Bělidla, ta uvnitř historické Olomouce a nikoliv ta, se kterou sousedí čtvrti Hodolany a Pavlovičky, byla vždy tak trochu okrajem. K původnímu středověkému městu nepatřila, bylo to místo za hradbami. Název Bělidla ostatně říká, oč zde šlo – hospodyňky z královského města sem chodívaly na volnou plochu vedle jednoho z ramen Moravy bělit prádlo. Na místě se usazovali i tkalci, kteří se výrobou a bělením plátna živili. Pod hradbami města žili nejspíš docela spokojeně.
Tkalci a františkáni
V polovině 15. století, v době dozvuků husitských válek, zde slavný horlivý františkánský kazatel Jan Kapistrán (Giovanni da Capistrano) obracel ke katolictví příznivce Husova učení. Na jeho protihusitská (a rovněž protižidovská) kázání se sem chodily dívat a poslouchat tisíce lidí. Na místě, kde později svatořečený Jan Kapistrán v roce 1451 kázal, založili o dva roky později Františkáni gotický kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a klášter. Tento kostel je významný ze stavebního hlediska neobvyklou stanovou sedmibokou střechou a také z hlediska umělecké výzdoby. Uvnitř najdeme krásné gotické fresky s biblickými motivy a pak také jednu unikátní fresku – výjev z bitvy křesťanů s Osmany u Stoličného Bělehradu. Tato freska je ceněná i proto, že vznikla poměrně nedlouho poté, kdy se zmíněná bitva skutečně odehrála. Klášter dnes obývají bratři dominikáni, protože původní zakladatele františkány odsud vyhnaly v roce 1784 neúprosné josefinské církevní reformy.
Kostel a klášter vyrostly tedy původně mimo středověké hradby. Teprve o nějakých 70 let později, ve 20. letech 16. století, tuto část město přijalo za svou a obehnalo ji novým pásem hradeb. To už byl českým i moravským panovníkem Ferdinand I. a střední Evropa se bála Turků neboli Osmanů. Ostatně právě při bojích s Turky zemřel roku 1526 předcházející český král Ludvík Jagellonský. Ferdinand proto dával najevo, jak mu záleží na bezpečí jeho královských měst, a nechával vylepšit jejich opevnění. Tehdy v Olomouci vznikly nové, tzv. ferdinandské hradby, jejichž části jsou ve Studentské a Sokolské ulici vidět dodnes. Při stavbě hradeb vznikla tehdy i Rohelská brána, kudy vedla cesta na Lazce a Uničov. Těmito hradbami se Olomouc rozrostla o Bělidla a osadníci se tak stali měšťany.
Plán Olomouce z roku 1686. Barevně zvýrazněná část jsou Bělidla. Vysvětlivky: RB - Rohelská brána, PV - Prašná věž v dnešní ulici 8. května, LB - Litovelská brána u Riegrovy ulice a náměstí Národních Hrdinů, SB - Střední brána (dnes u Pavelčákovy ulice), DB - Dolní brána v dnešní Lafayettově ulici, BB - Blažejská brána a HB - Hradská brána v ulici 1. máje.
Proč jsou to Bělidla?
Ještě před připojením k městu tady stávaly domky, které podle historika Milana Ticháka obývali zejména tkalci – ti zde prý bělili plátno praním v rameni Moravy a opakovaným sušením na slunci. Pro Olomoučany hrála tato osada a rozlehlá volná plocha pod hradbami pravděpodobně roli shromaždiště. Kdyby už tenkrát jezdívaly po Evropě cirkusy, určitě by své šapitó stavěly právě zde. Místo cirkusů ale tehdy putovali od města k městu kejklíři, umělci a také horliví kazatelé – a právě proto si nejspíš tohle místo ke svým kázáním zvolil již zmiňovaný mnich Jan Kapistrán, když pořádal své kazatelské turné po Moravě.
O tom, že zdejší lokalita sloužila jako bělidla už od středověku, svědčí i její po staletí používaný název. Českému toponymu Bělidla odpovídalo německé Pilten, což není překlad, ale špatně odposlouchaná, poněmčená verze původního českého označení. Jak píše Milan Tichák, německý název vznikl následující cestou – Bělidlo – Bielidl – Pilitl – Pilten. Naproti tomu pro novější olomoucká bělidla, tedy ta, která známe dnes u Hodolan, měli němečtí Olomoučané už logický a správný překlad – Bleich. Konec konců, kdo nynější olomoucká Bělidla zná, jistě si vybaví slavnou hospodu „Na blajchu“… A ještě na okraj – proč vlastně vznikla ta nová Bělidla? Protože ta původní byla sevřena z obou stran hradbami, na jedné straně ferdinandskými ze 16. století, na straně druhé, směrem k městu, staršími středověkými hradbami. Bělidla se tedy nemohla rozrůstat a až došly stavební parcely, dostaly obyvatelé starých Bělidel možnost usadit se u nově založeného hospodářského dvora v místech, kde dnes přes řeku Bystřici vede železniční přejezd. Stalo se tak roku 1602 a bělidelští občané si s sebou do nových domovů vzali i původní starobylé jméno své osady.
