Historie

Bohatá historie města Olomouce vždy poutala pozornost zájemců o minulost tohoto kdysi hlavního města Markrabství moravského. Již roku 1746 olomoucký syndik Josef Florián Loucký (*1705 - †1775) sepsal obsáhlé dílo s názvem "Popis královského hlavního města Olomouce", v němž jako první podal na základě jemu dostupné literatury a pramenů z olomouckého městského archivu informace o významných událostech spojených s městem. Nedílnou součástí Louckého díla byla i obsáhlá část zabývající se místopisem města. Louckého dílu tedy vděčíme za první popis města v podobě, jak vypadalo v polovině 18. století. Jistou výjimku tvořily pasáže z olomouckého místopisu, které do svého česky psaného díla "Paměti a znamenitosti města Olomouce" z roku 1861 vložil Alois Vojtěch Šembera (*1807 - †1882), v nichž se zmiňoval o významných budovách nacházejících se ve městě, avšak nezabýval se jednotlivými měšťanskými domy.

Před velikonočními i jinými oblíbenými svátky se rádi ohlížíme do minulosti a hledáme tradice, na něž bychom navázali. Pokud jde o Velikonoce, každý si vybaví kraslice, zajíčky, kuřátka a další standardní atributy Velikonoc. Sotva kdo by ale mezi ně řadil pečená žabí stehýnka! Jenže právě maso z těchto malých obojživelníků patřilo v Olomouci před nějakými 130 lety k oblíbeným velikonočním postním pokrmům.

Kde Olomoučané brali žáby na sváteční stůl

Dnes se to nezdá, ale koncem 19. století bylo kvákání žab v některých částech města stejně běžným zvukem jako nyní třeba cinkání tramvají nebo hluk z aut. Bezprostřední okolí městských hradeb totiž vypadalo úplně jinak než dnes a právě pro žáby to byl ráj

SEFO je zpět, ozývá se Olomoucí... Aniž by se stalo v přípravách něco podstatně nového, začalo se ve městě zase hodně mluvit o projektu SEFO, neboli Středoevropském fóru, které má vyrůst v proluce v Denisově ulici. Kdyby nebylo proluky, nebylo by ani SEFO. Rozhodně ne tedy v podobě, která mezi Olomoučany spolehlivě vyvolává silné emoce. Vesměs negativní, dodejme. Proč je tedy v Denisově ulici ona proluka? To se musíme vrátit do šedesátých let minulého století.

Proluka vznikla postupně demolicí starých budov v letech 1966 až 1970. Desítky metrů dlouhá dřevěná ohrada tedy „krášlí“ tuto úzkou spojnici středověkého královského města a ještě staršího Předhradí už rovnou půlku století. Vznikla proto, že se za socialismu tak nějak nedařilo udržovat historické domy v dobrém stavu a ty domy pak občas samy spadly, případně musely být zbourány. A to byl případ pěti starých domů na tomto místě. Trochu komický a trochu smutný.

S ohromným očekáváním a v plné parádě se v neděli 17. října léta Páně 1841 od rána chystala Olomouc na příjezd prvního vlaku. Daleko před hradbami tehdejšího pevnostního města se zvědavě mačkaly tisíce lidí, kteří vyhlížely ten dosud nevídaný div nejmodernější techniky. Veliká dřevěná hala, která stála několik stovek metrů od dnešní výpravní budovy hlavního nádraží políž Spitzova hostince (dnes Na Špici), byla nacpána publikem k prasknutí, davy lidí stály okolo kolejiště i podél trati. Na místě byla místní honorace v čele s velitelem pevnosti, polním podmaršálkem Josefem von Laurer, lid, vojsko, církevní hodnostáři i hudebníci. Vše bylo náležitě vyzdobené a naleštěné, připravené na historický okamžik. A ano, tentokrát propagátoři nového prostředku ani novináři nepřeháněli – skutečně šlo o významný historický okamžik.

Když se člověku do rukou dostane pohlednice či jiná ilustrace Olomouce v dobách minulých, dost často to vyvolává smíšené pocity. Málokdy se totiž to či ono místo za posledních sto let změnilo k lepšímu. Nejinak tomu je při pohledu na akvarel S. Smutného, který zachytil podobu části Koželužské ulice v roce 1934. Dnes bychom to místo na asi obrázku sotva poznali. 

