"Nemá to cenu..." Jak vnímali smrt Jana Palacha v olomouckém komunistickém tisku?

Před čtyřiapadesáti lety vzrušil světovou veřejnost čin dvacetiletého studenta Univerzity Karlovy Jana Palacha. Na protest proti postupné rezignaci politiků i společnosti na ideály Pražského jara 1968 i na smíření se sovětskou okupací se tento muž upálil kousek od Národního muzea na Václavském náměstí. Ohlasy tohoto v našich dějinách neobvyklého demonstrativního obětování vlastního života samozřejmě i do Olomouce. Od celostátních médií, které stále ještě doufaly v zachování demokratizačního procesu z předchozího roku, se ale olomoucké reakce lišily. Hlavním motivem bylo sdělení, že Palachův čin byl extrémní a asi zbytečný.

Jan Palach na fotografii z osobních dokladů

V Olomouci vycházel v době socialismu stranický obdeník Stráž lidu. Jeho stránky ukazují, jak se s těžkou situací vyrovnávali místní soudruzi a jak na ni reagovali prostí lidé. Z textů čiší i snaha relativizovat smysl oběti Jana Palacha. Redakce Stráže lidu ostatně svůj vztah k důsledkům okupace ze srpna 1968 docela dobře odhaluje v jednom z lednových čísel, kde otiskují fejeton ve formě dopisu (fiktivnímu, či reálnému, to nelze určit) příteli Karlovi, který po srpnu 1968 emigroval do Kanady. Onoho emigranta pisatel označuje za lehkomyslného až prostoduchého, který sice rozumí matematice, ale nikoliv politice, a který bude nepochybně brzy litovat toho, že sice vydělává ve svobodné zemi pětkrát více peněz, ale nikdy už nebude mít českou dívku, české knedlo vepřo zelo a další slasti našeho malého, ale milého Československa. A že by se měl vrátit, než bude pozdě...    

K Janu Palachovi se Stráž lidu vyjadřuje opatrně. Přeci jen, ve společnosti byla ještě nadcházející snaha pragmatického křídla KSČ vnímána citlivě a víra v demokratizaci z ledna 1968 v mnohých přetrvávala. Kompletně rezignovat na svobodu se řadě lidí nechtělo a tak utahování šroubů muselo být opatrné. Přesně tak působí články ve Stráži lidu z ledna 1969. 

V anketě o činu Jana Palacha se dočteme, že to byl sice jistě odvážný mladý muž a vlastenec, ale že by své vlasti prospěl více jako živý.  Najdete zde i názor, že chyby v systému plodí extrémy a právě Palachův čin je takovým extrémem, který nic nevyřeší. Někteří respondenti Jana Palacha obdivují, ale vždy zazní i zpochybnění významu takového hrdinství. "Ono napadne i člověka dospělého něco takového provést," říká dělník Richard Klein. "Ovšem nemá to cenu - jak říkají naši představitelé, ke kterým máme přece důvěru." Také Okresní výbor Národní fronty držel za studenta Palacha minutu ticha, jeho olomoucké kolegy ale vyzýval ke klidu a rozvaze (viz obrázek vlevo)

Olomoučtí studenti se sešli na kolejích Bedřicha Václavka ve velmi hojném počtu a vzrušeně debatovali. Aby jejich debata nesklouzla mimo rámec povolených myšlenek, stál za pultíkem jeden člen UV KSČ a jeden z okresního výboru. Ze strany studentů zaznívala jasná a razantní vyjádření, že čin jejich kolegy z Univerzity Karlovy byl činem ryze politickým a nesmí být proto rozmělněn jen sentimentálními řečmi a opěvováním hrdinství bez reálných kroků. Studenti by chtěli docílit požadavků, které Jan Palach zformuloval ve svém posledním dopise. Zástupci komunistické strany studenty konejšili, že strana samozřejmě chce totéž, jen musíme postupovat rozumně, obezřetně a rozvážně. "Musíme postupovat tak, aby se nám dílo zdařilo. Řídit se rozvahou a rozumem, brát v úvahu předpoklady, které máme," vysvětlil studentům jeden z přítomných komunistů. 

Také Celozávodní výbor KSČ na Univerzitě Palackého i rektor nejstarší moravské vysoké školy vydal ke smrti Jana Palacha své oficiální stanovisko. "Ideály a požadavky, za které položil svůj mladý život, jsou i našimi požadavky, v jejich prosazování však chceme volit uměřené prostředky... Obracíme se ke studentům Univerzity Palackého, aby zachovali v úctě památku svého statečného kolegy a pomáhali vytvářet demokratickou cestou podmínky pro uskutečňování humánních a demokratických ideálů socialismu."

Jak dopadlo jejich "prosazování požadavků uměřenými prostředky", je známo. Na Jana Palacha musela velmi brzy československá společnost zapomenout, k jeho hrobu StB nikoho nepouštěla a k opletačkám se zákonem stačilo veřejně vyslovit Palachovo jméno.  Víme i to, jak daleko to dotáhli soudruzi  s "rozumným a obezřetným prosazováním ideálů roku 1968". Dotáhli to k Poučení z krizového vývoje, k čistkám ve vlastní straně a k následujícím dvaceti letům hnusného normalizačního a nekonečně pokryteckého režimu. 

