Nikdo z přítomnách ale asi netušil, že právě v té chvíli začíná éra nejdéle vládnoucího habsburského císaře, který bude od té doby jakýmsi symbolem starého Rakouska i pro další generace.
Velkým dnem pro monarchii i pro osudy několika osob byl 2. prosinec roku 1848 v Olomouci. Tehdy totiž došlo k nevídané a dle oficiálního habsburského dějepisu dojemné scéně. Dosavadní vládce, císař Ferdinand I., abdikoval a vládu předal svému synovci, budoucímu Františku Josefovi I. Abdikace nebyla v habsburské rodině ani zdaleka něčím obvyklým, navíc v tomto ojedinělém kroku došlo i k další zvláštnosti. Po Ferdinandovi by totiž měl na trůnu logicky následovat jeho mladší bratr František Karel.
V Olomouci byl oproti Vídni klid
Ferdinand, jehož vládcovské schopnosti byly do jisté míry limitovány zdravotním stavem, stál v čele státu více méně formálně, zatímco reálnou moc měla v rukou tzv. státní konference, tvořená kancléřem Karlem Metternichem, hrabětem Františkem Antonínem Kolowratem a habsburským arcivévodou Ludvíkem. Zatímco v klidných časech tento systém dobře fungoval, v revolučním roce 1848, který se plně projevil i v císařské Vídni, už bylo třeba situaci řešit jinak. Kancléř Metternich byl odvolán a císař slíbil přijmout ústavu. Při jedné z radikálních bouří byl rozzuřeným davem dokonce lynčován starý ministr války Theodor Baillet de Latour. To byla ta pomyslná poseldní kapka, která v polovině října přiměla celý císařský dvůr k přestěhování do Olomouce, kde revoluční atmosféra nebyla zdaleka tak vyhrocená jako ve Vídni, byť i zdejší studenti do značné propadli revolučnímu nadšení. Jakkoliv tedy byli relativně klidní obyvatelé Olomouce, sám císařský dvůr se postaral o pořádný rozruch. K němu došlo 2. prosince.
Aby Všemohoucí dovedl pomýlené k povinnostem a oklamané k pravému poznání
Ráno tohoto dne se ve vznešených prostorách Arcibiskupského paláce odehrála historická událost a radikální změna. Další popis ale svěřme dobovému tisku: "Z rána dne 2. prosince r. 1848, pevnost Olomoucká, obyčejně klidná, přioděla se zvláštní tvářnosti; po ulicích panoval neobyčejný ruch, a zrak a pozornost všech obráceny byly k rezidenci císařské, kam ze všech stran sjížděli se členové císařské rodiny, jakož i veškeré dvořanstvo, pak ministři a jiní vysocí hodnostáři civilní i vojenští, byvše na osmou hodinu ranní ke dvoru obesláni. Císař Ferdinand usednuv na místo připravené, vytáhl spis a četl: „Důležité příčiny přiměly nás k neodvolatelnému rozhodnutí, vzdáti se koruny císařské a to ve prospěch našeho milovaného synovce, pana arciknížete Františka Josefa, jehož jsme za plnoletého byli prohlásili...” A ještě několik slov samotného Ferdinanda I.: „... po zralé úvaze a s přesvědčením o nevyhnutelné nutnosti tohoto kroku (velké a rozsáhlé proměny naší státní formy) jsme dospěli k rozhodnutí slavnostně se zříci rakouské císařské koruny... Kéž Vám Všemohoucí opět vrátí vnitřní klid, dovede pomýlené k povinnostem a oklamané k pravému poznání...“ Císařem se stal rozhodnější a mnohem méně tolerantní, nekompromisní mladík František Josef. Jeho strýc Ferdinand si po abdikaci zapsal do deníku: „Na to jsme se já i moje žena zúčastnili mše svaté v kapli arcibiskupské residence. Pak jsme si s mou milou ženou sbalili naše věci...“ Někdejší císař se následně odstěhoval do Prahy, kde s manželkou žil docela spokojeným životem na Hradčanech. Věnoval se své oblíbené botanice i společenskému životu a užíval si přízně Pražanů. Tíhu a odpovědnost moci už nesl mladý císař.
Olomouc měl císař rád. Univerzitu nikoliv
V následujících desítkách let císař František Josef I. navštívil Olomouc mnohokrát. Pro jednání s pruským králem Fridrichem Vilémem IV a carem Mikulášem I. zde uzavřel takzvané olomoucké punktace, s pruským panovníkem se zde sešel ještě několikrát. Jakožto milovník armády opakovaně navštěvoval především olomouckou pevnost a sledoval vojenská cvičení. Podporoval rozvoj vzdělání, když osobně finančně podpořil jak vznik velké německé chlapecké měšťanské školy, dnešního Komenia, tak i zrod českého Slovanského gymnázia.
František Josef I., pověstný svou "sloní" pamětí, si ovšem dobře pamatoval i jakékoliv nepříjemné události. A univerzita, která v Olomouci roku 1848 symbolizovala tu nejradikálnější část společnosti, mu v paměti utkvěla s výrazně negativním znaménkem. Není tedy nijak překvapivé, když roku 1860 podepsal dekret o zrušení univerzity, z níž zůstala nadále v provozu jen univerzitní knihovna, medicínské učiliště a teologická fakulta. Je velmi pravděpodobné, že k tomuto rozhodnutí císaře inspirovala nepříjemná vzpomínka na radkální olomoucké studenty, kteří dávali najevo sympatie k revoluci. Prestiži města tímto krokem císař nepochybně ublížil. Marně se pak Olomoučané snažili o plnou obnovu univerzity v roce 1919 po vzniku Československa, nový stát dal tehdy přednost Brnu, kde vznikla Masarykova univerzita. Olomoucké akademické vysoké učené bylo v plném rozsahu obnoveno teprve po druhé světové válce v roce 1946.
Nicméně olomoučtí měšťané měli k císaři vztah veskrze pozitivní a pravidelně si s notnou dávkou hrdosti připomínali, že právě zde nastoupil panovník, symbolizující více než polovinu 19. století, na trůn. Ostatně, nadstandardní vazby mezi Olomoucí a císařem považoval za nevítaný přežitek i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, když v roce 1921 Olomouc navštívil. "Vzpomínám jen toho, že zde císař, jenž je spoluvinníkem hrozné světové války, započal své neblahé panování, dnes však jsme svobodni a je teď na nás, abychom politicky a mravně vynikli nad minulost," prohlásil tehdy Masaryk. Bez ohledu na TGM, Olomouc na císaře snad nezapomněla ani dnes.
Arcibiskupský palác a Tereziánská zbrojnice v době, kdy palác hostil císařský dvůr. / Repro z knihy Šedesát let na císařském trůně habsburském
Slavná scéna předání moci v Trůnním sále arcibiskupského paláce v Olomouci. / Repro z knihy Šedesát let na císařském trůně habsburském
Titulní strana knihy Šedesát let na císařském trůně habsburském
Nejdůležitější momenty ze života a vlády císaře. Vlevo dole scéna předání moci v Olomouci.
