Podívejme se do předvánoční Olomouce na samém počátku 20. století, do prosince roku 1900. Může pro nás být trochu překvapivé, že vánoční témata tehdejšímu olomouckému tisku vůbec nedominují.
Vzpomínání na Vánoce před dlouhými desítkami let je většinou plné nostalgie a milých dojmů. Neplatí to ale pokaždé. Stačí se podívat do dobového tisku nebo vzpomínek pamětníků na Vánoce během první či druhé světové války. Na konci té druhé války, v prosinci 1944, to byly možná ty nejsmutnější Vánoce.
Před vánočními svátky se na sociálních sítích mezi Olomoučany občas objevuje dojemně působící archivní snímek. Na Horním náměstí stojí skupina dospělých, mnohem větší počet dětí a všemu vévodí vánočně ozdobený strom. Snímek z roku 1934 ukazuje Vánoční strom republiky. Jeho tradice je ale starší.
Vlastivědné muzeum v Olomouci teď láká na parádní výstavu o historii palných zbraní. Kromě stovek exponátů pušek, pistolí, samopalů, kulometů i vzduchovek tady může návštěvník vidět i nádherné malované terče. Olomoucké muzeum vlastně více než dvě stovky takových terčů. Mnohé z nich ukazují podobu Olomouce v 19. i 18. století.
Historická Olomouc má vedle věhlasných památek s celonárodním významem také drobnější, ale přitom velmi hodnotné prvky kulturního dědictví. Jedním z takových příkladů je barokní podstavec po sousoší Ukřižovaného ve Slavoníně, který se na podzim dočkal pečlivého zásahu restaurátorů. Tím ale práce na obnově památky nekončí. Radnice se pokusí najít ztracené sochy nebo získat informace o nich, aby mohla nechat vytvořit kopie.
V Dluhonicích u Přerova odkryli olomoučtí archeologové rozsáhlé žárové pohřebiště Keltů z 3. a 2. století před naším letopočtem, kostrové hroby z velkomoravského 9. -10. století a sídliště prvních zemědělců z mladší doby kamenné z 5 tisíciletí př. n. l. Nálezy dokazují tisíciletý vývoj společnosti a využívání krajiny na střední Moravě.
Dnes se podívejme na olomoucký měšťanský právovárečný dům s historickou adresou Litovelská 24, dnes Riegrova 24. Na první pohled mezi barokními a klasicistními průčelími zaujme jeho modernější, secesní tvář. Fasáda je vyzdobena ve stylu pozdní secese pražské provenience. Ta teď vynikne o to více, že v posledních pár dnech z domu sundali lešení po rozsáhlé rekonstrukci.
Ulicí 1. máje dnes jezdí tramvaje, sem tam projede auto a prochází spousta chodců. Obvykle ale opravdu jen prochází, protože cíl cesty tu má málokdo. Před mnoha staletími to bylo ale docela jiné – tato ulice, která se až do druhé poloviny 19. století jmenovala Soudní, Cúdní, nebo německy Landrichterei straße, bývala kdysi sídlem dvou velice významných institucí: zemského soudu a olomoucké radnice. Ale hlavně, tato ulice vedla centrem nejstarší části Olomouce, pod hradbami knížecího hradu a biskupského paláce, Předhradím, kterému se říkalo také Staré město.
Přelom října a listopadu, dušičkové období... Jenže před 106 lety měli v těchto dnech naši předkové, včetně Olomoučanů, naprosto jiné starosti. Zatímco dávná tradice nás v období přelomu října a listopadu odkazuje k svátkům, spjatým se vzpomínkami na zemřelé, před 96 lety, v roce 1918, bylo jednoznačně největší událostí prohlášení samostatného československého státu.
Před 106 lety se Olomoučané nestačili divit a radovat. Tedy aspoň ti česky hovořící. Od pondělí 28. října 1918 žili v úplně novém státě. Místo tisícileté monarchie, místo dávného knížectví, pozdějšího království a konečně císařství tady byla Republika československá. Ani český kníže či král, ani rakouský císař, prostě žádná monarchie. Kde ale byli ti, kdo se o to nejvíce zasloužili? Kdy přišli legionáři a kdy T. G. Masaryk?
