Kdo dnes vstoupí do areálu Klášterního Hradiska, vidí jiné prostředí než generace před ním. Barokní komplex, v němž od roku 1802 sídlí vojenská nemocnice, byl dlouho vnímán hlavně jako solitérní monumentální historická budova, která už staletí patří armádě. Bývalému klášteru se ale postupně vrací také jeho zahradní tvář a tím i širší vazby k jeho okolí. Ostatně, kdo z Olomoučanů si dnes vybaví, že u Hradiska býval po staletí třeba jeden významný mlýn...
Obraz Ludwiga Förstera ukazuje Klášterní Hradisko v roce 1845. I tehdy bylo obklopeno zahradami.
Nejdříve Konventní zahrada
První výrazný krok přišel v roce 2014, kdy byla otevřena obnovená Konventní zahrada. Letos v červnu na ni navázala rekonstrukce Prelátské zahrady. Společně připomínají dobu, kdy k někdejšímu premonstrátskému klášteru patřily také reprezentativní a odpočinkové zahrady. Ty po přeměně kláštera na vojenskou nemocnici postupně zanikaly a jejich původní význam se z paměti města téměř vytratil.
Obě zahrady dnes ukazují, že barokní areál nebyl jen souborem budov. Byl promyšleným světem, v němž měly své místo architektura, voda, zeleň, symbolika i výhledy. V minulých staletích totiž podobné zahrady nebyly pouhým doplňkem. U velkých sídel, klášterů, rezidencí a šlechtických domů představovaly samozřejmou součást každodenního života i společenské reprezentace.
Konventní zahrada vznikla na místě někdejších klášterních zahrad, které sloužily mnichům k odpočinku i pěstování bylinek. Dnešní podoba pracuje s barokní symbolikou a s motivem čtyřek, který se v zahradě opakuje. Kašny, stříhané živé ploty, průhledy i vazba na samotnou stavbu Hradiska připomínají, že baroko dokázalo proměnit zahradu v prostor s vlastním řádem a skrytým významem.
Reprezentativní krása Prelátské zahrady
Nově obnovená Prelátská zahrada působí ještě více reprezentativně. Stovky růží, levandule, další výsadba, dvě fontány, schodiště, opěrné zdi i další obnovené prvky vracejí místu podobu, která vychází z historických podkladů a archeologických průzkumů. Z někdejšího letohrádku se sice dochoval už jen půdorys, i ten je ale v zahradě zpřítomněn obrysy v dlažbě a připomíná tak její původní kompozici a někdejší ambici.
Právě letohrádek je důležitou stopou. Podobné stavby bývaly v barokních zahradách oblíbené – nabízely místo k odpočinku, rozhovorům, hudbě nebo slavnostem. A Klášterní Hradisko v tom nebylo výjimkou. Zahrady měly ale kromě reprezentativní stránky i zcela praktickou funkci. Mnichové zde měli nejen oranžerii a záhony s bylinkami, ale pěstovali zde například i citrusy.
Hrabě Giannini
Olomouc a její okolí měly v 16., 17. i 18. století více okrasných zahrad, z nichž řada dnes existuje už jen na starých plánech, vedutách a v odborných popisech.
Jednou z nich byla zahrada hraběte Františka Řehoře Gianniniho, markýze z Carpineta. Tato výrazná olomoucká barokní osobnost je dnes spojována hlavně s chrámem svatého Mořice a slavnými Englerovými varhanami. Giannini ale patřil také k lidem, kteří vnímali zahradu jako prostor kultury a reprezentace. V místech dnešní Envelopy a Bezručových sadů nechal vybudovat okrasnou zahradu s letohrádkem, oranžerií a dalšími prvky.
Detail Kleinova obrazu Obléhání Olomouce v roce 1758 ukazuje velmi zjednodušeně zahradu a letohrádek hraběte Gianniniho
Zahrada hraběte Gianniniho zanikla při proměnách města a rozšiřování pevnosti. Ještě dlouho po časech největší slávy zahrady sem Olomoučané prý chodívali rádi na procházky, protože dostaveníčka v "opuštěné, napůl zničené zahradě mezi hradbami" byla velkou romantikou. Podobný osud potkal i mnoho dalších historických zahrad kolem Olomouce. Právě proto je nyní dokončená obnova obou velkých zahrad u Klášterního Hradiska důležitá. Nejde jen o novou výsadbu nebo hezčí okolí památky. Městu se tím vrací významná část kulturní paměti.
Rekonstrukce Prelátské zahrady završila dlouholetou obnovu Klášterního Hradiska, které bylo v roce 1995 vyhlášeno národní kulturní památkou. Spolu s dříve obnovenou Konventní zahradou dnes vytváří celek, který připomíná slavnou barokní minulost místa a zároveň dává areálu novou přitažlivost pro současné návštěvníky.
Olomouc tak znovu objevuje, že historické zahrady nejsou jen zelenou kulisou kolem významných budov. Jsou součástí příběhu města. A v případě Klášterního Hradiska také důkazem, že i po staletích se může zaniklá krása vrátit do života.
