Historie

Když se člověk denně pohybuje v blízkosti spousty peněz, může na něj občas přijít pokušení. Pokud je navíc špatná doba a většina má hluboko do kapsy, slabší povaha pak snadno takovému vábení podlehne. Pokud se při tom ale chová stejně hloupě jako hlavní hrdinové následujícího příběhu, není divu, že neskončí dobře. 

Úplně jiné starosti měli Olomoučané před sto lety. Vánoce i Nový rok 1920 byly stále ve znamení všeobecného nedostatku. Pokud neměl našinec štěstí a nebyl boháčem či majitelem několika nemovitostí, měl se co ohánět, aby nakrmil sebe a rodinu. Váleční invalidé Karel Hulík a Antonín Krestýn byli v právě takové situaci. Pracovali jako pomocné kancelářské síly v československé posádkové nákupně v Olomouci. Tato instituce měla samozřejmě svou, docela naditou pokladnu. A právě tu se rozhodli oba muži vyloupit.  

Adventní čas roku 1919 byl, stejně jako čtyři předcházející roky, opět specifický. Válka sice už skončila, ale její následky se výrazně projevovaly na každodenním životě. Kromě toho, že chybělo snad všechno, od základních potravin až po dodávky plynu, uhlí či elektřiny, se vraceli do země vojáci z dalekých zemí. Z blízkých bojišť byli doma v řádu týdnů či měsíců, v případě ruských legionářů to mohlo trvat i roky. 

V případě mladého Československa to byli legionáři, z nichž někteří i rok po válce ještě putovali dalekou Sibiří, případně se touto dobou vraceli domů. Přinášeli s sebou i nejrůznější zajímavé historky. Jedna z nich vzrušila na začátku prosince také olomouckou veřejnost.

Slezák a Hutka, dřevozpracující závod, Velký Týnec. Tato firma stojí u vzniku asi nejkrásnějšího nebytového domovního interiéru a ukázky jednoho z architektonických stylů 20. století v centru Olomouce. Dnes se zde připravuje rekonstrukce a budova bude po dlouhých letech nevhodného využití sloužit Českému rozhlasu Olomouc. 

Jedinečný prostor ve funkcionalistickém slohu vznikl v původním historickém domě v Pavelčákově ulici č. 19 ještě v posledních letech Rakouska - Uherska radikální přestavbou starého měšťanského domu. Z historické budovy zde uvnitř zůstal zazděný kamenný portál s letopočty 1317 a 1912 a šifrou GW 40 v klenáku, pravděpodobně v renesančním slohu.

„Urychlete zbudování Národního divadla v Olomouci!“ Takovým provoláním začíná výzva Výboru Družstva českého divadla v Olomouci (dále jen Družstvo), která vyšla v olomouckém denním tisku právě před sto lety, v listopadu roku 1919.

V Olomouci se hrálo divadlo odedávna. Po různých provizorních řešeních získali herci i milovníci dramatického umění novou krásnou budovu na Horním náměstí. Problémem města ovšem byl jeho „dvojí lid“, tedy dominantní Němci a menšinoví Češi. Zejména v poslední třetině 19. století bylo německé vedení města vůči české minoritě hodně macešské. To bylo symbolizováno i v otázce divadelnictví.

České divadlo mělo po většinu tohoto období utrum, v městském divadle z roku 1830 se pěstovala „vyšší německá kultura“. Historici říkají, že německé městské divadlo bylo pro národnostně uvědomělou českou menšinu citlivě vnímaným symbolem nespravedlnosti a záměrného přehlížení ze strany německé většiny.

Jmenuje se to Dům štěstí. Cítíte tu ale spíš tíseň, strach a taky značnou dávku zvědavosti. 

Mnoho objektů v historickém centru Olomouce nese ve svých zdech stopy spletitých a mimořádně dlouhých dějin. Nejeden z nich pak svým majitelům kromě bydlení „s atmosférou“ poskytuje i cosi navíc – strach, tíseň a tzv. nadpřirozené zážitky. Netřeba dodávat, že tohoto bonusu by se většina z nás ráda a ochotně zřekla. Majitel domu, o němž bude dnes řeč, se o to také snažil, když do objektu povolal známého „krotitele duchů“ Jaroslava Drábka.

