Ztracená olomoucká vinárna U Zelené žáby: dámská kapela a tanec až do rána bílého

V elektronické aukci se tento týden objevila pohlednice z Olomouce z roku 1909. Vyobrazení z pohlednice se velmi rychle objevilo i na sociálních sítích, kde Olomoučané hádali, o jaký dům vůbec jde. Změnil se totiž tak radikálně, že ho lze poznat jen podle domu sousedního. Přitom to bývala kdysi slavná vinárna a oblíbené místo vyznavačů nočního života.

Na pohlednici je nápis Gruss aus Olmütz a snímek domu s pozdně barokní (či klasicistní) tříosou fasádou, několika postavami a popiskem Weinhaus Josef Reimoser. Záhadným se jevil dnešním Olomoučanům proto, že nyní ve městě tohle průčelí žádná budova nemá. V roce 1927 totiž nenávratně zmizelo při zcela radikální přestavbě domu. Ztotožnit dům se dařilo zejména díky tomu, že na snímku byla vidět část sousedního, mnohem většího domu – dnešní ZŠ Komenium v ulici 8. května. K identifikaci objektu jakožto domu s číslem popisným 500 a orientačním 31 přitom mohla vést i jiná cesta, a to přes ono jméno vinárníka Josefa Reimosera, který je dost možná na pohlednici sám zachycen ve dveřích svého podniku.

V domě totiž fungovala vinárna stabilně už od roku 1872 a není vyloučeno, že se sem chodívalo k zahnání žízně už dříve. K roku 1830 se uvádí výčep piva za majitelky Elišky Dvořákové, ovšem klidně to tak mohlo být i v dávnější historii, protože dům patřil od středověku mezi právovárečné, což znamená výsadu vařit a prodávat pivo. Písemně doloženi jsou zde ovšem během staletí zejména pekaři.

V již zmíněném roce 1872 tady otevřela vinárnu ovdovělá Františka Reimoserová, později znovu provdaná Šťastná (Stiasny). V roce 1877 získává její syn a poloviční sirotek Josef Reimoser od moravského zemského výboru poměrně štědré stipendium ve výši 100 zlatých pro studium na vinařské škole v jihomoravských Valticích (tehdy Feldsberg). Josef se studiu na jihu Moravy věnoval nejspíš poctivě, protože se později v Olomouci úspěšně živil jako obchodník s vínem a podílel se i na fungování vinárny na tehdejším Mořickém náměstí. V roce 1894 nebo 1895 ji pak zcela převzal.

V následujících letech je zde uváděna jak vinárna, tak i bohatě zásobený obchod s vínem. V inzerátech se dočteme, že se tady dají pořídit přírodní vína, stolní vína a také vína zdravotní (Medicinalweine). Která přesně jsou ta zdravotní, bohužel nevíme… Z inzerátů se dozvídáme i to, že Josef Reimoser ani zdaleka nelpěl na jihomoravské produkci. Nabízel nápoje italské, francouzské a španělské a v nabídce míval dokonce i sherry a portské. Už tehdy se tu kromě vína podávalo studené a teplé jídlo a pozor, také pivo. Přes označení „weinhaus“ tedy nešlo o ryzí vinárnu.

Pan Reimoser měl pro tento druh podnikání nejspíš talent, protože se jeho firmě dařilo a zákazníků bylo dost. V roce 1901 se začíná používat název "Weinhaus Zum Frosch" (U žáby) a v roce 1902 se objevuje nad vchodem do domu zavěšená velká stylizovaná žába. Později, možná až za českých majitelů, se název prodloužil na vinárnu U Zelené žáby. V jednom prameni z roku 1905 je dokonce vinárna jmenována jako U Zlaté žáby. O tom, že se panu Reimoserovi dařilo, svědčí i to, že v první dekádě 20. století vystupuje v roli předsedy olomouckého společenstva hostinských.

V roce 1915 už vinárna U Žáby získává nového majitele, a to Bedřicha Pohla, po něm oblíbený podnik provozuje Ludmila Lindauová a po válce pak Karel Maixner a po něm ještě Josef Meixner. Historik Miloslav Čermák sice uvádí, že vinárna fungovala do roku 1923, ale ještě v roce 1924 v tisku inzeruje její služby milovníkům vína a tance poslední provozovatel Ondřej Slezák. Poté už se o slavné značce U zelené žáby mlčí… a v roce 1927 přichází radikální přestavba domu, která průčelí místo malebného klasicismu vtiskává moderní, snad kubismem inspirovanou tvář. Již bez žáby a bez vína.

Zajímavé je, čím kromě vína, plzeňského piva a dobrého jídla podnik lákal hosty. Překvapivě často se opakuje v inzerátech explicitní informace o tanci do pozdních hodin. Jednou čteme, že je zde otevřeno pravidelně do tří hodin, jinde už je použita rovnou formulace „do rána“. Již zmíněný Ondřej Slezák zve například na dámskou skupinu „Chambres Separéss“ a otevírací dobu „do rána“. Interiér vinárny byl ve druhé dekádě 20. století modernizován, vznikly  tu různé salonky, takže vinárna nabízela určitě příjemné zázemí pro všechny, kteří v noci nechtěli spát. Což je docela kuriózní v kontextu toho, že přímo naproti jejím dveřím je hlavní vchod do kostela svatého Mořice…

Ani občasné návštěvy ctihodných duchovních osob z mořické farnosti ale nakonec nezabránily tomu, že zřejmě roku 1924 nebo krátce po něm vinárna po dvaapadesáti letech zanikla.

Zdroje

  • Čermák Miloslav: Olomoucké hospody, zájezdní hostince, hotely, vinárny a kavárny v minulosti. Olomouc, 2004 
  • Nather Wilhelm: Kronika olomouckých domů, Olomouc 2007
  • Dobový denní tisk

Reklamní pohlednice z roku 1909, která vzbudila v Olomouci debaty na téma, o jaký dům se jedná

Dnešní podoba domu je zcela odlišná | Foto: Rej.cz




INZERCE

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Chata Kouty