Co vůbec řešil český král na pomezí pruského a litevského území? Přemysl Otakar II. byl jedním z největších panovníků našich dějin a jeho obzor a záběr zájmů byl výrazně širší než by se u běžného krále středoevropské země čekalo. Král železný a zlatý, jak mu současníci přezdívali, získal například Rakousy, Korutansko, Furlánsko, Štýrsko a Kraňsko, tedy země v dnešním Rakousku, Slovinsku a Itálii. Jeho hlavním sokem a konkurentem byl dlouho uherský král Béla IV. a ve finále pak jeho osudovým soupeřem první císař z rodu Habsburků Rudolf I. Vraťme se ale do časů, kdy moc a sláva Přemysla Otakara stoupala a kdy na tom měl výrazný podíl i jeho rádce, olomoucký biskup Bruno. 

V 50. letech 13. století se král snažil upevnit svou mezinárodní pozici a obnovit papežovu podporu, pošramocenou svými pokusy legitimizovat potomky z nemanželského vztahu s Anežkou z Kuenringu. Vládce tehdy navíc ucítil šanci rozšířit svá území dosud netknutým směrem, na severovýchod. Vybral si k těmto účelům křížovou výpravu do Pobaltí, proti stále ještě nepokřtěným pruským kmenům. A právě zde se v králově příběhu projevuje významná role olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku.

Bruno ze Schauenburku, biskup olomoucký 

Mnohé totiž nasvědčuje tomu, že za královou křížovou výpravou na sever stojí právě olomoucký Bruno ze Schauenburku (1205 – 1281). Ten bývá historiky označován za do značné míry tvůrce Přemyslovy zahraniční politiky, jakéhosi s nadsázkou ministra zahraničí. Hrál významnou roli v získání rakouských zemí a stál i za tažením na sever.

Právě Bruno, jehož otec Adolf III. pařil k zakladatelům Řádu německých rytířů, byl totiž nejspíš zprostředkovatelem setkání krále Přemysla Otakara II. s delegací Řádu německých rytířů v čele s velmistrem Poppem z Osterny (na obrázku vpravo) a s vyslanci papeže Inocence IV. v Praze v září 1254. Němečtí rytíři v Praze žádali mocného českého krále, aby jim pomohl v bojích s nebezpečným protivníkem, se stále vzdorujícími pruskými pohanskými kmeny. S Prusy probíhaly boje už několik desítek let, a to se střídavými výsledky. V roce 1252 vypuklo velké povstání, s jehož potlačením si němečtí rytíři sami nevěděli rady. 

Vše pak šlo velmi rychle! V zimě téhož roku vytáhl král Přemysl Otakar II. v čele vojska, složeného z profesionálních bojovníků z Čech, Moravy, Rakous a Saska a ke křížové výpravě se přidal i Ota III. Braniborský. Pruský kmen Sambů se té zimy utkal s křižáky v několika bitvách, přičemž ta poslední se odehrála na konci zimy v roce 1255 u hradiště Rudavy nad řekou Pregolou. Bitva to byla prý velmi krvavá a pruští náčelníci definitivně vzdali svůj odpor. Mnoho pohanských Prusů padlo, a náčelníci se pak Přemyslu Otakarovi vzdali. „Byl to krutý a krvavý boj, který skončil se porážkou a útěkem Prusů. Hrad jakýsi, jenž jim sloužil za útočiště, dobýván byl tak prudce, že přední muži tohoto národa, netroufajíce si déle, vzdali se králi a prosili o milost, slibujíce poddanství a poslušenství, aby nebyl vyhlazen veškeren lid jejich,“ píše se v Toulkách českou minulostí. Olomoucký biskup Bruno pak zajaté náčelníky a další významné bojovníky podmaněných Prusů osobně křtil. To byl ve středověku celkem běžný postup; u pohanských etnik byly v první řadě pokřtěny jejich elity, a prostý lid je pak měl následovat.

Král zde pak založil pevnost, které se zprvu podle výrazného kopce jmenovala Regiomontium, Královská hora. Osada a město, které se zde začalo rozvíjet, dostalo na počest krále jméno Königsberg, neboli Královec. Budování města se už ale Přemysl Otakar ani Bruno ze Schauenburku neúčastnili, protože se mezitím vrátili do českých zemí. O to více se v místě angažoval Řád německých rytířů.

Původní Regiomontium, pevnost a hrad, založený Přemyslem Otakarem, byl těžce poškozen za druhé světové války a v roce 1968 jeho ruiny ruská správa odstřelila.

Přemysl a olomoucký Bruno měli ovšem s Pobaltím dalekosáhlé plány. Uvažovali o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí. Olomoucké biskupství mělo být povýšeno na arcibiskupství, na území Prusů měla vzniknout dvě podřízená biskupství, a nově christianizovaná území by tak byla církevně spravována z Olomouce. Lenním pánem zdejších krajů by byl český král.

Jenže to bylo zase v příkrém rozporu s plány a ambicemi německých rytířů. Ti byli už z dřívějšího působení v Uhrách i z aktuálního působení na pobřeží Baltu známi tím, že se snaží být zcela nezávislí na světských panovnících a chtějí mít vlastní řádový stát. To se jim také povedlo. Zákulisním tlakem u papeže dosáhli toho, že Brunův a Přemyslův cíl udělat z olomouckého biskupství metropoli pro Pobaltí zkrachoval. „Plán nevyšel vinou intrik německého řádu u papežské kurie,“ říká velký znalec středověké olomoucké historie Jan Bistřický.

Rytíři tak sice „poděkovali“ králi Přemyslu Otakarovi (obrázek vlevo)za jeho vojenskou účast tím, že pojmenovali nové město na jeho počest Královec, nicméně toto město se pak na dlouhá staletí stalo hlavním městem právě jejich řádového státu, budoucího Pruského království. Českou stopou v tomto Přemyslem založeném městě je ještě zasvěcení hlavní zdejší gotické katedrály svatému Vojtěchovi, kterého právě pohanští Prusové při jeho misijní výpravě roku 997 zavraždili. Přemysl Otakar II. byl pak sice vnímán jako "pán říše od Baltu po Jadran", nicméně faktickou moc nad Pobaltím právě kvůli urputné snaze německého řádu nezískal. 

To, že byl pak za války německý Königsberg neboli Královec těžce bombardován Brity a posléze téměř zcela rozstřílen Rudou armádou v dubnu 1945, a že se z Královce stal Kaliningrad, kde dnes sídlí správa exteritoriálního území Ruské federace, zvané Kaliningradská oblast, je už jen paradox dějin. Sotva ale kdo z dnešních ruských obyvatel někdejšího Královce ví, že na vzniku jejich města měl lví podíl olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku…

Erb biskupa Bruna ze Schauenburku (Schauenburgu). Bruno pocházel  z poměrně významného dolnosaského rodu pánů ze Schauenburgu a Holsteinu. Jeho otcem byl jeden ze zakladatelů Řádu německých rytířů Adolf III. ze Schauenburgu. Bruno měl nadstandardní vztahy i s papežskou kurií.  

Literatura:

BISTŘICKÝ Jan: Olomouc – průvodce městem a okolím. Olomouc: Votobia, 1998

HORA-HOŘEJŠ, Petr: Toulky českou minulostí. Druhý díl

ŽEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha, 2011

Mapa pruských území ve 13. století | Zdroj: I, Renata3, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2229222

Katedrála Panny Marie a svatého Vojtěcha v Královci, dnes Kaliningradu| Foto by A.Savin - Own work, FAL, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=60962166