Historie

"Dnes ráno, když žactvo shromáždilo se ve školách, bylo mu promluvami sděleno úmrtí Jeho Veličenstva, a vyučování bylo pak přerušeno." Olomoucké noviny ze středy 22. listopadu 1916 popisovaly zcela aktuální situaci z rána toho dne, kdy Olomoucí rezonovala zpráva o smrti stařičkého mocnáře Františka Josefa I. Ještě den předtím, v úterý 21. listopadu, se v novinách psalo pouze o zhoršení zdravotního stavu panovníka, jemuž se zvýšila teplota.

Zdraví nade vše, to je poselství inzertních příloh olomouckých novin, které vycházely před více než sto lety. Mezi reklamami na spoření či na americká kamna se vyjímají inzeráty, zdůrazňující nutnost užívat proti černému kašli tyhle pastilky, na zesílení žaludku tyto speciální prášky a proti pakostnici zase támhlety kapky či "eukalyptusové" mýdlo.

Historie olomouckých městských hřbitovů je bohatá a mimořádně barvitá. K dějinám olomouckých hřbitovů patří jak kapitoly o jejich založení a vzestupu, tak i dost pochmurné části, týkající se pozdějšího chátrání hřbitovů, odporu, který budily v měšťanech a jejich postupné rušení. To vše v sobě zahrnují i dějiny nejvýznamnějšího městského hřbitova a kostnice u kostela svatého Mořice, o němž bude dnešní povídání. Nejprve ale krátký exkurz do dějin pohřbívání, protože bez znalosti základních faktů se na této historické výpravě neobejdeme.

Dějiny pohřbívání sahají až do pravěku

V Olomouci zůstal o několik měsíců déle kvůli jednomu dopisu. Byl to dopis, který budoucí izraelský pilot, v té době ještě s rodným jménem Hugo Meisl, napsal na podzim roku 1948 bratrovi Rudymu, který už tehdy sloužil v US Army. Za tento dopis frekventantovi tajného leteckého výcviku v Olomouci hrozily tři roky, u soudu nakonec dostal shodou okolností jen tři měsíce. 

Na olomouckém hřbitově byly letos nalezeny ostatky žen a dětí, které byly zavražděny šest týdnů po skončení druhé světové války na Švédských šancích u Přerova. Pozůstatky téměř dvou set lidí budou v pátek 14. října převezeny za přítomnosti faráře z Olomouce do Přerova. Uloženy budou v bedně na přerovském hřbitově, kde odpočívají mužské oběti tohoto masakru. Po dlouhých jednasedmdesáti letech se tak sejdou na jednom místě ostatky všech obětí hrůzného krveprolití, které se odehrálo v noci z 18. na 19. června roku 1945 na kopci nad Přerovem. Tragický kruh by se měl tímto uzavřít…

Jako Benátky vypadalo blízké okolí olomoucké pevnosti, když se měl přiblížit nepřítel. Okolo ostrých hrotů bastionů, ravelinů, redut a dalších součástí barokní bastionové pevnosti totiž tekla či stála voda. Doslova všude. Zavodňovací či inundační systém byl totiž důležitou součástí tohoto opevnění.

V době míru sice hradby Olomouce obtékaly vodní toky, ale to byl Mlýnský potok a další říční ramena a umělé kanály. V době nebezpečí nařídil velitel pevnosti spustit stavidla a během jednoho dne se blízké okolí hradeb změnilo v ucelenou vodní plochu. To už byla pro nepřítele dost nepříjemná komplikace pro případný pokus o zteč městských hradeb.

Víte, že přinejmenším až do roku 1522 vlastně existovaly dvě Olomouce? Jedna měla radnici a bohaté měšťany, druhá katedrálu, hrad a církevní honoraci. A která z nich je starší? 

Kdo by pochyboval o tom, že Olomouc je mimořádně starým sídlem, respektive místem s velmi dlouhým nepřetržitým osídlením. Nikoliv ve smyslu co nejstarších nálezů, ale ve smyslu nepřetržitého kontinuálního osdílení - a to je v případě Olomouce doložitelné zhruba patnáct století, což je v tuzemsku unikát. Nejstarší nepřetržité osídlení je doloženo v Pekařské ulici, kde průzkumy Josefa Bláhy z 80. let prokázaly existenci slovanské řemeslnicko-kupecké osady už od 6. století. Jako takto staré a nepřetržitě osídlené místo má samozřejmě Olomouc celou řadu vrstev a podob, které už dnes nejsme schopni rozeznat a rozlišit a většina Olomoučanů o nich nemá ani ponětí. Jednou z nich je, že původně šlo vlastně o města dvě, což bývalo patrné na první pohled. 

Svatý Václave, vévodo české země... Dnes, v den svátku svatého Václava, jsou tato slova leckde a leckým vyslovována a připomínána. Zní také ve svatováclavské katedrále v Olomouci, kde dnes probíhá Slavnost svatého Václava. Jak to vlastně je s tím Václavem v kontextu Čech a Olomouce jako někdejšího hlavního města Moravy?

Hostem pravidelné talkshow v nové sezóně bude v pondělí renomovaný fotograf Jindřich Štreit. Pořad doprovází také výstava autorových dosud nevystavených fotografií v Muzeu moderního umění. V průběhu večera zahraje stálý host pořadu, kapela  Loco Poco. Ptát se bude jako vždy David Hrbek. Pondělní talkshow je součástí Dnů židovské kultury. 

Jeden z nejvýznamnějších českých fotografů Jindřich Štreit slaví v září sedmdesátiny. Při této příležitosti je v Muzeu umění Olomouc až do 30. října k vidění výstava nazvaná (Ne)známé fotografie 1978–1989. Představí více než dvě stě fotografií. Zhruba polovina z nich dosud nebyla publikovaná. Výstavu doprovází stejnojmenná kniha.

Víc než dva a půl roku čekala Olomouc na první oficiální návštěvu prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Zvláště nedočkavě na ni čekali hlavně představitelé nové, československé moci, kteří na sklonku roku 1918 převzali vedení města od olomouckých Němců, jmenovitě od starosty Karla Brandhubera. Masaryk do města konečně dorazil 18. září 1921 a u radnice hned neopomněl připomenout spojení Olomouce a Habsburků. 

Olomoučtí čeští politici, kteří před říjnem roku 1918 neměli s řízením města žádné zkušenosti, protože je k tomu němečtí rivalové vůbec nepustili, viděli v Masarykovi velikou oporu a největší národní ikonu. Už v lednu 1919 proto starosta Karel Mareš pozval osobně prezidenta Masaryka do Olomouce. Téhož roku, 27. října 1919, pak navíc na slavnostním jednání olomoučtí zastupitelé odhlasovali, že TGM bude prvním čestným občanem města.