Historie

„Ona neumí plavat!“ Jak se za první republiky řádilo na populárním koupališti „sokolák“

Už v 19. století se Olomoučané v létě koupali v řadě plováren. Byla to ovšem zařízení podstatně skromnější než jak je známe dnes. Většinou šlo o místo se zpevněným a upraveným vstup do řeky, k tomu převlékárny a toalety a případně i stánek s občerstvením. Jenže v roce 1931 se olomouckému Sokolu podařilo otevřít parádní velkou moderní plovárnu. Našli bychom ji mezi dnešní botanickou zahradou, Korunní pevnůstkou a sokolským stadionem.

Část sokolského koupaliště | Zdroj: Toulky starou Olomoucí

Město sice na přelomu dvacátých a třicátých let uvažovalo o vybudování dalšího přírodního koupaliště na Envelopě, které by získalo vodu vybudováním sklopného jezu u plynárny, ale sokolové v téže době přišli s lepším nápadem a hlavně byli rychlejší. Jejich moderní umělé koupaliště bylo v plánu už od roku 1928, kdy byla s velkou slávou dostavěna dodnes fungující známá sokolovna. Za poměrně krátkou dobu se jim podařilo sehnat prostředky, k čemuž významně pomohl velkorysý dar půl milionu korun, který sokolům poskytla Občanská záložna v březnu roku 1930 k příležitosti osmdesátých narozenin prezidenta republiky TGM.

Starší plovárna na Mlýnském potoce u jakubského jezu | Zdroj: Toulky starou Olomoucí

O patnáct měsíců později, už v létě 1931 byly na místě zasypaného toku jednoho říčního ramene vybudovány dva betonové bazény, jeden oválný se skluzavkami a druhý plavecký se stometrovou délkou! Právě jeho délka byla podle historika Milana Ticháka dobovou celostátní senzací! O několik let později byl sice tento obří plavecký bazén přepažen na dvě „padesátky“, ale i tak to byl pořád naprosto luxusní plavecký areál kousek od středu města.

Kromě již uvedeného vybavení tu bylo i dětské brouzdaliště, provozní budovy a velké travnaté plochy ke slunění. A právě na tomto koupališti se odehrávaly divočiny, na něž vzpomíná slavný olomoucký rodák, právník, vědec a cestovatel Leopold Pospíšil v knize „Horrible visu, Léta bohatýrská“. Následující příběh se odehrává v roce 1937, kdy byl Leopold Pospíšil studentem kvarty olomouckého Slovanského gymnázia.

„…A tu někdo dostal nápad, abychom si zkrátili chvíli novou hrou na Zachránce tonoucích. Hra spočívala v tom, že jsme seděli na betonovém klandru podél ochozu kolem bazénu, blízko skákacího můstku, kde voda byla hluboká, a zachraňovali jsme tonoucí dívky. Jak šla kolem krásná holka, jeden z nás ji jemně zezadu šťouchl do vody. Aby dívka neutonula, budoucí zachránce za ní skočil a začal ji zachraňovat, což zlí jazykové později označili neřestnou podvodní ochmatikou. I stalo se často, že statný zachránce za své obětavé služby dostal pár facek ještě ve vodě. Jedna statná dívčina jednoho z nás téměř utopila. Proto jsme si začali vybírat dívky nejen krásné, ale i útlé.

Já seděl s Jaroslavem Popelou na tom betonovém klandru a vedle mě na druhé straně seděl Radoslav Malaska. Orlím zrakem jsem zkoumal kolemjdoucí děvy, které by našim kvalifikacím vyhovovaly. A tu se k nám hrne krásná dívčina, že se mi až srdce zastavilo. Již jsem byl připraven ke skoku po ní, ale ona mě minula. Za mnou vyskočil kolega a hbitě dívčinu upřesnil do vody. Náhle jsem z bazénu slyšel hrozný křik, volání o pomoc a dosti překvapující novinu „Ona neumí plavat.“ Co se stalo, byla nešťastná náhoda. Kolega Malaska viděl svou budoucí oběť pouze zezadu – krásnou tu mladistvou postavu dívky. Nelenil, skočil a šoupl ji něžně do vody. Ale hrůzo! Ve vodě se zjistilo, že to nebyla dívka, nýbrž dospělá dáma, notabene manželka plukovníka Kabeláče, hrdiny tuším od Zborova nebo nějaké podobné důležité bitvy. Ke zhoršení prekérní situace se ukázlo, že paní neumí skutečně plavat, což přece žena důstojníka má umět! Začala polykat vodu, načež byla vytažena otcem mého kamaráda Milana Pospíšila. Halekajíc a prskajíc jala se utíkat ke svému manželovi na druhé straně bazénu. V tom muži se vzbouřila jeho stará bohatýrská krev, sebral správce bazénu bratra Zrunka a útokem hnal se na nás. Naše třída 4. B, byvše dobře školená na podobné situace, se chrabře rozprchla. Němci za minulé války by byli řekli, že jsme se „stáhli do předem připravených pozic“. I Popela upaloval. No, co ale čert nebo duch Karla Marxe nechtěl, vedle nás seděli slušní hoši z gymnazijní třídy kvarty A. Tito mírumilovní studenti, neparticipující v naší skočné, nejenže neutekli a nechali se zatknout, ale prozradili i svá skutečná jména! Zlí pomlouvači dokonce tvrdí, že bratři Hrubí prozradili, že uprchlí znojové byli z kvarty B. 

