Úvod

Královské město Olomouc se na počátku 18. století téměř vzpamatovalo z kruté švédské okupace (1642–1650), jen potomci přímých pamětníků občas vyprávěli, co doma v mládí slýchávali – o velké bídě a hlubokém ponížení od krutých Švédů. Před touto okupací v Olomouci žilo kolem 10 000 obyvatel, po ní jich ve městě zbylo pouhých 1675. Od těch dob město zůstalo pod vojenským velením vídeňské monarchie, vedené císařem Ferdinandem III. Ten zpustošené město zachránil před zánikem rozhodnutím vybudovat kolem něj moderní bastionovou pevnost. V tom pokračovali i císařovi potomci a dávali tím práci mnoha lidem jak z Olomouce, tak i z širokého okolí. Ve městě žilo kromě skupiny starousedlých měšťanů i mnoho příslušníků císařské armády, stále sem ale také přicházeli další lidé, především řemeslníci. Pro šikovné ruce bylo práce na budované pevnosti a obnově města vždycky dost. A tak zde tito lidé zůstávali, kupovali prázdné domy nebo volné parcely, na kterých stavěli nové domy. Stávali se novými Olomoučany a populace města se opět rozrůstala.

Velký požár Londýna 1666

V tomto věku obnovy město přesto postihovaly různé pohromy – epidemie, morové rány i přírodní katastrofy. Tuhé a dlouhé zimy, rozsáhlé jarní záplavy nebo úporná letní vedra a s nimi související sucha. Právě teplé počasí značně napomáhalo dalšímu ničivému živlu, všemi obávanému ohni a následným požárům, které se Olomouci rozhodně nevyhýbaly.

Před požárem

Sobotní podvečer 20. července léta Páně 1709 byl po slunečném dni teplý a dusný. Tovaryš mistra věžného, který měl ten den službu na ochozu radniční věže, pomalu přehlížel město, tak jak mu ukládaly jeho povinnosti. Město po celém týdnu odpočívalo, rušno bylo jen v České ulici (dnes ul. 8. května), která vedla k Litovelské bráně. Podkovářský mistr Johann Gross, který žil v domě č. 15 (čp. 517), v tento den vdával mladší dceru, a to se neobešlo bez pořádné veselky.

Velký požár Londýna 1666

K večeru na ochoz věže dorazil Franz Fetzmann, mistr věžný a městský pištec. „V noci bude boží dopuštění,“ prohodil zkušeně k tovaryšovi a kývnul směrem k Litovli na tmavou oblohu. „Zapršet by mělo, ale blesků raději poskrovnu,“ odvětil tovaryš a narážel tím na možné riziko požáru. Nedávno znovu přišla řeč na výsledky inventury hasebního nářadí, která proběhla pod císařským nařízením v roce 1707. Kašny na ryncích byly poloprázdné, některé dokonce zcela nefunkční. Velké dřevěné nádoby na vodu, které město rozdělilo do mnoha měšťanských domů, byly v žalostném stavu. Většinou byly prázdné, dna uhnilá, v mnoha případech se v nich nacházely jiné suroviny než voda proti ohni. Magistrát sice v roce 1705 vydal požární řád, ale dále přísně nedbal na jeho dodržování. Jen mistři jednotlivých cechů jej z povinnosti jednou za rok předčítali na cechovních schůzích. Požáry proto nebyly ničím výjimečným, od dob Švédů Olomouc postihly už tři, v letech 1662, 1675 a 1703.

Věžný Fetzmann zavrtěl hlavou: „Strach mám spíše z neopatrných pacholků a zamilovaných služtiček.“ Narážel tím na skutečnost, že požáry uvnitř hradeb většinou zakládali sami obyvatelé města, jen zřídka to byla příroda. Topilo se v krbech, vařilo v černých kuchyních, z nichž byl kouř odváděn dřevěnými, hlínou nebo jílem vymazanými komíny a na jejich vymetání se dbalo pramálo. Ještě teplý popel se ukládal do dřevěných nádob, svítilo se loučemi i ve stájích se senem a slámou. Požár občas založili také řemeslníci pracující s ohněm. Nejen kováři, zámečníci, puškaři nebo zvonaři, ale i hrnčíři se svými vypalovacími pecemi a bednáři s požahováním sudů. Zásoby dřeva u pekařů, sladovníků a pivovarníků také představovaly velké nebezpečí, to samé hrozilo i u zásob konopí a lnu u provazníků. O skladech střelného prachu, včetně síry a sanytru na jeho výrobu, ani nemluvě. Také kouření tabáku už stálo za několika požáry, to bylo mravokárci úspěšně omezeno tím, že bylo zakazováno kouřit na ulici, jelikož na těch se válelo mnoho hnoje a slámy, riziko ohně bylo tudíž veliké.

