My jsme zvyklí spojovat dárky se Štědrým večerem. To platilo v Evropě už od středověku, i když pochopitelně v jiné formě a rozsahu než dnes. Nicméně naši prapradědečkové se snažili pořídit nějaký dárek pro přátele i k příležitosti Nového roku, což se dnes už dávno nenosí. Už v 60. letech předminulého století se v olomouckých českých novinách Našinec pravidelně objevují nabídky novoročních dárků. A mohlo to být ledacos – třeba psací stroj, zlaté a stříbrné šprky, kniha nebo módní doplněk.
Specifickým dárkem mohl být i loterijní los. Na konci roku se předháněli pořadatelé loterií, aby přesvědčily publikum, že právě s výherním losem bude následující nový rok ten nejvíc šťastný a spokojený. Třeba Poliklinický spolek v Olomouci lákal na dobročinnou loterii s hlavní cenou 100 tisíc korun a pěti cenami 20 tisíc korun, což v roce 1900 představovalo opravdu velmi slušné jmění.
Starší doby, tedy v našem případě 19. století, ještě v našich poměrech zprvu velké veselí se svátkem Silvestra nespojovaly. To platí zejména venkově. Hanáčtí zemědělci měli docela jiné starosti. Například do osiva zamíchali zrna, která ve svátek svatého Štěpána, tedy druhý svátek vánoční, posvětil kněz. To mělo zajistit dobrou úrodu. Specifické rituály se týkaly také dobytka, na jehož zdraví v následujícím roce měl sedlák eminentní zájem. Od druhého svátku vánočního mívali také čeledíni na statku „svobodu“, která trvala až do 1. ledna. Tato svoboda byla v poslední den roku využita například při taneční zábavě. Venkov ale Silvestra neslavil rozhodně tak bouřlivě jako město. A i ve městě bylo v 19. století zvykem jít spíše na divadelní představení než na, dnešními slovy, velkou party.
Lidé si ale samozřejmě přáli do nového roku hodně štěstí a zdraví, což je v německém prostředí písemně doloženo už někdy od středověku. V dobách, kdy vycházel denní tisk, přáli formou inzerátů štěstí a zdraví svým zákazníkům i všichni živnostníci na úrovni – ať už hostinští a kavárníci, tak i mnozí řemeslníci a obchodníci.
Na konci 19. století už začínaly mít oslavy v Olomouci velkolepé parametry. V prosinci 1899 zve například Česká beseda v Olomouci na „Sylvestrovský program“ s vojenskou hudbou, speciální velký program nabízí Národní dům a do sálu Františka Kašpara v Černovíře zve pěvecký spolek Jaroslav na divadelní veselohru a na ni navazující volnou taneční zábavu.
A za první republiky se už slavilo opravdu ve velkém stylu. V lednu 1936 píše olomoucký list Moravský večerník, že 31. prosince 1935 byly všechny olomoucké restaurace a podniky do posledního místečka zaplněné.
Vyprodaná byla toho dne i dvě česká divadelní představení a kina. Veřejné restaurace byly plné stejně jako silvestrovské večírky pořádané sokolem, legionáři a dalšími spolky a korporacemi. „Lidé nešetřili a každý, kdo mohl, se snažil aspoň jednou za rok pořádně si vyhoditi z kopýtka a se poveseliti…“ Lepší podniky pořádaly taneční zábavy a kabaretní program „světových parametrů“.
Na Nový rok dnes obvykle servírujeme čočku. A co bylo gurmánským hitem za první republiky? „Velký zájem byl o vepřové šňupáčky a vepřová ouška, která prý přinášejí štěstí, když je rodina na Nový rok jí.“ Tak těm prasátkům to asi štěstí nepřineslo, jedlíkům snad ano.
A jen tak na okraj, onen svatý papež Silvestr I. s tím vším nemá společného prakticky nic. V poslední den našeho kalendářního roku má svátek prostě proto, že právě toho dne roku 335 zemřel. A pro věřící se stal symbolem konce staré doby pronásledování křesťanů a začátku nové éry rozmachu církve. Současné slávě, konané v jeho jménu, by se nepochybně dost podivil.
