Historie

Vinárník a prchlivý násilník Eliáš Pittner, o němž pojednávají následující řádky, žil v domě na Dolním náměstí 43 (čp. 22) od r. 1650 a provozoval zde hostinskou a vinárenskou živnost. Na jeho příběhu se ukazuje, jak zhrublé byly mravy (nejen) v Olomouci v době po třicetileté válce. 

Tento příběh z bohaté kriminální minulosti královského města Olomouce vypráví o strážmistrovi Matyáši Goldovi, který byl na Dolním náměstí zavražděn baronem Janem Václavem Oderským z Lidéřova. K tomuto incidentu se nám v olomouckých registraturách dochovalo několik dokumentů, mimo jiné zápis o celé události a také zápis z vyšetřování barona Oderského. Pojďme si podrobněji přiblížit, co se vlastně tehdy na Dolním náměstí událo a jak dopadl následný proces s obviněným baronem.

Vražda na Dolním náměstí a složitý proces s obviněným

Kačení je další z olomouckých ulic, které zůstalo její původní jméno. Pojmenování staré tak, že se už zapomnělo, z čeho vlastně vzniklo. Jeden z výkladů tvrdí, že přes Kačení ulici neboli Enten Gasse chodily kačeny na pastvu k jednomu z ramen Moravy, které obtékalo ze severu městské hradby (v místech dnešní ulice Dobrovského). Přiznejme si ale, že představa, jak městský husopas obchází domy měšťanů a jejich drůbež žene v hejnu na pastvu ulicí Nožířskou (později Eliščina, dnes Denisova) do Kačení a Rohelskou bránou za město, je přinejmenším úsměvná. Proto je docela možné, že název této ulice má úplně jiný původ nebo význam. Jistě to neví nikdo. 

Farář, umělci i dělostřelečtí důstojníci

Nález souboru asi třiceti různých dokumentů, tedy ručně psaných listin, tisků i fotografií, zaujal tento týden snad každého Olomoučana. Co se mezi všemi těmi dokumenty, popisujícími důležité události od roku 1704, našlo? Podívejme se alespoň na některé z nich. Naši předkové tyto listiny a informace považovali za natolik důležité, že je chtěli zachovat pro následující pokolení. Významná část nejstarších listin se věnuje Janu Sarkandrovi a bitvě u Höchstädtu.

Sarkander byl uctíván dávno před svatořečením

Procházíme ulicí Na Hradě či Univerzitní a sotva by nás napadlo, že těmi stejnými, ovšem tehdy zcela jinak vyhlížejícími místy se před nějakými osmi staletími procházel Přemysl Otakar I., „třetí král Čechů a kníže Olomoučanů“ i se svými dvořany. A že to tehdy bývala pravidelná podívaná, protože král, který pro českou korunu získal díky Zlaté bule sicilské trvalá privilegia, jezdil do Olomouce úřadovat velmi často. Dost pravděpodobně totiž právě tady měl svůj Nový Hrádek, osobní královskou rezidenci. 

Horní náměstí prošlo za všechna staletí mnoha proměnami. Dějiny tohoto místa jsou stejně staré jako samotné město Olomouc. Vedle staršího Dolního náměstí ve 13. století postupně vyrostla osada kolonistů a cizích kupců, která určila pozdější podobu Horního náměstí. Nejprve tedy jako trhová osada, postupně rozšiřovaná odsoušením bažinatého térenu, který byl na západ od budoucího náměstí. To se nahoře rozrostlo o řadu kupeckých domků (později Bohatých krámů), které propojily prostor obou náměstí ulicí Kramářskou, ve které stál románský kostelík a později kaple sv. Markéty. Na konci 14. století bylo započato s výstavbou budovy radnice, čímž se potvrdil význam tohoto místa. Nejprve tedy dřevěná tržnice – kupecký dům, který záhy vyhořel, během 15. století přestavěn na kamennou reprezentační budovu, která si zachovala charakter tržnice v přízemí a radničních a soudních prostor v horních patrech.

Cesta ke Klášteru Hradisko byla po staletí jen jedna. Vyšlo se Hradskou bránou, hned za mostem přes řeku Moravu se odbočilo doleva a kolem břehu se došlo až k Hradisku, po stejné cestě se k němu dostaneme i dnes. Řeka Morava v dobách, kdy ještě neměla zpevněné břehy, tuto cestu často zalévala vodou a bahnem. Stávalo se, že Klášter Hradisko byl i na několik týdnů od města odříznut. To se ukázalo být jako velký problém zvlášť po roce 1802, kdy se v opuštěném klášteře usídlila vojenská posádková nemocnice. Dlouhá a nebezpečná přeprava nemocných z městských kasáren často ohrožovala život vojáků, kteří potřebovali rychlou pomoc.

Dnes jen v jednom jediném městě vzniknou denně snad miliony fotografií. Skoro každý z nás má chytrý telefon s fotoaparátem, a tak cvakáme a fotíme a ukládáme… Nepotřebujeme k tomu fotoateliér, pořádný fotoaparát, fotografický film, natož pak skleněné fotografické desky, se kterými pracovali skuteční profesionální fotografové v 19. století. Hvězdou mezi nimi byl Salomon Sigmund Wasservogel, C. a K. dvorní fotograf se sídlem v Olomouci a filiálkami v Prostějově, Opavě, Moravské Ostravě a Bílsku.

V návaznosti na jiný článek v Olomouckém Reji, který se věnuje opravě a rekonstrukci blažejských schodů a popisu zaniklé Blažejské brány, si pojďme přiblížit, jak to v minulých stoletích vypadalo tam, kde končilo samotné město, ohraničené městskými hradbami. Na Dolním náměstí a jeho přilehlých ulicích, v trhové osadě kolem kostela sv. Blažeje, dnešní Blažejské náměstí, ale především na předhradí před Blažejskou bránou. Právě tato městská brána a blažejská osada byly spojené se zásobováním města masem a s dobytčími trhy, proto tady od nepaměti panoval velice čilý ruch. Dříve než si ale tuto lokalitu podrobněji popíšeme, pojďme si něco říct o řeznících, kteří byli s těmito místy po staletí úzce spjati a pohybovali se zde asi nejčastěji ze všech olomouckých řemesel.

Cech řeznický byl největší v Olomouci

Je jich třicet a už více než sto let vedou z vysoko položeného Blažejského náměstíčka dolů do ulic Aksamitova a U Výpadu. Blažejské schody, které jsou po více než století služby momentálně na zaslouženém „odpočinku“ v kamenické dílně, kde je čeká čištění a repasování, jsou ovšem jen připomínkou nesrovnatelně starší a také tajemnější stavby. Blažejská brána, která schodišti předcházela, totiž na tomto místě stála možná už od 11. století. Brána, o níž se toho ví stejně málo jako o kostele svatého Blažeje, který jí dal jméno, i o celé této pradávné blažejské osadě, starší než město Olomouc.