Historie

Proč směl kněz na mši jen bočním vchodem? Tajemství kostela s krásnými dveřmi

Čtvrtek, 7.5.2015

Znáte olomoucký kostel svaté Kateřiny? Pokud ne, nedělejte si z toho hlavu - nejste sami. Mezi všemi olomouckými chrámy totiž bývá často opomíjen, i když zcela neprávem. Tenhle gotický kostel se nachází, celkem logicky, v Kateřinské ulici. Ve středověku tedy ležel na samém kraji města, kousek od městských hradeb. Váže se k němu přinejmenším jedna docela zajímavá záležitost - dávný zákaz vstupu mužům. 

Z věznice a mučírny svatyně. Příběh Sarkandrovy kaple v Olomouci

Středa, 29.4.2015

Plné paradoxů nemusí být jen osudy lidí. Olomoucká Sarkandrova kaple a její bezprostřední okolí jsou toho perfektním důkazem. Na tom místě, mezi velkolepým chrámem svatého Michala, dominikánským klášterem a místem jednání zemského sněmu, a někdejší židovskou ulicí, stávala po staletí městská věznice a mučírna. Kousek vedle chudobinec. Tedy instituce ne zrovna příliš atraktivní. Dnes jedna z nejmalebnějších lokalit centra Olomouce a navíc místo, kam míří kroky mnoha katolických poutníků. 

Mrazivý leden 1920 zrodil i krásnou olomouckou baziliku

Neděle, 19.4.2015

Leden roku 1920 byl mrazivý nejen kvůli počasí. Mrzlo i ve vztazích mezi věřícími. V nově vzniklé československé republice se už přes rok vedl boj o to, jak se věřící vypořádají se vztahem ke katolickému Římu na straně jedné a k odkazu katolických modernistů a samozřejmě k postavě Mistra Jana Husa na straně druhé. V lednu roku 1920 vyvrcholil tento vnitřní rozkol vznikem nové Československé církve. Mezi těmi, kdo zůstali věrni katolické církvi, a jejich někdejšími druhy, kteří přešli k nové národní cirkvi, byly vztahy na bodu mrazu. Tahanice o to, kdo bude používat který kostel ve městě, ale nakonec měly i jeden pozitivní dopad - Olomouc po pár letech obohatila krásná nová trojlodní bazilika v monumentálním neoklasicistním slohu, Husův sbor. 

Jezevci v parku? A víte, jak dlouho už Olomoučané milují své parky?

Středa, 15.4.2015

Nikoliv, jezevci, rosomáci ani žádné jiné větší šelmy v parcích v Olomouci nežijí, když nepočítáme vycpaného krasavce, kterého dnes někdo nechal v Bezručových sadech nejspíš pro pobavení dětí (viz snímek). Olomoucké parky ovšem mají ve velké oblibě kuny, lasičky, netopýři, veverky, zajíci, bažanti, kachny, žáby, a samozřejmě především Olomoučané. Jen co přinesla polovina dubna skoro letní počasí, parky jsou opět plné lidí. Olomoučané mají evidentně své parky velmi rádi. A odkdy vlastně parky k Olomouci a Olomoučanům patří? 

Sedláci, Hanáci, šeci zhóro staňte a krajino braňte! Znáte hanácké opery?

Pondělí, 13.4.2015

Že hanáčtina není světový kulturní jazyk? Nesmysl! Už v 18. století se v hanáckém jazyce (či chcete-li dialektu) skládaly opery či operety. A názvy těch děl? Tak třeba tohle: Pargamotéka, to jest smlóva hanácká stranevá králové cere, veobrazená skrz štere podmistre jakobe ministre k šterem koronám veslany, pro maló kratochvilo v mozece představená, skrz teto zpívající vosobe: Breškant; Králova cera; Kaňór - Jora Rozom, legát k cisařovi. První řechtoň - Jan Radda, legát k Francózovi. Drohý řechtoň - Kreštof Módré, legát k Špaňhelovi. Třetí řechtoň - Mikoláš Chetré, legát k Landeborkovi. Všeci od Veškova vebrani a do Trantaraje veslani.  A dokonce jednu z těch fantastických oper shlédla na Hradisku i císařovna Marie Terezie, když v Olomouci dohlížela na výstavbu pevnosti. 