A my jsme si do tohoto objektu poměrně nedávno udělali malý noční výlet, abychom zjistili, jaká je ve skutečnosti jeho atmosféra. Například zda pomohlo vymítačovo přesvědčování, aby z domu odešli všichni domnělí duchové a jiné nehmotné entity…

Historický dům s černou kuchyní a malovanými trámovými stropy

Kdo by chtěl za normálních okolností bydlet na Leninově třídě nebo ve Stalinově ulici? Jakmile bylo jasné, že po listopadových událostech v roce 1989 půjdou komunisté po čtyřiceti letech skutečně od válu, objevily se první návrhy na změny pojmenování ulic a náměstí. Jako úplně první se ale ozvali obyvatelé Svatého Kopečka, tehdy ovšem pouze Kopečka.

Obec nad Olomoucí vznikla jako zprvu malá osada okolo poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Je zřejmé, že původní název Svatý Kopeček proto zcela logicky dával smysl. Komunisté ovšem ke sféře svatého měli dost velký odpor a tak Kopečku jeho adjektivum vzali. Hned v prosinci 1989 ale vznikla petice, v níž několik stovek lidí požadovalo návrat tradičního jména. V lednu prvního svobodného roku 1990 se tak mohlo poutní místo opět pyšnit staroslavným jménem Svatý Kopeček.

Jak se vedlo politikům na olomoucké radnici na začátku první republiky? Nebylo to rozhodně tak špatné, když si přečteme, jaké mzdy si schválili před sto lety, v říjnu roku 1919. V porovnání s běžnými pracujícími se měli královsky. Starostou Olomouce byl od roku 1919 do roku 1923 sociální demokrat Karel Mareš.  

Hledáte informaci o katedrále svatého Václava. S překvapením zjistíte, že v ní byl korunován uherský Matyáš Korvín na českého krále. Pak zjistíte, že měl za ženu dceru Jiřího z Poděbrad. A že se do Olomouce skoro po deseti letech vrátil a na Horním náměstí kvůli němu a králi Vladislavu Jagellonskému byla veliká veřejná oslava... těch souvislostí a dat je tolik... 

Historie Olomouce obsahuje ohromné množství různorodé a velmi zajímavé faktografie. Pro laika je ovšem mnohdy dost těžké dostat se ke všem těmto datům a najít mezi nimi i příslušné správné vazby a souvislosti. Vytvoření takového praktického nástroje pro badatele i běžné Olomoučany patří k cílům ambiciózního projektu historické elektronické encyklopedie města Olomouce.

Nový školní rok je pokaždé novým začátkem. Před sto lety ovšem tohle rčení platilo několikanásobně. V polovině září roku 1919 se totiž školáci vydávali do nových škol v novém státě. Nové byly tyto školy někdy i doslova – během tři čtvrtě roku od vzniku republiky, kdy se český národ dostal z role menšiny v monarchii do role „státního národa“, se podařilo čerstvé reprezentaci měst a obcí změnit školy tak, aby to Čechům více vyhovovalo.

Ve vrchovaté míře to platí o Olomouci. Ta byla až do listopadu 1918 spravována čistě německou radnicí a je faktem, že zdejší německá samospráva olomouckému českému školství opravdu moc nepřála. Nejednou se stalo, že olomouckým Čechům musela pomoct vídeňská vláda nebo sám císař, když radnice na české školy v Olomouci prostě nedala ani korunu. Noví vládcové města udělali po převzetí moci v listopadu 1919 v olomouckém školství razantní změny. Podobné to bylo, byť v menší míře, i v dalších městech regionu.

„Dojeli jsme do překrásného města Olomouce, hlavy a stolce oné provincie, jednoho z nejčistších a nejkrásnějších měst, jaká jsme viděli, neříkám jen v Polsku, ale vlastně v celém Německu, jemuž se možná co do příjemného vzhledu a čistoty jen stěží najde podobné v Itálii…“ Kdyby takto chválil Olomouc některý z jeho pyšných obyvatel, asi bychom to nemohli brát jako zcela objektivní informaci. Takhle ovšem o Olomouci referoval zkušený italský cestovatel, papežský ceremoniář Giovanni Paolo Mucante, když na jaře roku 1597 doprovázel papežského legáta, kardinála Enrica Caetaniho na cestách mezi Polskem a Římem.