Bělidla byla jako předsunutá část města využívána i k vojenským účelům. Ne vždy to bylo příjemné. V 16. století zde třeba probíhala dosti riziková výroba střelného prachu. Městské dílny s varnami sanytru stávaly právě zde, před Rohelskou branou. Vyrostly tu i dva mlýny na střelný prach. V roce 1575 jeden z mlýnů explodoval, při čemž zahynulo 28 lidí a byly poškozeny hradby i domy v okolí.
Tudy dnes vede frekventovaná Studentská ulice. Na začátku 20. století tu ještě bylo Františkovo stromořadí a Staroměstská kasárna sloužila jezdectvu.
Mniši, jeptišky, pivo a šlechtičtí studenti
O klášteru a kostele františkánů už víme. Nebylo to jediné velké církevní zařízení. O pár domů dál ve stejné ulici směrem na západ našli svůj domov sestry voršilky. Jejich klášter měl adresu Horní Bělidla č. 586, dnes stejná adresa zní Sokolská 7.
Voršilky zde působily skoro sto let, od roku 1698 do roku 1784, kdy je již zmíněné josefinské reformy poslaly do dnešní Kateřinské ulice do kláštera po sestrách dominikánkách. Po voršilkách získali celý blok domů měšťané s právem vařit pivo, a zřídili zde nejprve sladovnu a poté i měšťanský pivovar. Ten fungoval až do roku 1895, kdy měšťané spustili provoz v moderním novém pivovaru na Nové Ulici.
A ještě jednou zajímavostí se zapsala tato řada domů do historie města. V jednom z domů, které patřily voršilkám, bývalo oblíbené zařízení, kam vyráželi měšťané stovky let za relaxací a odpočinkem a možná i jinými radostmi. Od 13. do 17. století zde totiž bývaly oblíbené veřejné lázně.
A hned za lázněmi, těsně před františkánským klášterem a kostelem, stával a vlastně stojí ještě jeden dávno zrušený kostel. Kostel Svatých Schodů by dnes ale v budově Žerotína, Campanelly a dalších hudebních souborů nikdo nepoznal. (Více o kostele zde)
Když ujdeme od voršilek a pivovaru pár stovek metů východně, k dnešnímu kinu Metropol, dostaneme se k sídlu kdysi slavné vzdělávací instituce. O Stavovské akademii, která byla předchůdkyní dnešního Vysokého učení technického v Brně, jsme už na stránkách Reje psali (Vysoké učení technické v Olomouci) Vysoká škola pro šlechtické synky, kteří nepotřebovali metafyziku a latinu, ale chtěli být zdatní například ve vojenských dovednostech, jízdě, šermu, ženijním inženýrství, stavitelství a v cizích živých jazycích, vznikla vedle jezuitské univerzity v roce 1725. Původně sídlila na biskupském náměstí, její zdejší budovu ale po třiceti letech za Marie Terezie stát zabavil pro vojenské účely. Stavové pak koupili dva staré domy na Bělidlech a v roce 1772 zde vybudovali novou budovu akademie a vedle ní i jízdárnu. Obě budovy zde dodnes stojí. Jednopatrovou budovu akademie, která upřímně řečeno vzhledově moc neodpovídá tak významné historické roli, dnes najdeme v Sokolské ulici 21. Jízdárnu, kde se studenti učili praktickým dovednostem, najdeme dnes v sousední Studentské ulici jakožto prodejnu nábytku Archa. Jízdárnu tehdy, v 18. století, vestavěli přímo do ferdinandských renesančních hradeb. Po zrušení akademie a logicky tedy i její jízdárny bývala tato budova využívána k obchodním účelům, říkávalo se jí Rohelská tržnice.
Kuriózní je, že moravští stavové budovu akademie na Bělidlech několikrát prodali a zase si ji koupil zpět. Akademie totiž byla jednou zrušena a dvakrát se stěhovala, aby byla vždy zase obnovena, respektive se vrátila z Brna zpět do Olomouce. Teprve roku 1847 už zůstala nadobro v Brně, kde z ní pak vzniklo německé (a dnes české) vysoké technické učení.