Velký požár Londýna 1666

Byl to právě mistr věžný se svými pomocníky, kdo měl nejvyšší zodpovědnost za nepřetržitou stráž a včasné hlášení všech požárů ve městě a jeho blízkém okolí. K tomu byly určeny červený prapor a lucerna s rudými skly, které se vyvěsily na ochozu radniční věže, vždy ve směru ohně. Při požáru, ale třeba i při příjezdu nepřátelských vojsk, se také zvonilo na menší zvon v požární věžičce, která sousedí s radniční věží přímo nad starým orlojem. Na své povinnosti proto všichni věžní se svými tovaryši a učni důsledně dbali, nejednou se totiž stalo, že byli po ničivých městských požárech pro nedbalost a pozdní poplach potrestáni v lepším případě tučnou pokutou, v tom horším i několikadenním žalářem.

Požár

Večer se obloha zatáhla, silný vítr vál od popravčího vrchu zvaného Šibeník, a to nikdy nevěstilo nic dobrého. Od desáté hodiny pro město platil noční klid, na který důsledně dbaly strážní hlídky. Před půlnocí už město téměř celé spalo, nikdo netušil, jaká hrůza se zanedlouho strhne.

Ve velké kuchyni podkováře Grosse se jeho manželka Magdalena ještě starala o zítřejší pokračování svatební oslavy. Ze spíže odebrala lžíci sádla, na němž měla služebná připravit svítek do polévky. Nestřežené sádlo se ale na žhavé plotně vzňalo a vyděšená služka na ni z neznalosti vychrstla ze džbánu vodu. Ta se v kontaktu s hořícím tukem proměnila v ohnivou kouli, která se komínem v mžiku dostala ven na suchou doškovou střechu, a ta se rychle vzňala. V krátké chvíli byla celá střecha v plamenech, těm velmi pomáhal silný vítr, který záhy hnal snopy jisker na sousední domy.

Detail radniční věže ze slavného obrazu od Františka Vavřince Korompaye z r. 1783.

Na radniční věži ohni věděli od první chvíle. Několik minut po půlnoci uviděl tovaryš oheň, který vyšel z kovářova komína a začínající požár. Rychle poslal učně do požární věže bít co nejhlasitěji na poplach. K vyhlášení poplachu požárním zvonem sloužilo i táhlo, které na něj umožňovalo zvonit přímo z chodníku vedle orloje. To ale mohli používat jen službu konající strážníci. Tovaryš zažehl červenou lucernu a pevně ji připevnil na ochozu věže, aby o ni v silném větru nepřišel.

Během chvíle bylo vzhůru celé město. Koho neprobudil poplašný zvon nebo zvony na městských kostelech, které se přidaly k poplachu, toho vzbudil křik a hluk v ulicích nebo starostlivý soused. Ženy s dětmi spěchaly k městským branám ven z města, muži vyváděli dobytek z domovních chlévů a snažili se zachránit z domů to nejcennější, především peníze, listiny a šperky.

Mapa města s vyznačenými ulicemi a domy, které zničil požár roku 1709

Oheň se hnal směrem k Mořickému náměstí, za několik chvil byl u Třebovského hostince, v jehož průjezdu mělo město uskladněné hasební potřeby, žebříky a povozy. Vedle hostince se také nacházela městská tiskárna plná papíru. Vše bylo zanedlouho v plamenech a oheň rychle přeskočil přes Pekařskou ulici na mořickou faru. Chytla také mořická škola vedle hřbitova a plameny se brzy dostaly ke kostelíku sv. Cyrila a Metoděje naproti svatomořického kostela (v místech dnešní galerie Moritz). I ten nakonec shořel do základů i s kostnicí, která byla jeho součástí. Z kostelíka se podařilo zachránit jen dvě vzácné sochy P. Marie a sv. Jana.

Střechy domů v Široké ulici (dnes 28. října) chytaly jedna od druhé, za chvíli zuřivé plameny hnané větrem dorazily k Hornímu náměstí. Hořet začal Salmův palác a oheň se hnal přes Litovelskou ulici (dnes ul. Riegrova) na další domy, směrem ke Střední ulici (dnes ul. Pavelčákova). Chytla i strážnice na Horním náměstí, která původně stávala v místech dnešního sloupu Nejsvětější Trojice.

