Historie

Nejoblíbenějším místem Sigmunda Freuda při jeho pobytu v Olomouci byla "velkoměstská kavárna" na Horním náměstí. Ve městě pozdější proslulý zakladatel psychoanalýzy pobýval před 130 lety jako mladý vojenský lékař na manévrech. Dům s číslem popisným 21, kde mimochodem doposud sídlí kavárna, teď proto ozdobí pamětní deska. K jejímu odhalení dojde ve čtvrtek 22. září ve 14 hodin.

Psal se květen roku 1886 a mladého Sigmunda Freuda jeho povinnosti vojenského lékaře přivedly do středu Moravy, na vojenské manévry v Olomouci. Pobýval zde měsíc. V „hraní si na vojáky“ si Freud příliš neliboval, zato kavárnu na Horním náměstí si během svého dlouhého pobytu zvolil za azyl, protože měla dle jeho slov dobré pečivo a zmrzlinu a také čerstvé noviny.

Freudovi v Opeře chutnala zmrzlina, obsluha ho ale naštvala

Musela to být doslova apokalypsa. Na Svatý Kopeček dorazily v roce 1705 tisíce poutníků z celé Moravy. Bylo jich tolik, že část musela být ubytována v provizorních podmínkách na slámě. Když pak v noci 28. září vypukl v poutním hostinci požár, mezi sotva probuzenými poutníky vznikla panika a chaos. Oheň a dým zahubil 121 lidí.

Podle kronikářů byl původcem požáru neopatrný čeledín, který navečer na půdě manipuloval s otevřeným ohněm. Přesněji šlo o horní předsíň poblíž hlavního schodiště.

Chtělo by se říct, že je to jedno z mála vítězství rozumu a chuťových buněk nad bankami a drogeriemi. V krásně renovovaném domě na Horním náměstí číslo 7, kam už desítky let chodí Olomoučané na svačinku do jídelny Centrum, se už zítra otevře další obchod s gastronomickým sortimentem. Nikoliv tedy peněžní ústav či třeba drogerie, kterých je v centru olomouce více než dost. 

Prodejna Olomouckých tvarůžků v Olomouci chyběla. V informačním centru v podloubí radnice je sice unikátní tvarůžkový automat a v Denisově ulici funguje nějaký čas neméně unikátní tvarůžková cukrárna, ale samotná firemní prodejna loštické společnosti A.W. prostě Olomouci chyběla. Od zítřka bude tento nedostatek v nabídce olomouckých gastronomických pokladů napraven. 

Znáte sluneční hodiny na olomoucké radnici? Že ne? Není divu, když ze zdi radnice před skoro sto lety zmizely. Je to určitě škoda. 

Svého času jsem pojal smělý plán zmapovat všechny olomoucké sluneční hodiny. Záhy jsem však zjistil, že už se touto bohulibou činností zabývali jiní. A to důkladně, tímto jím velice děkuji, ušetřili mi tím opravdu hodně času (odkaz zde http://theses.cz/id/b731vi/Priloha_10_Katalog_slunecnich_hodin.pdf). Nicméně jedny hodiny mi v tomto výčtu chybí, pro mne vlastně ty nejdůležitější, proto tento příspěvěk věnuji právě těmto, dnes už zaniklým slunečním hodinám - na olomoucké radniční budově. V uvedeném seznamu slunečních hodin je sice radnice zmiňována, bohužel však samotné hodiny nejsou nijak specifikovány. Proto si pojďme přiblížit, jakou podobu tyto sluneční hodiny měly a kde se vlastně na radniční budově nacházely.

Živelné pohromy od nepaměti nedílně patří k historii města Olomouce. Ať už se jednalo o záplavy, krupobití, vichřice, kruté mrazy, neúrody, ale i nálety hejn kobylek nebo zemětřesení. Zvláště ale oheň byl živlem nanejvýš obávaným. V Olomouci oheň, tedy požár, udeřil během dlouhých dějin mnohokrát.

