Historie

Starobylé a poněkud ponuré zákoutí tvořila na Michalském návrší skupina takzvaných zádušních domků. Dnes už je v těchto místech nepřipomíná vůbec nic, najdeme je pouze na nepříliš početných archivních fotografiích.

Olomoucká městská společnost reprezentovaná městskou radou i soukromými fundátory se pokoušela již brzy po založení města zmírňovat bídu nemajetných, chudých, nemocných i pocestných, a pomáhat jím různými almužnami a zakládáním zdravotně - sociálních zařízení, jako byly městské špitály, zádušní domky (zádušní špitály), lázně a lékárny. Provoz špitálů byl zajišťován zejména různými dary, fundacemi, nadacemi, úrokem ze stanovených statků apod. Ve špitálech se však často léčili i měšťané, kteří provoz špitálů finančně podporovali a často na ně pamatovali při sepisování své poslední vůle (testamentu). V tomto povídání se budeme věnovat právě zádušním domkům v Olomouci, které se dříve nazývaly domy Bekyň.

Oprýskané, šedivé a málem rozpadlé bylo historické centrum Olomouce před třiceti lety. Mnoha ulicím hrozilo rozsáhlé bourání a takzvaná asanace. Čím to bylo způsobeno?

Kombinací více faktorů. Po roce 1960 byla Olomouc degradována z krajského na okresní město. Jednoznačně největší část finančních prostředků pak samozřejmě zůstávala v oblíbeném hornickém krajském městě Ostrava, zatímco do Olomouce šly jen drobty. Navíc komunisté obecně vzato neměli k památkám dobrý vztah, pokud tedy nešlo zrovna o vyložené vlastenecké ikony nebo o památníky dělnického hnutí. Tím vším olomoucké historické centrum silně trpělo.

PR V šedesátých a sedmdesátých letech to patřilo ke koloritu sváteční Olomouce. Procházka v Bezručových sadech neboli ve Výpadu okolo divoce hučícího vodopádu, který vytékal z hradeb a tříštil se o skály, na nichž hradby stojí. Ten pohled bavil děti i dospělé. Následně se lidé mohli vydat třeba do kavárny v Rudolfově aleji ve Smetanových sadech, dát si kávu a sledovat fontánu, oživenou díky hře barevných světel. To vše sice už zmizelo, ale mohlo by se vrátit.

Nová kapitola na speciálním archivním webu města Olomouce se soustředí na dramatické události srpna 1968. Fotografie, letáky či texty připomínají atmosféru prvního týdne po okupaci Československa armádami zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Z archivních dokumentů se čtenář dozví například to, že do Olomouce jako první přijeli obrněnci z Polska, ustoupili ale rozhořčenému davu a odjeli zase pryč. Poláky Olomoučané do města nevpustili.

Zpráva o objevu sarkofágu, který ukrýval kosterní pozůstatky pravděpodobně několika olomouckých knížat a jejich manželek z 11. a 12. století, vyvolal spoustu zájmu i otázek. Mezi časté reakce čtenářů patřily dotazy, co bude s ostatky významných historických osobností po odvezení do Prahy. Někteří diskutující rovnou projevili bavu, že se Přemyslovci z Prahy do Olomouce už nikdy nevrátí. Vrátí se. Po dokončení všech analýz se Ota I., Ota III., Eufemie, Durancie a zřemě i další nebožtíci vrátí do kaple svatého Štěpána v Klášterním Hradisku. 

Kosti knížat rozházeli švédští okupanti

Z Klášterního Hradiska do Prahy putují pravděpodobné ostatky prvních moravských Přemyslovců Oty I. a Oty III., zakladatelů tohoto starobylého kláštera. Odborníci je budou zkoumat a porovnávat jejich DNA s českými Přemyslovci. Cínová tumba, v níž byla dřevěná malovaná schrána s ostatky, zamíří do Muzea umění - obou památek se ujmou konzervátoři. Veřejnost bude moci schránky spatřit od 6. září v Arcidiecézním muzeu Olomouc na výstavě s názvem Zde se nacházíte. Václavské náměstí v proměnách času.

Olomoucký biskup vysvětil rotundu, která byla poděkováním za vítězství českého nad olomouckým knížetem. I tak by se dal stručně, ale pravdivě shrnout příběh rotundy svatého Jiří na hoře Říp. Ano, právě na té legendární až posvátné hoře, která je „Čechu tím, čím je pro mohamedána Mekka“, jak je psáno ve štítu turistické chaty na vrcholku Řípu.

Stál tady sedmasedmdesát let. Most u Bristolu v dnešní Komenského, tehdy Laudonově ulici byl postaven za Protektorátu Čechy a Morava v roce 1941. Pevná železobetonová konstrukce měla pro německou okupační moc v době války strategický význam. Však také když šlo na konci války do tuhého, snažili se ustupující vojáci Wehrmachtu most zničit, aby se musela Rudá armáda před řekou zastavit. Tehdy to ale nevyšlo. 

Restaurátor je tím, kdo dokáže vidět historické umělecké dílo skutečně v novém světle, a navíc umožní, aby jej tak viděli i ostatní. Restaurátor je skutečně svým způsobem kouzelníkem, který dokáže z oprýskaného, zaneseného, vybledlého či nevkusně přemalovaného díla vyjmout jeho původní krásnou podobu. Práce restaurátora, který vrací ztracenou krásu starým uměleckým dílům, má přitom řadu rovin. V průběhu restaurování se dozví leccos o povaze dávného malíře nebo o postupech předchozích restaurátorů. Staré sochy dokáže spatřit tak, jak vypadaly před stovkami let, včetně překvapivé barevnosti. Dozví se i věci, které naprostou většinu laiků dokáží překvapit – třeba i to, že středověké chrámy, které my známe jako důstojné, ale chladné kamenné stavby, pravděpodobně zářily pestrými barvami.

Dalším pokladem pro fanoušky olomouckých dějin je nová rozsáhlá kapitola na speciálním archivním webu, který připravuje město Olomouc spolu s historiky. Věnuje se dvouměsíčnímu obléhání Olomouce pruskými vojsky v roce 1758. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších epizod ve vojenských dějinách Moravy i samotné Olomouce. 

V nové kapitole archivního webu najdeme informace o okolnostech prusko-rakouských válek, o nelehkém průběhu úspěšného dvouměsíčního vzdorování Olomouce pruskému králi Friedrichovi, o vojenských velitelích Olomouce, jsou zde i nejrůznější veduty a grafiky, jejichž množství dokazuje, o jak významnou vojensko-politickou událost se tehdy jednalo. Vděčnost Olomouci za úspěšnou obranu a odražení Prusů nakonec vyjádřila i sama panovnice Marie Terezie, když polepšila městu jeho starobylý znak a nejvýznamjší muže z řad měšťanstva povýšila do šlechtického stavu.