Řadu listin pro město Olomouc vystavil panovník Jan Lucemburský, otec císaře Karla IV. a evropsky proslulý hrdina bitvy u Kresčaku. V mnoha ohledech znamenala vláda Jana Lucemburského pro Olomouc polepšení - panovník posiloval ekonomické postavení i soudní pravomoci olomouckých měšťanů. Umožnil jim také trestat vrahy, žháře a další zločince i bez královského "hradského soudce".

Osm z těchto listin zpřístupňuje ode dneška speciální web, věnovaný unikátním a málo známým historickým archivním dokumentům archivy.olomouc.eu. Díky digitalizaci jsou nyní listiny, uloženém ve Státním okresním archivu Olomouc a známé pouze specializovaným odborníkům, přístupné každému zájemci. 

V Olomouci dával Jan Lucemburský Moravu do pořádku

Stovky praporů, vojenská hudba, květiny, zástupy panstva všeho druhu, čestné salvy, proslovy a defilé vojenských jednotek… Takový byl 6. květen 1892 v Olomouci na Horním náměstí. Proč? Slavilo se výročí jedné z mnoha bitev, které za svou kariéru svedl polní maršál Radecký. Tento moment zachycuje i jeden krásný ostrostřelecký terč.

Festungs Commandant Feldmarschall Graf von Radetzky, neboli pevnostní velitel a polní maršál Josef Václav hrabě Radecký je asi nejznámějším evropským vojevůdcem českého původu. Tento věrný voják a geniální taktik, který habsburskému soustátí soužil plných 72 let, zanechal výraznou stopu i v Olomouci. Město, jemuž po dva roky velel jako velitel pevnosti Olomouc, na něj vzpomínalo i šedesát let po jeho odchodu velkou slavností. Dodneška se z ní dochovaly přinejmenším dva artefakty – pamětní deska na Horním náměstí a krásný terči olomouckých ostrostřelců. Ten dnes zdobí Radeckého sál ve Vlastivědném muzeu Olomouc.

Srážka dvou vlaků takřka v centru Olomouce! Strojvedoucí si těsně před nárazem hleděli navzájem do očí. Jednoho strojvedoucího náraz vyhodil z lokomotivy, brzdař ze zadního vozu skončil zmrzačený v nemocnici. Kdy se taková železniční pohroma stala? Bylo to krátce před vánočními svátky v roce 1907. Před polednem v neděli 15. prosince šokovala veřejnost tato nejvýznamnější železniční nehoda na lokální trati z Olomouce do Čelechovic, a to mezi zastávkami Nová Ulice a Olomouc - město. A ač to zní podivně, v nehodě kromě celé řady nedůsledností sehrála roli i obyčejná řepa cukrovka. 

Třináct věžiček a vikýřů zdobí severozápadní průčelí olomoucké radnice. Jedná se o nejčastěji fotografovanou a zobrazovanou stranu radnice, na níž si dal architekt při poslední rekonstrukci budovy opravdu záležet. A mimochodem, také ji tehdy, na počátku 20. století, výrazně změnil. Většina z věžiček, které se nyní pečlivě opravují a rekonstruují, pochází právě až z této poslední přestavby radnice.

Nejstarší věžičkou na severní straně radnice je, nepočítáme-li samozřejmě vysokou věž, která pochází už z 15. století, vížka nad orlojem. V ní mimochodem našli vloni řemeslníci uschovaný tubus se starými listinami, přičemž nejstarší z nich pocházely už z roku 1704. Při pohledu na staré výtvarné znázornění olomoucké radnice si ale nelze nevšimnout toho, že kromě této věžičky a pár vikýřů nebývalo na střeše radnice nic dalšího. To se změnilo na počátku 20. století.

„Jako má Brno svoje sukna, Praha šunky, Ostrava železo a uhlí, Pardubice perník, má Olomouc své tvarůžky.“ Tímto všeříkajícím výrokem začíná kapitola Olomucký tvarůžek v publikaci Velký Olomouc, Informace o jeho přítomném stavu a jeho významu, kterou roku 1924 vlastním nákladem vydalo „hlavní město Olomouc“. Je příznačné, že unikátní gastronomický fenomén, kterým tvarůžky jsou, má v této souhrnné publikaci o průmyslu v Olomouci samostatnou kapitolu. Dozvíme se mimo jiné, že je výroba tvarůžků provozována v 72 větších i menších výrobnách.