Nejstatečnější z biskupů: po jedenácti letech izolace mu estébáci zakázali pohřeb v Olomouci

Když byl profesor Josef Karel Matocha v březnu 1948 jmenován a vysvěcen na arcibiskupa olomouckého, velkou radost z toho asi neměl. Úspěšný vědec a profesor teologické fakulty se rázem stal terčem extrémního tlaku nastupující komunistické moci. Jistě tušil, že to bude těžké období, ale asi ani on by nevěřil, že z třinácti let episkopátu, který ho čekal, stráví jedenáct let v izolaci v tuhém domácím vězení. Přesně před šedesáti lety Josef Karel Matocha zemřel. Komunisté tehdy zakázali, aby se konal tradiční pohřeb v Olomouci a jeho tělo nechali odvézt do rodného Pitína.

Arcibiskup Josef Karel Matocha na začátku svého episkopátu, kdy ještě směl mezi lidi.

Josef Matocha (14. května 1888 - 2. listopadu 1961) pocházel z rodiny kováře a měl dalších deset sourozenců. Po studiích na univerzitě v Olomouci odešel do Říma, kde na Gregoriánské univerzitě získal v roce 1911 doktorát z filozofie a později, roku 1915 i doktorát z teologie. Po návratu do vlasti působil jako vojenský kaplan ve Vojenské nemocnici Ružomberok. Na teologické fakultě v Olomouci přednášel již jako řádný profesor a dvakrát byl děkanem fakulty. Byl velmi aktivní v unionistickém hnutí, snažícím se o sblížení katolické a pravoslavné církve.

V březnu 1948 jej papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem olomouckým, jako nástupce Leopolda Prečana. Od počátku intenzivně cestoval po své diecézi, navštěvoval kněze a snažil se povzbudit církev. V roce 1949 tajně vysvětil biskupem Františka Tomáška, pozdějšího arcibiskupa pražského a kardinála.

Svůj úřad však mohl regulérně vykonávat pouze do Velikonoc 1950, kdy byl nezákonně a bez soudu internován a izolován komunistickou státní mocí. Jeho nejbližší spolupracovníci byli během téhož roku zatčeni a na dlouhá léta uvězněni. Stát se tehdy snažil vytvořit mezi katolickými duchovními síť sobě loajálních a spolupracujících kněží, tzv. "Katolickou akci",a jelikož se proti takovému tlaku arcibiskup a další představitelé bránili, museli být umlčeni. Totalitní moc utahovala smyčku kolem nepohodlných duchovních. Církevní představitelé byli běžně uráženi v tisku, aniž by se mohli jakkoliv bránit, byli obviňováni ze sympatií k fašismu a k záměrnému poškozování pracujícího lidu. Proběhlo i několik zinscenovaných soudních procesů.

Nejznámějším takovým proticírkevním politickým procesem tohoto období byl soud s devíti významnými církevními funkcionáři v listopadu 1950. Mezi nimi byl i nejbližší Matochův spolupracovník, olomoucký pomocný biskup Stanislav Zela, který byl odsouzen k pětadvaceti letům žaláře. Komunistické noviny tehdy přinášely denně doslovné přepisy jednání u soudu, kde obžalovaní museli přednášet naučené přiznání viny. Šlo o nesmyslné směsi lží a překroucených faktů, kněžím se kladlo za vinu, že tajně spolupracují s "kontrarevolučním" Vatikánem, pracují proti lidově demokratickému zřízení, rozšiřují protistátní pastýřské listy a podobně. Z biskupy Zely, který za války strávil čtvrt roku v koncentráku a následně byl až do konce války pod nepříjemným dozorem gestapa, dokonce udělali estébáci konfidenta nacistické tajné služby.

Arcibiskup Matocha sice k soudu ani do kriminálu nešel, zato zůstal už navždy uzavřen ve své rezidenci v Olomouci. Zde se směl pohybovat jen ve dvou místnostech a byl neustále pod dozorem příslušníků StB. Ti hlídali dveře a pokud se chtěli sami vzdálit, arcibiskupa jednoduše zamkli. Nedovolili mu ani číst noviny, vyřizovat korespondenci nebo poslouchat rozhlas. Arcibiskupovi chyběla i jakákoliv péče, včetně lékařské. Podle některých pamětníků nosil mnoho let stejné oblečení, vyspravované pomocí drátků. Postupně jej estébáci naprosto odřízli od jakýchkoliv kontaktů s vnějším světem, nesměl k němu zpovědník a dokonce ani holič, arcibiskupa nakonec holili a stříhali policisté. Jediným, kdo k němu směl v určitých intervalech na krátkou dobu přijít, byl generální vikář Josef Glogar. Občas měl arcibiskup povoleno procházet se v části zahrady po hradbách. Při těch příležitostech ho prý občas z Výpadu na dálku zdravili někteří Olomoučané. 

V tomto "domácím vězení" a kruté izolaci, která byla ještě zpřísněna v roce 1954, drželi estébáci arcibiskupa až do jeho smrti dne 2. listopadu 1961. Na arcibiskupově smrti mimochodem měli estébáci zřejmě nepřímý, ale významný podíl. Neměl totiž dostatečnou lékařskou péči, protože věznitelé k němu odmítli navzdory zhoršujícímu se zdravotním stavu přivolat lékaře.

Když zemřel, příslušní komunističtí církevní tajemníci pokračovali ve svém hnusném jednání dál. Nařídili stáhnout vyvěšený černý prapor a zakázali oficiální pohřeb v katedrále. „Matocha byl až do své smrti nepřítelem pracujícího lidu a proto si nezasloužil, aby byla jeho smrt oznamována vyvěšením černého praporu. Já jsem vám přišel oznámit, že Matocha nebude mít pohřeb z olomouckého arcibiskupského dómu. Matocha zemřel jako vězeň a vězňům se pohřby nevystrojují,“ uvedl podle kněze Oldřicha Beránka, církevní tajemník Felix Lasovský 3. listopadu 1961 (Citováno dle vzpomínek Oldřicha Beránka, otištěných v roce 1996 v Hanáckých novinách). Státní bezpečnost pak zajistila, aby se na Biskupské náměstí a do okolních ulic nedostali žádné lidé, a v poledne 6. listopadu autem tajně odvezli tělo týraného arcibiskupa pryč z Olomouce.

V roce 1999 byl Josefu Karlu Matochovi, označovanému za nekrvavého mučedníka, udělen in memoriam prezidentem České republiky Václavem Havlem Řád T. G. Masaryka.

A mimochodem, po Matochově smrti už komunistický režim neumožnil až do roku 1989 znovu obsadit stolec olomouckého arcibiskupa...



INZERCE

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Chata Kouty