Když jsem příští den šel do gymnázia, před školou se již procházel pan plukovník ve slavnostní uniformě se všemi vyznamenáními na prsou, čekaje na pana ředitele Haderku. Tak jsem zvěstoval ve třídě, že je zle. Slova se ujal kolega Bretschneider, třídní náš soudce, a duchapřítomně připomněl třídě, že jakékoliv přiznávání se k něčemu, nebo dokonce označení pachatele ostudného činu bude trestáno obvyklým třídním trestem, „Záhořovým ložem“, ještě zostřeným kolegou Pilichem sedícím na břichu delikventa, tedy válcováním na tyčkách z tělocvičny na profesorské katedře na stupínku. Mimo toto válcování a a zátěž Pilichem že bude viník posypáván roztlučenou křídou a poléván vodou. Tomu se říkalo právnicky „Zostřené Záhořovo lože s poléváním a posypáváním…“

Další slova o vývoji napjaté situace nechť si náš čtenář případně dohledá v citované knize Leopolda Pospíšila. Prozradíme ale ve zkratce, že skoro všechno dobře dopadlo. Podstatné bylo, že se během vyšetřování dostal do podezření i spolužák Radomír Luža, který přitom na bazéně se spolužáky onoho kritického dne vůbec nebyl, jelikož s otcem generálem Lužou absolvoval zrovna vojenské defilé v Brně. Generál je ovšem v armádě víc než plukovník. Dotčený plukovník Kabeláč byl generálem Lužou důrazně požádán, aby nekazil mládeži život. Plukovník tak obvinění stáhnul, a jediné, co chlapci obdrželi, byly trojky a dvojky z chování, podle toho, v jaké vzdálenosti kdo od místa incidentu seděl. Autor knihy seděl zrovna za pomyslnou dělicí čárou a tak se z celé kauzy vyvlékl zcela bez trestu.

Jedna z prvních vojenských plováren, zřízených v 19. století na břehu řeky Moravy. U Michalského výpadu byly hned tři, čtvrtá pod Dómem, pátá na mlýnském náhonu poblíž dnešního Husova sboru. Plovárna na snímku byla poblíž dnešní ulice Komenského. | Zdroj: Toulky starou Olomoucí

Podobných úžasných historek sokolské koupaliště nepochybně zažilo mnohem, mnohem více. Dnes je ale, stejně jako příběh Leopolda Pospíšila, i celé koupaliště jen vzpomínkou. Po válce jej sice zvelebovalo město, ale už v padesátých letech se začaly objevovat důsledky konstrukčních chyb při stavbě, nebo nepevného podloží v místech koryta bývalého vodního toku. Betonové vany začaly praskat nejprve v rozích a později i po celém dně. Odborníci dospěli k závěru, že by bylo nutné celé bazény demolovat a kompletně je vystavět znovu. K tomu rozhodně peníze nebyly a tak následovaly jen dílčí vysprávky a pozvolný zánik. Nejprve byl zcela zavřen oválný „lavór“, později polovina plaveckého bazénu a nakonec v 80. letech zaniklo celé koupaliště.

Zdroje:

Tichák Milan: Ztracené adresy, Olomouc 2007

Pospíšil Leopold: Horrible visu, Léta bohatýrská, Olomouc 2016

Vojenská plavecká škola (Schwimmschule) na soutoku Bystřice a Moravy v roce 1912 | Zdroj: Milan Tichák: Zracené adresy

Sokolské koupaliště, oválná část "lavór"  | Zdroj: Toulky starou Olomoucí

Sokolské koupaliště v dobách své pohasínající slávy. Definitivně zaniklo někdy v osmdesátých letech, ruiny provozních budov tu byly až do druhé poloviny devadesátých let.  | Zdroj: Toulky starou Olomoucí

Trosky provozních budov sokolského koupaluště na snímku Zdeňka Sodomy z roku 1997 | Zdroj: FB Zdeněk Sodoma


INZERCE
Mamma Centrum Mamma Centrum

NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Štěpánov hody
INZERCE
TV Morava