Oheň ničil měšťanské domy i kostely, nevyhnul se ani chrámu sv. Mořice | Zdroj: Čenda Šopek a AI

Chvíli to vypadalo, že se oheň nakonec vyhne kostelu sv. Mořice. Živel zuřivě tancoval na střechách domů kolem kostela, ale plameny na něj nedosáhly. Bohužel jen do chvíle, než začal hořet Dietrichštejnský palác. Ten byl s mořickým chrámem propojený zastřešeným chodníkem, který vrchnosti zajišťoval suchou cestu přes mořický hřbitov. A právě přes toto dřevěné zastřešení se oheň nakonec dostal i do mořického kostela a tuto noc jej stihl opravdu zlý osud. Shořelo všech 26 oltářů, také varhany, kazatelna a všechen ostatní mobiliář. Rovněž střecha kostela s malou věží zvanou sanktusník shořela, propadl se strop a zřítil se i vysoký průčelní kamenný štít. Žár uvnitř kostela byl tak obrovský, že shořelo vše dřevěné a roztavilo se i vše kovové. Zničeny byly především velký gotický kříž na oltáři i zvony ve starobylé věži, včetně nejstaršího zvonu Maria.

Velký požár Londýna 1666

Všechnu tu strašlivou zkázu se zděšením a bezmocí pozorovali z radniční věže bezmála všichni, kdo na ni měli přístup. Věžný se svojí dcerou, oba tovaryšové a dva učni. Třetí učeň stále divoce tahal za provaz k požárnímu zvonku, na nohou už ale bylo celé město, měšťané, poddaní, veškeré vojsko i duchovní. Všem začínalo být brzy jasné, že na tak obrovskou zkázu jejich organizační ani technické možnosti nestačí. Silný vítr se spojil se stoupajícím žárem z hořících domů a začal nad dřevěnými střechami vytvářet obrovské ohnivé víry. Ty děsivě plály nad městem a s ohlušujícím řevem vynášely hořící šindele a další trosky do velké výšky, odkud dopadaly zpět na dřevěné střechy domů. Plameny a jiskry přeskakovaly najednou až 200–300 kroků, tedy zhruba 120–180 metrů daleko.

Ničivý požár se dál zuřivě hnal přes domy v Ostružnické a Ztracené ulici, směrem k Michalskému návrší, také ke Školní ulici a k Bohatým krámům. Zapaloval jednu střechu za druhou, před požárem domy nezachránilo ani to, že majitelé narychlo strhli vlastní střechu, jindy běžnou a účinnou pomoc proti šíření ohně. Nakonec hořely téměř všechny domy na Horním náměstí, celé bloky domů, téměř celé uličky a ulice. Oheň dorazil na Juliův vrch (dnes Na Hradě), zapálil věznici i všechny sousedící domy. Dominikáni se v kostele sv. Michala horlivě modlili, na všechny zvony silně zvonili, před požárem je to ale stejně neuchránilo. Jejich nově opravený, přestavěný a nedávno vysvěcený kostel, také klášter a ostatní farní budovy, ale i zádušní domky sousedící s kostelem stihl stejný osud jako kostel sv. Mořice, vše shořelo do základů. Uchráněna nebyla ani čtvrť Záhrobí, tedy ulice Na Cartách (dnes ul. Purkrabská), Kozí, Dobytčí (dnes Kapucínská), Hrnčířská, popelem lehla i stará Katovna u uličky Popravčí. Mohutná stěna plamenů se hnala k Dolnímu náměstí.

Požár za sebou zanechával zmar a totální trosky

Na radniční věži v těchto chvílích hlídali hlavně samotnou budovu radnice. Hořící trosky vynášené do velké výšky ve velkém množství dopadaly i na střechy radnice. Mistr věžný ale měl své pomocníky vycvičené dobře. Všichni znali velké půdní prostory i samotnou střechu a věž radnice, proto se podařilo každé ohnisko požáru na střeše včas uhasit, pomáhala i dcera mistra věžného, k ruce byl i noční hlídač a kočí, který hlídal zdejší stáj.

Na Dolní náměstí oheň dorazil dvěma směry. Z jedné strany od ulice Střední, která shořela celá, a mířil k masným krámům. Z druhé strany od Michalského návrší, které lehlo popelem téměř celé. Vysoké plameny dorazily ke kapucínskému kostelu Zvěstování Páně, ten jim však jako zázrakem odolal. A to i přesto, že všechny s ním sousedící budovy shořely. Stejné štěstí měl i kostel sv. Blažeje na Blažejském náměstí, bohužel ne tak kostel sv. Kateřiny v ulici Kateřinské. Ten i s klášterem vyhořel do základů, včetně většiny domů v jeho sousedství. Na Dolním náměstí se zachránila jen řada domů od Kateřinské ulice po ulici Dolní (dnes Lafayettova). Také rohový Hauenschildův palác zůstal ušetřen, sousední masné krámy už bohužel ne, shořely i s jediným divadelním sálem ve městě, který se nacházel nad krámy. Ohrožený byl i Kamenný mlýn při hradbách u Dolní brány, oheň se ale na něm podařilo včas uhasit.

