Komunistický režim sice Olomouc postupně ponížil z pozice důležitého krajského města na okresní sídlo, podřízené protěžované hornické Ostravě, nicméně báječnou návštěvu vedení Sovětského svazu Olomouci neupřel. Podle kronikáře K.D., který do pamětní knihy psal, se pracující lid Olomoucka návštěvy vládce komunistické části světa nemohl dočkat. „Co to bylo jásotu, výzdoby i závazků – vždyť uvítáme hosty ze všech nejmilejší! Pozdravíme v nich přítele nejdražšího – sovětský lid!“
Zápis z července 1957, kdy skutečně sovětská delegace do Olomouce dorazila a strávila zde i jednu noc, působí tragicky i směšně současně. Z každého řádku v kronice čpí pro dnešního člověka těžko pochopitelný patos a neuvěřitelné patolízalství vůči sovětskému vládci a vůči Moskvě obecně. Dvoustránkový popis těšení se na ruskou delegaci, přivítání na hlavním nádraží, vystoupení soudruhů na tribuně před hlavním nádražím a dojemného loučení, je plný zamilovaného vzdychání a obdivu k Moskvě.
Pisateli přitom vůbec nevadí, že ten báječný N. S. Chruščov, „jehož pravdivá, hřejivá a jasná slova zůstanou navždy vryta do srdcí všech účastníků manifestace“, asi tři čtvrtě roku před návštěvou Olomouce nechal utopit v krvi maďarské povstání a po zásahu sovětských tanků zůstaly v Maďarsku tisíce a tisíce mrtvých. Nevadí, že se Chruščov podílel jako přímý vyslanec Stalina v roce 1939 v brutálních krvavých čistkách na Ukrajině. Se sovětským lidem, zosobněným při této návštěvě Olomouce v Chruščovovi, nás prostě pojí „naše nezlomná družba, že od staletí všechen náš lid a jeho buditelé i básníci vkládali veškerou naději ve vítězství revolučního hnutí ruského lidu…“ (Jistě, už takový Karel Havlíček Borovský věděl, že Rus rád „nazývá všechno ruské slovanským“, aby pak mohli při první vhodné příležitosti „prohlásit všechno slovanské za ruské“.) Mimochodem, svého premiéra Bulganina už o pár let později Chruščov politicky zničil a odstavil, aby byl sám ještě o něco později zase zničen a odstaven dalšími moskevskými soudruhy v čele s Brežněvem.
Ve stejné pamětní knize přitom najdeme spoustu dokladů tradiční ruské dobroty a lásky. Třeba autogramy celé zlaté československé hokejové reprezentace z roku 1949, ze které pak komunisté většinu hokejistů o rok později poslali přesně podle pokynů ruských bezpečnostních poradců do lágrů a uranových dolů.
Už v letech 1948 až 1968 je v pamětní knize hodně zápisů v ruštině. Mezi nimi ale pořád ještě najdeme i vzpomínky na návštěvy z jiných koutů světa. Ovšem po okupaci v srpnu 1968 už na dalších desítkách listů jednoznačně dominuje azbuka! Jako by se Olomouc, kde byla jedna z nejsilnějších okupačních posádek v Československu a sídlo střední skupiny vojsk, změnila v nějaké újezdní město ve kterési ruské gubernii. Až z toho čtení mrazí… Nemluvě o tom, že zápisy ruských hostů radnice často ignorují vymezené odstavce v pamětní knize a velkoryse se rozmachují přes všechny hranice na stránkách. Docela příznačné.
„Hosté ze všech nejmilejší“ tady pak od krvavého příjezdu 21. 8. 1968 zůstali i se svými navoněnými manželkami, dětmi a poskoky do roku 1990. Okamžitě po příjezdu převzali velení nad městem, zakázali veřejné shromažďování i noční vycházení a zabrali si pro sebe budovy, které se jim líbily. Stranou musela jít i domácí československá armáda, která vyklidila budovu velitelství i některá kasárna. Občas pak sovětští vojáci někoho zranili nebo přejeli při oblíbených transportech těžké vojenské techniky, ale soudit je domácí nesměli.
Třiadvacet let zde měli svá paneláková sídliště, velká kasárna, základní školu, vojenskou nemocnici, obchody a dostatek poslušných lokálních kolaborantů na radnici i v sídle OV KSČ. Kéž by si to připomněli i ti, kteří dnes tleskají Putinovu vpádu na východ Ukrajiny.
Autogramy Chruščova, Bulganina a dalších sovětských hostů v olomoucké pamětní knize | Foto: Rej.cz
