Skalnatý kopec, čnící vysoko nad rovinatým okolím, s několika prameny vyvěrající vody byl podle mínění archeologů natolik působivým místem, že jej tak či onak uctívaly generace obyvatel budoucí Olomouce už od pravěku. Podle archeologa Josefa Bláhy zde starší kultury měly tabuizovaný okrsek, kde se nesmělo stavět a trvale se zdržovat, zato zde mohly probíhat například kmenové soudy nebo rituální obřady. Mladší olomoučtí archeologové jeho názor nesdílejí. Pro objektivitu je nutné dodat, že zde nikdy neproběhl žádný regulérní archeologický průzkum a tak vlastně nevíme, co tu v prvním tisíciletí po Kristu či případně v ještě starších dobách bylo. Domněnky a odhady se tedy potvrdí či vyvrátí někdy v budoucnu, až takový průzkum proběhne.
Kostel svatého Michala na kolorované kresbě zhruba z roku 1840. Svatyně stojí na kopci a je přirozenou dominantou okolí. | Zdroj: SOkA Olomouc
Staletý ostych před dominantní přírodní entitou se ztratil nejspíš až v době velké Moravy s přijetím a rozšířením křesťanství. Staré pohanské posvátné okrsky přestávaly být tabu a často je přímo nahradily nové křesťanské svatostánky. Přesně to se zřejmě odehrálo na Michalském kopci. Uvádí se, že na návrší stávala kaple už v 11. století, archeologicky ale doložená není. Nějakou tradici duchovně významného místa tento kopec ale mít musel. Když totiž k rodícímu se středověkému městu dorazila v roce 1219 skupina vedená svatým Hyacintem (na obrázku vlevo) a blahoslaveným Česlavem, která se krátce před tím setkala v Římě se zakladatelem nového městského řeholního řádu svatým Dominikem, kázala podle legendy místním lidem právě na tomto návrší.
Tehdy už na oblíbeném kopci stávala románská kaple svatého Michala, jejíž přesná lokalizace ovšem zatím není známa. Hyacintova kázání byla prý natolik působivá, že jeden z místních mu věnoval dům vedle kaple, poblíž budovy Nového Hrádku, pozdějšího fojtství. Tento dům se stal základem pozdějšího olomouckého konventu dominikánů. „S Hyacintem se z Říma vracel také Moravan Jindřich, který zůstal jako převor nového dominikánského kláštera v Olomouci, zatímco Hyacint založil klášter v Krakově a odešel zakládat další do Pruska a Pomořan,“ píše se v legendě podle webu catholica.cz. Na Michalském kopci tedy prý zůstal moravský dominikán Jindřich a měl zde založit a vést jako převor první moravský konvent dominikánů. (V kostele svatého Michala byla po staletí uchovávána kazatelna z původní kaple, na které údajně vystupoval svatý Hyacint. Jenže při požáru v roce 1709 spolu s mnoha dalšími předměty památná kazatelna shořela.)
Písemně doloženo je teprve darování pozemku na kopci s kaplí a několika domy listinou z roku 1244. Král Václav I. tehdy daroval část zeměpanských pozemků řádu dominikánů. Existuje ale jiné významné písemné svědectví o samotné přítomnosti dominikánů v Olomouci už v době mezi cestou svatého Hyacinta (1219) a listinou krále Václava I. (1244). Jsou to dvě buly papeže Řehoře IX., který v roce 1227 doporučuje olomouckému biskupovi a dalším církevním hodnostářům využívat služeb dominikánů například ke zpovědím. Tentýž papež pak v roce 1237 vyhlásil odpustky každému, kdo přispěje na stavebí rozšíření olomouckého dominikánského konventu.
Poté, kdy dominikánům daroval král Václav I. další větší pozemky, následovaly čtyři dekády intenzivní výstavby a konečně v roce 1284 byl klášter a nový gotický kostel, průčelím orientovaný směrem k Hornímu náměstí a hlavnímu tržišti, hotov. Prošel řadou úprav, například v roce 1380 byla na místě původní kapitulní síně kláštera vystavěna gotická kaple svatého Alexeje, dodnes dochovaná. Z nejstarších stavebních fází bylo dodnes dochováno několik kleneb v sakristii kostela, fragmenty v obvodovém zdivu, okno a část portálu kapitulní síně a část základů pravděpodobně prvního konventního kostela.
Klášterní komplex měl výzam nejen pro dominikány a duchovní službu, ale i pro moravskou politiku. Konventní budova dominikánského kláštera v sousedství kostela totiž bývala až do 17. století také místem konání moravských zemských sněmů. Proto se také přilehlá ulice jmenuje Panská – tudy na jednání sněmu přijížděli moravští pánové a přivážena byla i truhla se zemskými deskami.
Pohromou pro Olomouc i pro dominikánský konvent a kostel svatého Michala byla třicetiletá válka a hlavně její závěr s osmiletou švédskou okupací. Z kostela se ztratilo skoro všechno vzácné i umělecky hodnotné vybavení, v klášteře byli ustájeni koně a ve vyšších patrech bylo skladiště. Celý komplex byl opakovaně zasažen dělostřelbou při pokusech císařské armády o opětovné ovládnutí Olomouce.
Po odchodu Švédů se do kostela a kláštera vrátili v roce 1650 vyhnaní dominikáni, kteří začali s provizorními opravami. Nakonec ale dospěli k závěru, že dílčí opravy nestačí a potřebná je zásadní přestavba kostela. Důležité rozhodnutí padlo roku 1673 - starý kostel se kompletně zbourá a vystaví nový.