Velký požár Londýna 1666

Od vypuknutí požáru v České ulici až po zapálení posledních střech u Kateřinské brány, tedy na druhém konci města, uběhla velmi krátká doba. Celá třetina města podlehla strašlivému ohnivému živlu za pouhou hodinu a půl. Bouřka s větrem, které měly na této apokalypse hlavní podíl, mezitím pominuly. Svítat začalo nad zcela jinou Olomoucí, zničenou, jako kdyby část města pohltilo samo peklo. Spáleniště bylo ohromné, na mnoha místech stále hořelo, mohutný kouř byl vidět do veliké dálky. Obyvatelé okolních obcí už v noci pozorovali to strašlivé běsnění a hned ráno vyrazili městu na pomoc.

Po požáru

Trvalo další tři dny, než se podařilo veškerý oheň dostat pod kontrolu. Od ohromného neštěstí zůstaly uchráněny pouze domy nacházející se dále od středu města, celá Bělidla (dnes ul. Sokolská a Koželužská), celá ulice Nožířská (dnes Denisova), také budovy jezuitských kolejí a konviktu v ulici Božího těla (dnes Univerzitní) a celé tehdejší Předhradí. Je s velkým podivem, že při tak obrovské zkáze nejsou zmiňovány téměř žádné oběti na životech. Jen v memorandu, s nímž odcestoval olomoucký radní Josef Antonín Fessel 7. srpna 1709 do Vídně, jsou zmiňovány čtyři osoby, z nichž jedna zemřela v Dietrichsteinském paláci (údajně na infarkt) a ostatní tři se ocitly v ohrožení života.

Požár, který postihl Olomouc v roce 1709, dodnes patří k nejrozsáhlejším městským katastrofám v dějinách Čech a Moravy. Jen požár Prahy v roce 1689 se 700 zničenými domy drží smutné prvenství. Podle dochovaných zpráv oheň zničil téměř celé vnitřní město Olomouc, kolem 350 měšťanských domů, paláců, kostelů, klášterů a dalších budov. Jeho následky byly citelné ještě dlouho po uhašení posledních plamenů. K rychlému a ničivému šíření ohně přispěla kombinace silného větru, suchého počasí, husté dřevěné zástavby, ale také selhání lidského faktoru, zejména nedostatečné připravenosti města na podobnou událost. Závažným problémem byl už vzpomínaný špatný stav hasebního nářadí a nefunkční městská protipožární infrastruktura. Texty opakovaně poukazují na nedostatek vody, chaos při hašení a chybějící koordinaci zásahu. Tyto skutečnosti se staly jedním z hlavních důvodů pozdější kritiky městské správy.

Dům v České ulici (dnes 8. května), kde požár roku 1709 začal

Požár měl závažné dopady i na představitele městské a krajské moci. Leopold Antonín Sak z Bohuňovic, krajský hejtman, přišel při požáru o dva domy na Dolním náměstí, včetně své kanceláře. Přesto musel obhajovat své jednání a postup v době požáru. Kritice byl vystaven také František von Starenfeld, královský rychtář, jehož dům na Novém Světě zůstal požáru ušetřen. Skutečnost, že někteří vysoce postavení úředníci neutrpěli osobní škody, zatímco většina měšťanů přišla o vše, později přispěla k napětí a nespokojenosti ve městě. V případě samotného viníka, tedy nebohé služky u podkováře Grosse, nemáme žádné záznamy, zda byla nějak potrestána. Je to ale velice pravděpodobné, viníci požárů byli většinou trestáni finančními tresty pro nedbalost.

Po požáru panoval v Olomouci značný chaos. Ulice byly zavaleny troskami domů, ohořelými trámy a rozvalinami zdí. Obyvatelé se snažili situaci řešit vlastními silami a odklízeli suť svépomocí, často ji vyváželi nebo vysypávali přímo do ulic, někdy i potají v nočních hodinách. Tato neorganizovaná činnost však vedla k dalším komplikacím a zhoršení průchodnosti města.

Teprve s odstupem času převzal magistrát města organizaci likvidace trosek. Do úklidu bylo zapojeno 30 městských poddaných s povozy, byly stanoveny odměny za jednotlivé fůry rumiska a určena místa, kam má být suť vyvážena. Přesto probíhal úklid velmi pomalu a stal se jedním z hlavních předmětů kritiky. Zvláště kupci a řemeslníci z oblasti Bohatých krámů si stěžovali, že pomoc města neodpovídá rozsahu škod a že jejich obchodní činnost je dlouhodobě ochromena.