Mimochodem, o dvacet let později bylo výročí smrti studenta Jana Palacha důvodem k dosud největším protirežimním demonstracím v Praze, takzvanému Palachovu týdnu; pět dní (15. až 19. ledna 1989) se tisíce lidí scházely na Václavském náměstí, nechaly se brutálně bít a zatýkat, jen aby režim viděl, že víra ve svobodu a demokracii v národě nevymřela. A v Olomouci byla reakce jaká? Dlouho naprosté ticho, teprve 24. ledna 1989 vyšel odporný článek, v němž ideologická komise Okresního výboru KSČ v Olomouci tvrdě odsoudila pražské demonstrace. "Poněvadž taková jednání, podporovaná nepřátelskými ideodiverzními centry, narušují proces přestavby." V Olomouci měli komunisté situaci pod kontrolou.    

Víc jsme se dozvěděli v televizi

A jak vnímali v lednu 1969 smrt Jana Palacha sami běžní Olomoučané? "Byla to šokující informace, nemohli jsme tomu uvěřit. Nikdo na nic takového nebyl zvyklý, na naše city to mělo velký vliv," vzpomíná paní Eva z Olomouce, které v té době bylo dvaadvacet let. Olomoucký komunistický tisk v její rodině nesledoval nikdo. 

"Informace jsme měli hlavně z televize, dokonce si pamatuju na rozhovor s lékařkou, která se o Jana Palacha v jeho posledních dnech starala. Žádnou Stráž lidu jsme tehdy nečetli, tu jsme k informacím nepotřebovali, víc toho bylo v televizi nebo v celostátním tisku," uzavírá pamětnice vzpomínky na dobu, kdy byli lidé odkázáni na státem kontrolované sdělovací prostředky. 

Jak vzpomíná na dobu po upálení Jana Palacha a začátky normalizace Richard Pogoda

Po zveřejnění našeho článku zareagoval olomoucký jazzový pianista, zpěvák, herec a moderátor Richard Pogoda. Napsal své vlastní vzpomínky na začátek roku 1969 a počátky normalizace v podmínkách Olomouce. Otiskujeme je  jeho svolením bez jakýchkoliv zásahů: 

Tak k tomu bych rád něco podotknul, protože si přesně pamatuji, jak (zprvu nenápadně) probíhala normalizace. V lednu 1969 jsem byl zaměstnancem Mor. tiskařských závodů a pracoval jako strojní sazeč a korektor. Komunistický plátek STRÁŽ LIDU jsme mezi sebou nazývali SRÁČ KYDŮ. V našich tiskárnách jsme měli kromě slušných lidí i semeniště kolaborantů. Náš podnikový právník se spojil hned v září 1968 se sovětskými okupanty a přivedl je do zamaskovaných prostor tiskárenských skladů, kam vtrhli ruští vojáci a všechen protisovětský tisk zabavili. Rok nato se tento exponent komunistů stal předsedou národního výboru a prvním mužem olomoucké radnice. Kolaborant jako z čítanky. Ten osobně kontroloval každý článek, aby se tam nedalo propašovat tzv. mezi řádky. Začátkem roku 1969 jen tzv. "uklidňoval horké hlavy", aby potom - po převzetí moci Husákem - udával a likvidoval ty, kteří v srpnových událostech dávali jasně najevo, co si myslí o armádách dočasně umístěných na našem území.

V květnu 1969 se ještě (ze strachu z demonstrací) neslavil 1. máj, Svátek práce, ale na výročí srpnových událostí byl vydán zákaz nočního vycházení. Přímo v tiskárnách byly dělnické hlídky (kvůli protiruským plakátům) a mnozí z mých kolegů - včetně mne - se dostali do hledáčku StB. Na každém pracovišti byli pověřeni tajně vybraní lidé, aby sledovali, jaké nálady v tiskárnách panují. Mezi regály s písmovinou se usadil strach a některé knížky, které psaly o demokratických principech, byly ještě před vytištěním zlikvidovány.

A pak už to šlo ráz na ráz. Občas někoho v noci odvezli, někoho strčili do vazby, začalo se udávat, na nástěnkách byly úderné nápisy o lásce k SSSR. Lidé byli voláni před komise a žádáni, aby projevili svůj kladný poměr k socialismu. U tiskařů a sazečů a pomocného personálu to pro jistotu nebylo, protože by pak neměl kdo vyrábět ty jejich komunistické tiskoviny. O to víc byl činěn nátlak na úředníky, ti museli vstupovat například do Svazu čs.-sovětského přátelství a podepsat, že souhlasí s kroky komunistické vlády. Kdo nechtěl, skončil jako pomocná síla v panelárně či jako noční vrátný.

Za vše hovoří, že naše tiskárny (kousek od Husova sboru) měly adresu na třídě Lidových milicí. A lid to měl pevně v rukou. Je nabíledni, že jsem za nějaký čas musel pověsit své povolání typografa na hřebík a šel jsem si hledat něco jiného.

Richard Pogoda


 Na zprávu o smrti Jana Palacha reagoval okamžitě i velký olomoucký malíř Aljo Beran. Svůj hluboký dojem z Palachovy oběti vyjádřil tímto obrazem. | Zdroj:  aljoberan.webnode.cz

Ve Stráži lidu z 21. ledna 1969 sice najdeme anketu mezi občany na téma Jan Palach či výzvu ke studentům, ale také veliký článek o výročí úmrtí Vladimíra Iljiče Lenina. 




INZERCE
Ostrov realit Ostrov realit

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Radio Haná
INZERCE
TV Morava