Historie

O okupaci Československa v srpnu 1968 toho bylo napsáno a řečeno už víc než dost. Známe stanoviska odborníků na gojenství, politologů i historicků. Podívejme se na srpen 1968 krátkou vzpomínkou mladých Olomoučanů. Začněme vyprávěním dvacetileté Evy, která tehdy žila u rodičů svého manžela kousek od centra Olomouce. 

Probudilo nás babiččino bouchání na zeď. "Obsadili nás Rusové!" Nechápala jsem to. Vlastně nikdo z nás tomu moc nerozuměl. Připadalo nám to jako nějaké nedorozumění, jako nějaký nesmysl, který snad ani nemůže být pravda a který nikdo nemůže myslet vážně. 

Dlouhých 46 let nás dělí od okamžiku, kdy do naší země bez varování vtrhla vojska pěti armád takzvaně bratrských zemí Varšavské smlouvy. Lidé byli v šoku: sdělovací prostředky i politici je přeci v předchozích měsících opakovaně ujišťovali, že nově zvolený politický kurz země je ryze naší záležitostí a že do československé suverenity nikdo zasahovat nebude. Jak se ovšem ukázalo v noci z 20. na 21. srpna 1968, Sovětský svaz připravil našim občanům v relativně krátké době další těžké trauma, které se v jistém smyslu promítá do uvažování lidí i dnes, po bezmála půlstoletí. Ostatně, události ve východní části Ukrajiny navíc ubezpečují i dnešní veřejnost, že spoléhání na mírové a přátelské úmysly moskevských vládců není dobrou cestou. 

Velkolepý projekt Olomoucký hrad měl stejně velkolepou ambici - napravit křivdu, která se nejdůležitějšímu místu olomouckých dějin během skoro tisíce let přihodila. Výsledek je nula, či spíše hůř než nula - neúspěch a podivný dojem. Politické hrátky či krátkozrakost volených představitelů města? Asi prostě není olomouckému hradu přáno. Podívejme se stručně na celý příběh. A odpusťte, že se podíváme trochu více zpátky, než to udělali někteří politici.