Nespokojenost měšťanů vyústila v oficiální stížnosti. Již v polovině září 1709 se obrátili na vyšetřovací komisi, která měla okolnosti požáru a postup městské správy prověřit. Se závěry šetření však nebyli spokojeni. Proto dne 12. října 1709 udělilo dvacet šest předních olomouckých měšťanů plnou moc zemskému advokátovi Karlu Schellenbergerovi, aby jejich zájmy zastupoval při dalších jednáních a sporech s úřady. Vyšetřování potvrdilo, že vedle nepříznivých povětrnostních podmínek sehrála zásadní roli nepřipravenost města a podcenění požárního rizika. Na kritiku za postup v době požáru nejen z řad měšťanstva, ale i nadřízeného královského tribunálu a samotného císaře musel reagovat magistrát a také mu podřízený stavební úřad, do jehož kompetence spadala mimo jiné i protipožární prevence a dohled nad funkčností hasebního nářadí. Požár se tak stal impulzem k přijetí konkrétních a přísnějších protipožárních opatření: byly opraveny a zprovozněny kašny, doplněno hasební nářadí, zlepšena byla organizace zásahů a posílen dohled nad protipožární prevencí.

Z textů se dozvídáme o uznání jednotlivcům, kteří se v průběhu požáru mimořádně zasloužili o záchranu klíčových budov. Zvláštní pozornost je věnována ochraně radnice, která byla během požáru opakovaně ohrožena padajícími hořícími troskami. Odměnu obdržel noční hlídač, jenž se podílel na její obraně, dále kočí, který pomáhal při hašení, a zejména dcera mistra věžného. Ta po celou noc nosila vodu na radniční věž a pomáhala hasit opakovaně vznikající ohniska. Díky jejich vytrvalosti a pohotovosti zůstala radnice uchráněna, což mělo pro město nejen praktický, ale i symbolický význam.

Pomoc městu přicházela také z okolních panství a institucí, zejména ve formě stavebního materiálu, především dřeva. Obnova zničených domů přesto probíhala nerovnoměrně. Zatímco šlechtická sídla byla většinou opravována rychleji, mnoho měšťanů se potýkalo s nedostatkem prostředků a nejistotou. Někteří váhali s obnovou svých domů, jiní město dočasně či natrvalo opustili. Pět let po této tragické události na město padla další hrůza, tentokrát v podobě největší morové nákazy. Při té v letech 1714-1716 zemřelo kolem 3000 obětí, to tehdy byla zhruba polovina populace města.

Doslov

Velké městské požáry raného novověku nebyly jen jednorázovou katastrofou, ale událostí s dlouhým dozníváním. Katastrofa se přestávala jevit jako výjimečná událost a stávala se součástí každodenní reality. Oheň už nehořel, ale jeho následky byly ještě dlouho přítomné na každém kroku – v neodklizených troskách, v provizorních obydlích, v narušeném obchodu i v nejistotě obyvatel. Paměť požáru se tak postupně přesouvala z dramatického prožitku do trvalého vědomí města. S odstupem lze vnímat tento požár také jako okamžik, který urychlil proměnu Olomouce. Zkušenost zkázy vedla k promýšlení nových pravidel, stavebních postupů i organizačních opatření. Město se sice z popela zvedalo pomalu, ale výsledkem byla nová barokní Olomouc - pevnější, odolnější a lépe připravená čelit budoucím hrozbám.

Paměť této události tedy přetrvala nejen v kronikách a úředních záznamech, ale i v podobě města samotného. Každá přestavba, každá nová fasáda a každé opatření proti ohni v sobě nesly tichou stopu té hrozné události v létě roku 1709. Tento požár se tak stal součástí identity Olomouce – připomínkou zranitelnosti, ale i schopnosti nebývalé obnovy, která formovala město i jeho obyvatele po celé generace.

Autor: Čenda Šopek (Toulky starou Olomoucí)

Zdroje:

Pragmatické dějiny města Olomouce od Františka Jiřího Eberla (v překladu PhDr. Vladimíra Spáčila vydalo nakladatelství DANAL, 1994)

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (v překladu PhDr. Vladimíra Spáčila vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)

Olomoucké baroko 1 – kapitola "Požár Olomouce v roce 1709" od Stanislavy Kovářové (vydalo Muzeum umění v Olomouci, 2010)

Ilustrační obrázek

Ilustrační obrázek

Ilustrační obrázek