Historie

Horní náměstí prošlo za všechna staletí mnoha proměnami. Dějiny tohoto místa jsou stejně staré jako samotné město Olomouc. Vedle staršího Dolního náměstí ve 13. století postupně vyrostla osada kolonistů a cizích kupců, která určila pozdější podobu Horního náměstí. Nejprve tedy jako trhová osada, postupně rozšiřovaná odsoušením bažinatého térenu, který byl na západ od budoucího náměstí. To se nahoře rozrostlo o řadu kupeckých domků (později Bohatých krámů), které propojily prostor obou náměstí ulicí Kramářskou, ve které stál románský kostelík a později kaple sv. Markéty. Na konci 14. století bylo započato s výstavbou budovy radnice, čímž se potvrdil význam tohoto místa. Nejprve tedy dřevěná tržnice – kupecký dům, který záhy vyhořel, během 15. století přestavěn na kamennou reprezentační budovu, která si zachovala charakter tržnice v přízemí a radničních a soudních prostor v horních patrech.

Cesta ke Klášteru Hradisko byla po staletí jen jedna. Vyšlo se Hradskou bránou, hned za mostem přes řeku Moravu se odbočilo doleva a kolem břehu se došlo až k Hradisku, po stejné cestě se k němu dostaneme i dnes. Řeka Morava v dobách, kdy ještě neměla zpevněné břehy, tuto cestu často zalévala vodou a bahnem. Stávalo se, že Klášter Hradisko byl i na několik týdnů od města odříznut. To se ukázalo být jako velký problém zvlášť po roce 1802, kdy se v opuštěném klášteře usídlila vojenská posádková nemocnice. Dlouhá a nebezpečná přeprava nemocných z městských kasáren často ohrožovala život vojáků, kteří potřebovali rychlou pomoc.

Dnes jen v jednom jediném městě vzniknou denně snad miliony fotografií. Skoro každý z nás má chytrý telefon s fotoaparátem, a tak cvakáme a fotíme a ukládáme… Nepotřebujeme k tomu fotoateliér, pořádný fotoaparát, fotografický film, natož pak skleněné fotografické desky, se kterými pracovali skuteční profesionální fotografové v 19. století. Hvězdou mezi nimi byl Salomon Sigmund Wasservogel, C. a K. dvorní fotograf se sídlem v Olomouci a filiálkami v Prostějově, Opavě, Moravské Ostravě a Bílsku.

V návaznosti na jiný článek v Olomouckém Reji, který se věnuje opravě a rekonstrukci blažejských schodů a popisu zaniklé Blažejské brány, si pojďme přiblížit, jak to v minulých stoletích vypadalo tam, kde končilo samotné město, ohraničené městskými hradbami. Na Dolním náměstí a jeho přilehlých ulicích, v trhové osadě kolem kostela sv. Blažeje, dnešní Blažejské náměstí, ale především na předhradí před Blažejskou bránou. Právě tato městská brána a blažejská osada byly spojené se zásobováním města masem a s dobytčími trhy, proto tady od nepaměti panoval velice čilý ruch. Dříve než si ale tuto lokalitu podrobněji popíšeme, pojďme si něco říct o řeznících, kteří byli s těmito místy po staletí úzce spjati a pohybovali se zde asi nejčastěji ze všech olomouckých řemesel.

Cech řeznický byl největší v Olomouci

Je jich třicet a už více než sto let vedou z vysoko položeného Blažejského náměstíčka dolů do ulic Aksamitova a U Výpadu. Blažejské schody, které jsou po více než století služby momentálně na zaslouženém „odpočinku“ v kamenické dílně, kde je čeká čištění a repasování, jsou ovšem jen připomínkou nesrovnatelně starší a také tajemnější stavby. Blažejská brána, která schodišti předcházela, totiž na tomto místě stála možná už od 11. století. Brána, o níž se toho ví stejně málo jako o kostele svatého Blažeje, který jí dal jméno, i o celé této pradávné blažejské osadě, starší než město Olomouc.  

Aristokracie, církevní hodnostáři, ale i spousta řemeslníků, obchodníků a dalších obyčejných lidí žila v 9. a 10. století na místě budoucí Olomouce. O tom, že Olomouc byla významným správním centrem Velké Moravy, vědí historici hlavně díky archeologům už několik desetiletí. Známý je i fakt, že zatímco v 10. století po ničivých nájezdech Maďarů jihomoravská centra upadala či zanikala, Olomouc dále rozkvétala, ostatně proto si ji také později vybrali Přemyslovci za své hlavní moravské sídlo. Poslední archeologické průzkumy na třídě 1. máje jen potvrzují, jak intenzivně se v tehdejším opevněném hradisku žilo. 

Olomoucký hrad, respektive jeho základy a pozdně románskou hradní věž, dnes najdeme na Václavském návrší v sousedství katedrály svatého Václava. Tento knížecí hrad vznikal v průběhu 11. století. V Olomouci ale byly hrady dva! Ten druhý pod názvem Nový hrádek nechal zeměpán vystavět na začátku 13. století. Historici dosud nevěděli, kde stál, a odhadovali, že zřejmě v hradním areálu u katedrály. Nebylo tomu tak, šlo opravdu o nový hrad na jiném místě.

Možnosti, jaké skýtá dnešní věda, jsou fascinující. Například díky společné práci archeologů a antropologů se může člověk podívat do tváře předkovi, který v místě našeho bydliště žil před skoro pěti tisíciletími. Díky vydařené rekonstrukci podoby můžeme nyní pohlédnout do tváře muže, nalezeného před časem archeology v Lidické ulici v Nemilanech.

V Nemilanech, archeologicky velmi bohaté části Olomouce, byl před několika lety nalezen hrob s mužskou kostrou. Nebožtík sem byl uložen v období pozdní doby kamenné, eneolitu, přesněji v éře takzvané šňůrové keramiky, tedy někdy ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. O nálezu hrobu a rekonstrukci nebožtíkovi tváře hovořila na jedné ze svých přednášek archeoložka Pavlína Kalábková z Univerzity Palackého.

Co je nového v archeologickém výzkumu třídy 1. máje? Archeologická lokalita na staveništi, jejímž hlavním bodem je dávná Hradská brána, se tento týden stala centrem pozornosti archeologů nejen z Olomouce - uskutečnila se zde totiž schůzka jejich odborné komise.

Cesta pro radost neboli Lustraiss, tak se jmenovala cesta, při níž Marie Terezie navštívila v roce 1748 Olomouc. I tento název svědčí o tom, že Olomouc byla pro panovnici oblíbeným cílem. Pro jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského se jednalo o již druhou návštěvu Olomouce, o tři roky dříve se zde totiž během týdenního jednání setkával s polským králem Augustem III. V roce 1754 pak Marie Terezie i s manželem dorazila do Olomouce znovu, protože ji zajímal stav olomoucké pevnosti a chtěla být přítomna vysvěcení Sloupu Nejsvětější Trojice.