Historie

Druhá část (První část zde)

Léta páně 1643

První část
Prolog

Jaký byl konec 2. světové války v Olomouci? Jaké byly poslední dny hrozného období, jehož konec oslaví Olomouc v rámci Dne vítězství 8. května na třech tradičních pietních místech? Podle historiků byly boje v okolí Olomouce a ve městě samotném ostré a připravily o život řádově stovky lidí. Na straně Rudé armády padlo v Olomouci oficiálně 156 vojáků, další mrtví byli mezi českými Olomoučany a padlé samozřejmě měl i Wehrmacht a další německé ozbrojené složky.

Útok Rudé armády na Olomouc začal v neděli 6. května, útoku pozemních sil ale předcházelo bombardování. Už při něm byla poničena část města, lidé přežívali v krytech a toužebně očekávali konec bojů. Jako připomínka onoho bombardování se ostatně i v současnosti stále ještě čas od času objeví při různých výkopech nevybuchlá letecká puma.

Rusům pomohly i zprávy od domácího odboje

Olomoucký orloj, to je fenomén, plný zajímavostí i záhad. Na našich stránkách jsme psali o tajemství jeho vzniku v době husitských válek i o tom, že se na jeho novodobé výzdobě podílel slavný sochař Olbram Zoubek. V historii orloje, dlouhé skoro šest století, se ale objevují i jiná slavná jména. Speciální olomoucký archivní web www.archivy.olomouc.eu nyní zveřejnil první díl souboru nejstarších dokumentů z historie orloje, mimo jiné o zásahu slavného astronoma a matematika Paula Fabricia v roce 1574.

Olomouc měla dva románské hrady! Je to mimořádný objev. Archeologové potvrdili, že objekt, jehož základy objevili vloni při průzkumu v objektu školy Na Hradě, byl skutečně oním dlouho hledaným Nový Hrádkem, sídlem Přemysla Otakara I. V Olomouckém Reji jsme o tom jako první informovali zde a také zde. Letos archeologický průzkum pokračoval a tak mohl Národní památkový ústav v Olomouci konečně vydat souhrnnou zprávu, která původní nadějné domněnky potvrzuje.

Bohatá historie města Olomouce vždy poutala pozornost zájemců o minulost tohoto kdysi hlavního města Markrabství moravského. Již roku 1746 olomoucký syndik Josef Florián Loucký (*1705 - †1775) sepsal obsáhlé dílo s názvem "Popis královského hlavního města Olomouce", v němž jako první podal na základě jemu dostupné literatury a pramenů z olomouckého městského archivu informace o významných událostech spojených s městem. Nedílnou součástí Louckého díla byla i obsáhlá část zabývající se místopisem města. Louckého dílu tedy vděčíme za první popis města v podobě, jak vypadalo v polovině 18. století. Jistou výjimku tvořily pasáže z olomouckého místopisu, které do svého česky psaného díla "Paměti a znamenitosti města Olomouce" z roku 1861 vložil Alois Vojtěch Šembera (*1807 - †1882), v nichž se zmiňoval o významných budovách nacházejících se ve městě, avšak nezabýval se jednotlivými měšťanskými domy.

Před velikonočními i jinými oblíbenými svátky se rádi ohlížíme do minulosti a hledáme tradice, na něž bychom navázali. Pokud jde o Velikonoce, každý si vybaví kraslice, zajíčky, kuřátka a další standardní atributy Velikonoc. Sotva kdo by ale mezi ně řadil pečená žabí stehýnka! Jenže právě maso z těchto malých obojživelníků patřilo v Olomouci před nějakými 130 lety k oblíbeným velikonočním postním pokrmům.

Kde Olomoučané brali žáby na sváteční stůl

Dnes se to nezdá, ale koncem 19. století bylo kvákání žab v některých částech města stejně běžným zvukem jako nyní třeba cinkání tramvají nebo hluk z aut. Bezprostřední okolí městských hradeb totiž vypadalo úplně jinak než dnes a právě pro žáby to byl ráj

SEFO je zpět, ozývá se Olomoucí... Aniž by se stalo v přípravách něco podstatně nového, začalo se ve městě zase hodně mluvit o projektu SEFO, neboli Středoevropském fóru, které má vyrůst v proluce v Denisově ulici. Kdyby nebylo proluky, nebylo by ani SEFO. Rozhodně ne tedy v podobě, která mezi Olomoučany spolehlivě vyvolává silné emoce. Vesměs negativní, dodejme. Proč je tedy v Denisově ulici ona proluka? To se musíme vrátit do šedesátých let minulého století.

Proluka vznikla postupně demolicí starých budov v letech 1966 až 1970. Desítky metrů dlouhá dřevěná ohrada tedy „krášlí“ tuto úzkou spojnici středověkého královského města a ještě staršího Předhradí už rovnou půlku století. Vznikla proto, že se za socialismu tak nějak nedařilo udržovat historické domy v dobrém stavu a ty domy pak občas samy spadly, případně musely být zbourány. A to byl případ pěti starých domů na tomto místě. Trochu komický a trochu smutný.

S ohromným očekáváním a v plné parádě se v neděli 17. října léta Páně 1841 od rána chystala Olomouc na příjezd prvního vlaku. Daleko před hradbami tehdejšího pevnostního města se zvědavě mačkaly tisíce lidí, kteří vyhlížely ten dosud nevídaný div nejmodernější techniky. Veliká dřevěná hala, která stála několik stovek metrů od dnešní výpravní budovy hlavního nádraží políž Spitzova hostince (dnes Na Špici), byla nacpána publikem k prasknutí, davy lidí stály okolo kolejiště i podél trati. Na místě byla místní honorace v čele s velitelem pevnosti, polním podmaršálkem Josefem von Laurer, lid, vojsko, církevní hodnostáři i hudebníci. Vše bylo náležitě vyzdobené a naleštěné, připravené na historický okamžik. A ano, tentokrát propagátoři nového prostředku ani novináři nepřeháněli – skutečně šlo o významný historický okamžik.

Když se člověku do rukou dostane pohlednice či jiná ilustrace Olomouce v dobách minulých, dost často to vyvolává smíšené pocity. Málokdy se totiž to či ono místo za posledních sto let změnilo k lepšímu. Nejinak tomu je při pohledu na akvarel S. Smutného, který zachytil podobu části Koželužské ulice v roce 1934. Dnes bychom to místo na asi obrázku sotva poznali.