Italský architekt ve službách olomouckého biskupa Giovanni Pietro Tencalla navrhnul výraznou a odvážnou stavbu se třemi kopulemi. Z pohledu místní architektonické tradice šlo o novátorské řešení! Jednalo se o vůbec první takovou stavbu italského typu s kupolemi na Moravě! Tencala ale k radosti dnešních historiků a archeologů pozměnil původní plán zcela zbourat starý kostel. Architekt stavbu navrhnul tak, že bylo možné zachovat původní gotické obvodové zdivo a to je tedy součástí i dnešního barokního chrámu. Potvrdilo se to i při odkrytí části omítky na zdi kostela - ve zdi je řada středověkých gotických prvků.
Přestavba samotná začala roku 1676 a trvala třicet let, přičemž ji provázely komplikace, jako například zřícení střední kupole v roce 1688. Kvůli úspěšnému dokončení nákladné stavby vyhlásil dokonce papež Klement XI. v celé římskoněmecké říši sbírku.
Stavbu nakonec dotáhl do finále další významný italský architekt Domenico Martinelli. Výsledek stál za to! Vysoká budova, korunovaná třemi kupolemi, v sobě nese rysy původního severoitalského baroka a svou roli hraje i půdorys staršího gotického chrámu. Mimořádně působivý raně barokní interiér kostela s mohutnými a uvnitř dutými pilíři přispívá k tomu, že je chrám svatého Michala rozhodně jednou z nejzajímavějších památek v celé Olomouci.
V roce 1707 byl kostel dokončen a znovu vysvěcen. Jen o dva roky později ho potkala další pohroma, a to požár, který tehdy zničil asi třetinu celé Olomouce. I tuto ránu osudu ale dominikáni zvládli, nechali udělat nové krovy, novou podlahu, vybavení kostela a řadu dalších úprav a oprav. Střední kupole se pak zřítila ještě jednou v roce 1740, po půl roce práce byly opět všechny škody napraveny. Dominikáni už ovšem neustáli období radikálních reforem císaře Josefa II., který zdejší konvent nechal zrušit a dominikáni se museli přestěhovat do bývalého bernardinského kláštera v dnešní Slovenské ulici. Stalo se tak 26. července 1784 formou dvorního dekretu. Z jejich starého kláštera na Michalském návrší byl vytvořen kněžský seminář. V době, kdy už svatý Michal sloužil jako farní kostel, musela proběhnout další velká oprava střední kupole - bylo to v roce 1830.
Původní klášter a pozdější seminář byl ještě na konci 19. století nejméně o polovinu menší než dnes. Dosvědčují to i archivní fotografie. V místě novější části stávala v 19. století dívčí měšťanka. Koncem třicátých let 19. Století bylo výrazně přestavěno průčelí semináře, tehdy vzniklo zdejší typické sloupořadí v klasicistním slohu, autorem těchto úprav byl významný architekt Anton Arche. Teprve za arcibiskupa Františka Saleského Bauera v letech 1909 až 1911 byla vybudována nová rozlehlá část semináře, zvaná Salesianum. Autorem byl velmi aktivní olomoucký architekt Jaroslav Kovář starší, který vnější části nového velkého objektu vtiskl jednotící neobarokní tvář. Touto přestavbou se areál rozšířil až do Purkrabské ulice, kde sousedí s další velkou stavbou, někdejším olomouckým palácem rodu Žerotínů.
Podoba semináře, bývalého kláštera, po klasicistní přestavbě, na novoročním přání z roku 1841. Chybí ještě velké rozšíření, které komplex dokončilo v roce 1911.
Za minulého režimu zde místo budoucích kněží studovali a bydleli budoucí učitelé, v letech 1946 až 1990 zde totiž byly koleje pro studenty pedagogické fakulty. Od začátku 90. let po vrácení objektu církvi jsou zde znovu seminaristé, a celému objektu se tak vrátila jeho sakrální funkce.
Uvnitř areálu je celá řada připomínek na starší stavební fáze. Je tu například krásná gotická křížová chodba s klenbami a s několika druhotně zazděnými gotickými okny (Viz historická pohlednice vlevo, Zdroj: Sbírka Miroslava Ulrycha). Je tu rovněž gotická kaple svatého Alexeje, v níž probíhají bohoslužby, a ke kostelu a bývalému klášteru patří i pozdně gotická zvonice. Ty byla po švédské okupaci poničená, takže ji dominikáni pečlivě opravili a následně ještě zvýšili o jedno patro. Na zvonici je možné vystoupit a podívat se odsud na centrum města.
Ve sklepení, do nějž vedou schody z křížové chodby, je i dnes malá jeskyně s kapličkou ve skále a studánka s pramenem vody. Právě u této studánky si můžeme nejlépe uvědomit a procítit, že jsme na jednom z nejstarších kultovních míst celé Olomouce. Na místě, kam přinášeli s úctou své obětiny možná už naši dávní keltští předkové… A taky na místě, kam olomoučtí humanisté v půvabné legendě z 15. století vyslali slavného Gaia Julia Caesara, aby odsud založil Olomouc.
Kostel svatého Michala i jeho skalní studánka je veřejně přístupná, takže se nebojte zkusit, jakou kouzelnou atmosféru vlastně Michalské návrší v sobě ukrývá.
Na snímku z výpravného fotoalba z roku 1897 je kněžský seminář, původně klášter dominikánů, po klasicistní úpravě, ještě před rozšířením do Purkrabské ulice.
Kupole působí dominantně odkudkoliv. Toto je pohled z Lafayettovy ulice | Foto: Rej.cz
Dominanta při pohledu z ulice Na Střelnici | Foto: Jan Andreáš
