Historie

Velmi starou historii má lokalita mezi dnešními ulicemi Pasteurova a Komenského, kde se nyní chystá do provozu nový most přes Moravu. Při odkrytí půdy po demolici starého mostu a pravostranného nábřeží se podařilo archeologům ze společnosti Archaia Olomouc najít velmi zajímavé svědectví o minulosti. Mimo jiné i základy mostu, jehož nejstarší prvky který možná pochází dokonce ještě z dob přemyslovských či lucemburských králů.

Archeologové potvrdili očekávání historiků

V průběhu výstavby protipovodňových opatření zajišťuje archeologický dohled společnost Archaia Olomouc. Archeologové už po zbourání mostu a rozebrání pravého nábřeží odhalili několik zajímavostí. Patří k nim základy starého „Dlouhého mostu“ u Bristolu nebo základy předměstské osady Ostrovy.

Veřejné osvětlení nebývá obvykle zrovna středem pozornosti a předmětem vzrušené veřejné debaty. V Olomouci to je ale v posledních desetiletích jinak. Tahle lampa na křižovatce ulic Denisova, Pekařská, Ostružnická a Ztracená je pro mnohé vzorem a symbolem, jak by veřejné osvětlení v centru historického města mělo vypadat.

Vzor, který je jedinečný

O podobě osvětlení se v Olomouci diskutuje od přelomu tisíciletí, respektive od dokončení rekonstrukce Horního náměstí. Olomoučanům se nelíbily nízké lampy Thorn, přezdívané sirky, žádné velké nadšení nevyvolaly ani další lampy Urban Star, a největší odpor panuje proti architekty navrhovanému typu lampy, nazvané plácačka.

Byť dnes panelová sídliště asi nikdo nevnímá jako historické čtvrti, od zahájení jejich výstavby v Olomouci už uběhlo více než půl století. Svým způsobem to tak historie určitě je. Z pohledu těch, kteří se do novotou vonících bytů stěhovali před padesáti lety, to historie je v každém případě. Je spojená s mnoha zajímavými vzpomínkami a třeba i nostalgií.

Slova premiéra Babiše o tom, že Fakultní nemocnice Olomouc dostane příští rok první část balíku peněz na stavbu nového centrálního bloku, tento týden připomněla velmi dlouhou historii tohoto zdravotnického zařízení. Pro výstavbu budovy B, jak se má nový objekt jmenovat, totiž musí nejprve vzniknout volné místo. To se stane demolicí či radikální přestavbou (zatím není definitivně jasno, která verze vyhraje) nejstaršího ze stávajících objektů, pavilonu Franz Josef. Jak už jeho neoficiální název napovídá, jde o stavbu, vybudovanou za časů a s podporou císaře Františka Josefa.

Přinejmenším jednou stavbou je olomoucká architektura v rámci ČR naprosto jedinečná. I když je Olomouc plná historických skvostů, gotických chrámů, barokních kostelů, klášterů i paláců a dalších krásných památek, jedna novodobá stavba v Olomouci nemá nikde jinde v České republice obdoby. Je to bytový dům s vodojemem v ulici I. P. Pavlova.

Když se člověk denně pohybuje v blízkosti spousty peněz, může na něj občas přijít pokušení. Pokud je navíc špatná doba a většina má hluboko do kapsy, slabší povaha pak snadno takovému vábení podlehne. Pokud se při tom ale chová stejně hloupě jako hlavní hrdinové následujícího příběhu, není divu, že neskončí dobře. 

Úplně jiné starosti měli Olomoučané před sto lety. Vánoce i Nový rok 1920 byly stále ve znamení všeobecného nedostatku. Pokud neměl našinec štěstí a nebyl boháčem či majitelem několika nemovitostí, měl se co ohánět, aby nakrmil sebe a rodinu. Váleční invalidé Karel Hulík a Antonín Krestýn byli v právě takové situaci. Pracovali jako pomocné kancelářské síly v československé posádkové nákupně v Olomouci. Tato instituce měla samozřejmě svou, docela naditou pokladnu. A právě tu se rozhodli oba muži vyloupit.  

Adventní čas roku 1919 byl, stejně jako čtyři předcházející roky, opět specifický. Válka sice už skončila, ale její následky se výrazně projevovaly na každodenním životě. Kromě toho, že chybělo snad všechno, od základních potravin až po dodávky plynu, uhlí či elektřiny, se vraceli do země vojáci z dalekých zemí. Z blízkých bojišť byli doma v řádu týdnů či měsíců, v případě ruských legionářů to mohlo trvat i roky. 

V případě mladého Československa to byli legionáři, z nichž někteří i rok po válce ještě putovali dalekou Sibiří, případně se touto dobou vraceli domů. Přinášeli s sebou i nejrůznější zajímavé historky. Jedna z nich vzrušila na začátku prosince také olomouckou veřejnost.

Slezák a Hutka, dřevozpracující závod, Velký Týnec. Tato firma stojí u vzniku asi nejkrásnějšího nebytového domovního interiéru a ukázky jednoho z architektonických stylů 20. století v centru Olomouce. Dnes se zde připravuje rekonstrukce a budova bude po dlouhých letech nevhodného využití sloužit Českému rozhlasu Olomouc. 

Jedinečný prostor ve funkcionalistickém slohu vznikl v původním historickém domě v Pavelčákově ulici č. 19 ještě v posledních letech Rakouska - Uherska radikální přestavbou starého měšťanského domu. Z historické budovy zde uvnitř zůstal zazděný kamenný portál s letopočty 1317 a 1912 a šifrou GW 40 v klenáku, pravděpodobně v renesančním slohu.

„Urychlete zbudování Národního divadla v Olomouci!“ Takovým provoláním začíná výzva Výboru Družstva českého divadla v Olomouci (dále jen Družstvo), která vyšla v olomouckém denním tisku právě před sto lety, v listopadu roku 1919.

V Olomouci se hrálo divadlo odedávna. Po různých provizorních řešeních získali herci i milovníci dramatického umění novou krásnou budovu na Horním náměstí. Problémem města ovšem byl jeho „dvojí lid“, tedy dominantní Němci a menšinoví Češi. Zejména v poslední třetině 19. století bylo německé vedení města vůči české minoritě hodně macešské. To bylo symbolizováno i v otázce divadelnictví.

České divadlo mělo po většinu tohoto období utrum, v městském divadle z roku 1830 se pěstovala „vyšší německá kultura“. Historici říkají, že německé městské divadlo bylo pro národnostně uvědomělou českou menšinu citlivě vnímaným symbolem nespravedlnosti a záměrného přehlížení ze strany německé většiny.

Jmenuje se to Dům štěstí. Cítíte tu ale spíš tíseň, strach a taky značnou dávku zvědavosti. 

Mnoho objektů v historickém centru Olomouce nese ve svých zdech stopy spletitých a mimořádně dlouhých dějin. Nejeden z nich pak svým majitelům kromě bydlení „s atmosférou“ poskytuje i cosi navíc – strach, tíseň a tzv. nadpřirozené zážitky. Netřeba dodávat, že tohoto bonusu by se většina z nás ráda a ochotně zřekla. Majitel domu, o němž bude dnes řeč, se o to také snažil, když do objektu povolal známého „krotitele duchů“ Jaroslava Drábka.

A my jsme si do tohoto objektu poměrně nedávno udělali malý noční výlet, abychom zjistili, jaká je ve skutečnosti jeho atmosféra. Například zda pomohlo vymítačovo přesvědčování, aby z domu odešli všichni domnělí duchové a jiné nehmotné entity…

Historický dům s černou kuchyní a malovanými trámovými stropy