Rozsekat, probodnout kůlem, spálit, zasypat kameny. Takové a podobné instrukce využívali lovci upírů, kterých bylo na Olomoucku a celé Moravě před nedávnou dobou víc než dost. Olomouc byla svým způsobem centrem tohoto tažení, které v 18. století zaujalo celou západní Evropu. V Olomouci totiž vyšla roku 1704 kniha Magia Posthuma, v níž církevní právník Karl Ferdinand Schertz radil, jak postupovat v případech podezření na vampyrismus.

Víra v upíry a další podobné bytosti, jako jsou mory či vlkodlaci, provází Evropu od raného středověku a velmi pravděpodobně má kořeny v dobách dávno před tím, než vznikala první písemná svědectví. Zvláště víra v upíry pak patřila k základní výbavě představ o světě u slovanských kmenů a národů.

Nejprve šlo o pohanskou pověru, posléze ji vzala na milost i církev

"Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap."

Ota Durynský, Zbraslavská kronika, O smrti krále Václava III. 

Když na jaře v roce 1638 zemřel, připravili jeho přátelé a kolegové portrét s latinsky psaným nekrologem. V něm stálo kromě jiného toto: „Mne zrodili Moravané a povznesla Olomouc. Byl jsem zasvěcen do tajemství Přírody, její milující chráněnec, uměním šťastný, Georg Flegel…“ Ano, Georg Flegel, jeden z nejuznávanějších evropských tvůrců manýristických či ranně barokních zátiší, pocházel z Olomouce, a i když svou výtvarnou slávu zažil až v bohatém Frankfurtu, do konce života se k Olomouci hrdě hlásil.

Georg se narodil pravděpodobně roku 1566 v rodině obuvníka Nikla Flegela, který o rok či dva dříve zakoupil v Olomouci dům a byl přijat mezi měšťany i do zdejšího cechu ševců. Rodina s velkou pravděpodobností patřila mezi protestanty, kterých bylo tou dobou v převážně německé Olomouci stále více.

Kafee Kaiserhof, Grand Café, Ring Kaffee či kavárna Corso. Všechny tyto názvy zdobily v různých dobách stále stejné místo - oblíbenou kavárnu v domě číslo 8 na Horním náměstí. Kávu zde člověk už ale nějaký ten pátek nedostal, a lepší to nebude ani poté, kdy se z domu odstěhují zedníci. Vnitřní prostory se totiž upravují pro potřeby školy. 

Mimořádně frekventované místo, někdejší známá a oblíbená Linka A-B neboli olomoucké korzo, si tady samozřejmě dobrou kavárnu zasloužilo. Kousek odsud zastavovala od roku 1899 tramvaj, lidé si zde dávali dostaveníčka a mnozí z těch, kdo po Lince korzovali, zašli i do prvního patra na kafe. Kavárna tady ale byla už dávno předtím, než vznikla tramvajová trať i označení této strany náměstí jako Linka či Linie A-B. Úplně prvním kavárníkem zde byl údajně už od roku 1720 Ignác Bischovský. Mezi jeho pokračovateli a následnicemi známe například z 1. poloviny 18. století kavárnici Sofii Weinmannovou či ze 30. let 19. století Annu Löschingerovou.

DOPLNĚNO

Dům armády nebo klášter? Pohnuté osudy má, jako ostatně i mnoho dalších, jeden z domů v bývalém olomouckém Předhradí. Dnes známý všem jako Dům armády, býval to kdysi po dlouhá staletí klášter řádu augustiniánů. Ti dnes v Olomouci už ale dlouho nejsou a osudy objektu si s církví spojuje jen málokdo. Navíc je na domě nepřehlédnutelná pamětní deska, připomínající slavného revoltujícího písničkáře Karla Kryla.   

Augustiniánskou řeholi, jeden z nejstarších řádů, se snažil v Olomouci prosadit už slavný biskup Jindřich Zdík v první polovině 12. století. Nepodařilo se mu to pro nechuť ostatních členů metropolitní kapituly sdílet společný majetek a život podle přísných regulí svatého Augustina. Kanovníci měli zřejmě přeci jen radši své pohodlí i soukromí.