Historie

První prosincový den v roce 1889 byla neděle. Byť se jednalo o neděli a tedy den klidu, v Olomouci se v této chvíli odehrávala událost, důležitá pro povzbuzení zdejší české menšiny. Národní jednota otevírala českou knihovnu. Ta Olomoučanům slouží od té doby už sto dvacet pět let, dnes ji známe coby Knihovnu města Olomouce. 

Pohledy do minulosti mají stále více přízniců. Leckdo se mnohem raději v duchu brouzdá starými (krásnými) časy, než by se zabýval současností. Svědčí o tom například trvalá obliba všech možných filmů pro pamětníky či s gustem využívané návraty současných filmařů do dob první republiky i hlouběji, do dob císaře pána. Podívejme se tedy do předvánoční Olomouce roku 1900. 

V Olomouci v těch dobách žije necelých 22 tisíc obyvatel, z toho 15 tisíc Němců, 6 tisíc Čechů a asi 1700 Židů. Díky silné vojenské posádce jsou navíc permanentně ve městě zhruba 4 tisíce vojáků. Čas od času se v denním tisku člověk dočte o nějaké rvačce mezi civilistou a vojákem. Olomouc je v té době krajským městem a sídlem krajského soudu. Vše podstatné se rozhoduje ve Vídni, některá nařízení do města přicházejí i z Brna z moravského zemského místodržitelství.  

AKTUALIZOVÁNO 2. 12. 2016

Velká a slavná novinka se roznesla 2. prosince 1848 nejprve po Olomouci a teprve poté po celé ohromné rakouské říši. Přesně před 168 lety byl totiž v Olomouci uveden na trůn nový císař. A že šlo o člověka mladičkého, teprve osmnáctiletého, všichni příznivci Habsburského domu věřili, že to bude právě takový silný a dynamický vládce, jakého říše v oněch rozbouřených dobách potřebovala.

Nikdo z přítomnách ale asi netušil, že právě v té chvíli začíná éra nejdéle vládnoucího habsburského císaře, který bude od té doby jakýmsi symbolem starého Rakouska i pro další generace. . 

Když byli na Olomoucku poprvé, letěli několikasetkilometrovou rychlostí po obloze, kolem duněly motory stovek dalších bombardérů a stíhaček a třaskaly výstřely a exploze. A umírali lidé. Když přiletěli podruhé, navštívili na neředínském hřbitově památník, který zde před pár lety nechalo postavit město jako dodatečné poděkování americkým letcům, kteří padli v bitvě 17. prosince 1944. Tehdy se jednalo o největší leteckou bitvu nad územím protektorátu, která se odehrávala na obrovském úseku moravské oblohy od Troubek, Olomouce a Přerova až k Novému Jičínu. Stopy bitvy byly patrné ještě mnohem dál - některé poškozené stroje se zřítily až nad bývalou Jugoslávií. 

Přelom října a listopadu, dušičkové období, podzimní deprese, atd... Znáte ty mediální zkratky až klišé. Jenže před 96 lety měli v těchto dnech naši předkové, včetně Olomoučanů, naprosto jiné starosti. Zatímco dávná tradice nás v období přelomu října a listopadu odkazuje k svátkům, spjatým se vzpomínkami na zemřelé, před 96 lety, v roce 1918, bylo jednoznačně největší událostí prohlášení samostatného československého státu.

Procházka Olomoucí je opět o něco pestřejší. A to doslova. Díky skvělé práci restaurátorů obohatila nabídku uměleckých skvostů přímo v ulicích obnovená unikátní freska na domě číslo 226 v Univerzitní ulici. Freska byla objevena již v 80. letech a v rámci tehdejších možností opravena a částečně domalována, odhalen byl i malý kousek nápisu, a to Olomuncz 1523. Postupně ale freska trpěla povětrnostními vlivy a takřka mizela před očima.

Letos díky pečlivé několikaměsíční práci restaurátora Radomíra Surmy a jeho týmu se na fasádě domu podařilo odkrýt fresku v původní, goticko-renesanční podobě. Jedinečnost tohoto výtvarného díla spočívá zejména v tom, že na rozdíl od řady jiných fresek pracuje se zcela civilním motivem, konkrétně s postavami majitelů domu a odkazem na jejich živnost, tedy vinný šenk.

Výzva Jděte domů ve svérázné kombinaci latinky a azbuky, adorace jmen hlavních představitelů Pražského jara, snaha argumentovat výroky modly komunistického učení či víra v jiné vznešené pravdy, takový býval obsah nápisů, kterými lidé v srpnu 1968 i v Olomouci "vítali" sovětské okupanty. Za pozornost stojí, že po dvou desítkách let normalizace i po čtvrt století demokratického režimu je řada těchto vzkazů ještě dne docela dobře čitelná. Kdo za bolševika procházel ulicí I.P.Pavlova do fakultní nemocnice, musel mít tehdy pocit jistého spiklenectví a disentu - zdejší nápisy Pravda Vítězí, Dubček a podobné byly čitelné bez problémů. Přečíst je lze na domech, které zatím neprošly zateplením, i dnes. U jména Dubček je navíc patrné, že se někdo snaží tento nápis udržovat v dobrém stavu. 

Znáte podobná místa ve vašem okolí? Napište nám nebo pošlete své snímky na adresu olomoucky.rej@seznam.cz.  

O okupaci Československa v srpnu 1968 toho bylo napsáno a řečeno už víc než dost. Známe stanoviska odborníků na gojenství, politologů i historicků. Podívejme se na srpen 1968 krátkou vzpomínkou mladých Olomoučanů. Začněme vyprávěním dvacetileté Evy, která tehdy žila u rodičů svého manžela kousek od centra Olomouce. 

Probudilo nás babiččino bouchání na zeď. "Obsadili nás Rusové!" Nechápala jsem to. Vlastně nikdo z nás tomu moc nerozuměl. Připadalo nám to jako nějaké nedorozumění, jako nějaký nesmysl, který snad ani nemůže být pravda a který nikdo nemůže myslet vážně. 

Dlouhých 46 let nás dělí od okamžiku, kdy do naší země bez varování vtrhla vojska pěti armád takzvaně bratrských zemí Varšavské smlouvy. Lidé byli v šoku: sdělovací prostředky i politici je přeci v předchozích měsících opakovaně ujišťovali, že nově zvolený politický kurz země je ryze naší záležitostí a že do československé suverenity nikdo zasahovat nebude. Jak se ovšem ukázalo v noci z 20. na 21. srpna 1968, Sovětský svaz připravil našim občanům v relativně krátké době další těžké trauma, které se v jistém smyslu promítá do uvažování lidí i dnes, po bezmála půlstoletí. Ostatně, události ve východní části Ukrajiny navíc ubezpečují i dnešní veřejnost, že spoléhání na mírové a přátelské úmysly moskevských vládců není dobrou cestou. 

Velkolepý projekt Olomoucký hrad měl stejně velkolepou ambici - napravit křivdu, která se nejdůležitějšímu místu olomouckých dějin během skoro tisíce let přihodila. Výsledek je nula, či spíše hůř než nula - neúspěch a podivný dojem. Politické hrátky či krátkozrakost volených představitelů města? Asi prostě není olomouckému hradu přáno. Podívejme se stručně na celý příběh. A odpusťte, že se podíváme trochu více zpátky, než to udělali někteří politici.