Historie

V neděli 6. září uplynulo 96 let ode dne, kdy do funkce starosty Olomouce nastoupil první Čech, JUDr. Karel Mareš. Před ním řídil Olomouc skoro tři čtvrtě roku jiný Čech, JUDr. Richard Fischer, ovšem nikoliv jako starosta, ale jako vládní komisař. Karel Mareš byl jako první Čech zvolen v prvních komunálních volbách v červnu 1919 na kandidátce Československé sociálně demokratické strany dělnické. Pozici mu ovšem připravila kromě jiného i pečlivá práce Richarda Fischera. Obě tyto osobnosti si zaslouží čestné místo v dějinách města Olomouce.  

Není moc nápadný, přesto se v něm skrývá ostudný doklad skrblictví olomouckých radních. Tedy těch z konce 17. století. Krásný barokní portál zdobí vchod do budovy mořické fary už od roku 1682. Dnes prochází restaurátorským zásahem.

Na portálu je nejvýraznějším prvkem erb někdejšího faráře a kanovníka Ferdinanda Schröffela ze Schröfenhaimu a velký latinský nápis pod ním. A právě tento nápis připomíná kuriózní a ostudný spor s lakomými konšely.

DOPLNĚNO! 

Pro dělníky, kopající výkop pro optickou internetovou síť, to byl šok. Najít v zemi leteckou bombu, to není jen tak. Ještě o mnoho větší šok ale museli zažívat Olomoučané v květnu roku 1945, a to ať už mluvili česky nebo německy. Sovětská letecká armáda generála Ždanova totiž 4. května podniklo na dosud německou Olomouc silný nálet. A pravděpodobně právě z tohoto náletu pak zůstala v zemi puma, která tento týden na celé jedno odpoledne ochromila život města. 

Vezmeme zbraně a půjdeme se bránit! Ne, budeme tiše demonstrovat! Hlavně sehnat zásoby jídla! Bude válka, nebo je to jen nedorozumění? Středa před sedmačtyřiceti lety byla v Olomouci neuvěřitelně dramatická. Psal se totiž 21. srpen 1968 a Olomouc, stejně jako zbytek republiky, nevěřícně zírala na tanky a obrněná vozidla okupační armády. 

Jen málokteré historické období mělo pro českou společnost tak dalekosáhlý a přelomový význam jako rok 1968. Znamenal na jedné straně obrodu občanské společnosti i oživení kulturního dění a na straně druhé pak okupací 21. srpna způsobil ohromný šok, zklamání a frustraci občanů. Olomoučané si mohou letošní 47. výročí srpnové okupace připomenout poprvé s dokonalou kronikpou oněch měsíců a dní. Právě totiž vychází kniha, která mapuje dění v tomto období v našem městě.

Těžko říct, jaké motivy vedly brněnské památkáře v září roku 1946 k doporučení zcela zásadně změnit podobu olomouckého orloje (tak, aby vzniklo „dílo zcela nové, umělecky samostatné a v duchu současné doby“). Cit pro historickou kontinuitu a ducha místa to ale rozhodně nebyl. Jeden ze dvou slavných tuzemských orlojů tedy byl o rok později předán k proměně Karlu Svolinskému a 9. května roku 1955 mohly shromážděné davy spatřit výsledek práce národního umělce – socialistický orloj s chemikem, dělníkem a kokrhajícím kohoutem.

Nový režim si tehdy přišel na své a dělnická třída měla být spokojená, že má svůj, lidově-demokratický orloj. Co ale předcházelo tomuto poslednímu, ne moc šťastnému a nepovedenému kroku? Od kdy vlastně orloj zdobí severní stěnu olomoucké radnice?  

Dnes ten dům na rohu Dolního náměstí a Kateřinské ulice vnímají Olomoučané prostě jako sídlo banky. Rozlehlý objekt v secesním slohu ničím nepřipomíná, že to kdysi bývalo centrum kulturního života olomouckých Čechů. 

Drobné rozměrem, ale historicky velice cenné jsou dva cykly barokních olejomaleb na plechu z oltářů kostela Panny Marie Sněžné v Olomouci, které nyní vystavuje Arcidiecézní muzeum Olomouc. Některé z miniatur ukazují i dobovou podobu centra Olomouce či poutního místa Stará Voda. Osud celkem 16 miniatur o rozměru zhruba A4 je přitom podle historičky umění Simony Jemelkové smutný. „Některé se ztratily a některé z dochovaných nejsou v dobrém stavu,“ vysvětlila.

Na nejviditelnějším místě této části centra Olomouce stojí barokní Merkurova kašna. Merkur, antický bůh obchodu, tady dohlíží od roku 1727 na život ulic Česká, Široká, Kostelní a Dolní Pekařská. Celé čtvrti dominuje velký gotický chrám svatého Mořice, hlavní městský farní kostel. Podívejme se ale na to, jak se měnila část, kterou dnes známe jako Galerii Moritz. 

Když v roce 2012 procházela betonová krabice Prioru proměnou v skleněnou galerii Moritz, znovu ožily hlasy, že by měl obchodní dům zcela zmizet a před kostelem svatého Mořice vzniknout standardní menší náměstí. To je myšlenka hezká, a vizuálně by to nejspíš bylo obohacením, z hlediska historického vývoje města je to ale hloupost.  V těchto místech stávaly budovy odnepaměti, dokonce zde byly jedny z nejstarších kamenných objektů v Olomouci.

Dva státní svátky za sebou, to je pro většinu obyvatel českých zemí velké zpříjemnění začátku července. Nejspíš se ale přitom nedá tvrdit, že bychom svátky dvou soluňských misionářů a jednoho mučedníka a reformátora církve nějak hluboce a niterně velkolepě prožívali. Od smrti Jana Husa uběhlo rovných šest století, od příchodu Cyrila a Metoděje dokonce skoro dvojnásobek.

Je to tak dávno a týká se to natolik dnešku nesrozumitelných věcí, že pro většinu lidí je těžké mít k těmto svátkům nějaký osobní vztah. Zkusme si tedy v této souvislosti připomenout, jaký vztah má k oběma svátkům historie Olomouce. Mimochodem, jeden z těchto svátků dovoluje romanticky se zasnít a spekulovat o nejdávnějších dějinách Olomouce.