Nízká jednopatrová budova na pravé straně ulice, která dnes není v dobrém stavu, nevypadá zrovna na to, že zde do roku 1847 sídlila slavná Stavovská akademie. / Foto: Rej.cz
Dále na západ pak bývala další významná budova, solnice, a za ní pak typické domy koželuhů. Od 17. století zde stávala důležitá strategická stavba – městská vodárna. O této části Bělidel si ale povíme něco příště.
Kácení, bourání a další změny
Podoba a povaha Bělidel se výrazně změnila v závěru 19. a v první polovině 20. století. V roce 1884 byla zbourána Rohelská brána, která zde stávala od středověku. V době budování bastionové pevnosti v 18. století k ní přibyla druhá, vnější brána, později pojmenovaná Františkova. Pro bližší představu - původní Rohelská brána stála v dnešním areálu Dopravního podniku města Olomouce, Františkova brána byla vedle kruhové křižovatky na Dobrovského ulici (Za upřesnění děkuji Petru Hofmanovi z projektu Bastionka Olomouc!). Poslední podoba Františkovy brány, známá z fotografií, vznikla v empírovém slohu při přestavbě v roce 1833. Dodnes nám z ní zůstaly kromě archivních fotografií i dvě kamenné orlice, umístěné dodatečně na starou Litovelskou bránu. Ta je schovaná u jednoho z bočních vstupů do Čechových sadů.
Franzens Thor, Františkova brána, na úrovni Staroměstských kasáren z roku 1810, která dodnes stojí ve Studentské ulici, stávala vedle řeky se systémem stavidel na úrovni dnešního kruhového objezdu.
V dalších desítkách let se měnilo i blízké okolí Bělidel. Město vykoupilo pozemky mezi hradbami a Staroměstskými kasárnami (ty vznikly roku 1810 na pětibokém půdorysu barokního bastionu). Na těchto pozemcích býval od roku 1830 park, pojmenovaný po císaři Františku I. Františkovo stromořadí. Po vykácení parku zde město vybudovalo novou ulici se silnicí, která navazovala na okružní třídu kolem historického centra města. Kousek vedle bývalé stavovské akademie a domu Sokolská 23, kde asi sto let sídlila významná tiskárna (původně Kramář & Procházka), pak v roce 1933 vyrostlo sokolské kino Metropol a hlavně byla proražena nová ulice, pokračování do té doby slepé ulice Zámečnické. Velkou změnu přinesla ještě 50. léta, kdy bylo definitivně zasypáno rameno řeky Moravy. To dříve vytvářelo dokonce poměrně velkou vodní plochu v místě dnešního kruhového objezdu mezi ulicemi Dobrovského, Zámečnickou, Studentskou a Na Střelnici. Říční rameno se zde rozšiřovalo a bývala zde stavidla. Během první poloviny 20. století také vyrostla zástavba podél dnešní ulice Dobrovského. A zanikla rovněž i měšťanská střelnice, k níž vedla z Bělidel jediná přístupová cesta. Když sečteme dohromady zmíněné Frantikovo stromořadí a měšťanskou střelnici s restaurací a parkovou úpravou, je nám jasné, že tohle místo sloužilo dlouhá léta jako oblíbená odpočinková zóna Olomoučanů.
Dodnes je ale tahle část města specifická. Například domy zde, až na novodobé výjimky, mají jen jedno podlaží. Je to dědictví po časech, kdy Bělidla bývala poměrně chudou částí Olomouce, protože stála mimo hlavní dopravní a společenské tepny a obchodu se zde moc nedařilo. Atypický tvar Bělidel, kopírujících severní hradební linii původní středověké Olomouce, navíc můžeme lépe pochopit, když se projdeme dlouhatánskou Sokolskou a na ni navazující Koželužskou ulicí.
Zdroje:
Milan Tichák: Olomoucké vycházky, Olomouc 2014
Miloslav Kuch - Breburda, Vladimír Kupka: Pevnost Olomouc, Praha 2003
Jindřich Schulz (red.): Dějiny Olomouc, I. díl, Olomouc 2009
Tomáš Kryl: Procházky Olomoucí. Olomouc, 2018
Hranolová věž ferdinandských hradeb z 16. století. / Foto: Rej.cz
Stavovská akademie měla i svou jízdárnu. / Foto: Rej.cz
Ulice vedle stavovské jízdárny a hranolové věže vznikla vybouráním několika domů teprve roku 1933. / Foto: Rej.cz
Rohelská (Františkova) brána v poslední, empírové podobě. / Zdroj: Toulky starou Olomoucí
Hranolová věž ferdinandských hradeb na snímku z 20. let, kdy byla součástí sousední tiskárny. / Zdroj: Památkový katalog NPÚ
V 19. století vypadlo prostranství před Bělidly úplně jinak než dnes, kdy tu je rušná kruhová křižovatka.