Nejslavnější olomoucký knihkupec Promberger by se dnes asi divil

Středa, 8.4.2015

Asi těžko by si dnes někdo představoval, že se zrovna knihkupec může stát významnou osobností kulturního života města. Jenže v rakouské monarchii druhé poloviny 19. století to šlo. Romuald Promberger (1856-1932) je toho skvělým příkladem. Olomoucký knihkupec a nakladatel byl desítky let jedním z hlavních hybatelů kulturního života české menšiny v Olomouci. Už za první republiky mu ostatně díky kritikovi Arne Novákovi začali přezdívat Moravský Kramerius, podle podstatně slavnějšího národního buditele, spisovatele a vydavatele Matěje Krameria.  

Velikonoce před sto lety byly jiné v Olomouci a na vesnici

Pondělí, 6.4.2015

Ačkoliv se dnes při pořádání všelijakých velikonočních jarmarků odvoláváme na lidové tradice a obyčeje, vypadaly Velikonoce ještě v 19. I na začátku 20. Století podstatně jinak než dnes. Nejde o zbytečné srovnávání uměle vytvářené rádoby velikonoční atmosféry v supermarketech s původními tradicemi, ale i o skutečné zvyky a chování běžných lidí.

Podstatné je už to, že lidé na přelomu 19. a 20. století prožívali Velikonoce především jako křesťanský svátek. Nejdůležitější, třeba z pohledu dobových médií, je dodržení půstu, účast na bohoslužbách a prožívání mystéria Velké Noci, kdy se Kristus obětuje za lidstvo, aby pak vstal z mrtvých. Termíny jako Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota nebyly jen prázdné pojmy, ale ústřední body kalendáře prostých lidí i těch movitějších a mocnějších. Platilo to především pro katolíky, ale v jisté míře pro jakéhokoliv obyvatel tehdejší habsburské monarchie, samozřejmě včetně Moravanů a Olomoučanů.   

Před sto šedesáti lety začaly vycházet tradiční olomoucké české noviny

Sobota, 21.2.2015

Je leden roku 1866. V olomoucké tiskárně Josefa Groáka spatří světlo světa první číslo Olomouckých novin. Tedy česky psaných novin pro české, tehdy menšinové obyvatelstvo Olomouce. Ne že by to byla úplně první česky psaná olomoucká tiskovina – Sedlské nowiny, později přejmenované na Prostonárodní holomoucké nowiny, vycházely už v roce 1848. Ty ale vydržely jen necelý rok, zatímco noviny, za nimiž stáli manželé Josef a Josefina Černochovi, vycházely i se změnou názvu na Našinec až do neblahého února 1948.

Před sto pětadvaceti lety vznikla v Olomouci česká knihovna

Středa, 31.12.2014

První prosincový den v roce 1889 byla neděle. Byť se jednalo o neděli a tedy den klidu, v Olomouci se v této chvíli odehrávala událost, důležitá pro povzbuzení zdejší české menšiny. Národní jednota otevírala českou knihovnu. Ta Olomoučanům slouží od té doby už sto dvacet pět let, dnes ji známe coby Knihovnu města Olomouce. 

Vánoce roku 1900. Jděte k volbám a nakupujte v Národním domě!

Pondělí, 22.12.2014

Pohledy do minulosti mají stále více přízniců. Leckdo se mnohem raději v duchu brouzdá starými (krásnými) časy, než by se zabýval současností. Svědčí o tom například trvalá obliba všech možných filmů pro pamětníky či s gustem využívané návraty současných filmařů do dob první republiky i hlouběji, do dob císaře pána. Podívejme se tedy do předvánoční Olomouce roku 1900. 

V Olomouci v těch dobách žije necelých 22 tisíc obyvatel, z toho 15 tisíc Němců, 6 tisíc Čechů a asi 1700 Židů. Díky silné vojenské posádce jsou navíc permanentně ve městě zhruba 4 tisíce vojáků. Čas od času se v denním tisku člověk dočte o nějaké rvačce mezi civilistou a vojákem. Olomouc je v té době krajským městem a sídlem krajského soudu. Vše podstatné se rozhoduje ve Vídni, některá nařízení do města přicházejí i z Brna z moravského zemského místodržitelství.  

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie