu velkému povstání došlo jen o dva roky později. To už ale přenechejme jiným autorům a jiným článkům.
Popravy byly oblíbenou veřejnou podívanou | Jacques Callot: Hrůzy války/ Lámání v kole
Vraťme se do období poprav v únoru až dubnu roku 1623. Podle dobových zpráv se u zajatých protestantských Valachů pokoušeli získat určitý ideový úspěch olomoučtí jezuité. Snažili se totiž odsouzence před výkonem hrdelního trestu obrátit na katolickou víru. Údajně tak z jednačtyřiceti odsouzenců hned dvacet opravdu přestoupilo na katolické vyznání.
Množství poprav v Olomouci může mít ještě jedno vysvětlení. Zatímco v českém království bylo stavovské povstání po porážce zakončeno vydáním obnoveného zřízení zemského a symbolicky pak nechvalně proslulou staroměstskou exekucí, při níž bylo popraveno 27 pánů, rytířů a měšťanů, na Moravě se nic takového po Bílé Hoře nestalo. Popraven byl jediný šlechtic, rytíř Václav Bítovský z Bítova. Ostatní vůdci povstání buď uprchli, jako třeba již zmíněný Ladislav Velen ze Žerotína, nebo si vyprosili u kardinála Ditrichštejna a císaře Ferdinanda milost. Nelítostné exekuce zajatých Valachů tak mohly být vnímány i jako určitá náhražka za chybějící velké krvavé představení.
