Nejvyšší olomoucké návrší: pohanská svatyně, Juliův vrch a panský „parlament“

Sobota, 20.6.2015

Dávno předtím, že se z jednotlivých pravěkých a raně středověkých osad stalo ve 13. století město, čněl v rovinaté krajině z dálky viditelný vrch nad řekou. Archeologové a historici mu říkají Olomoucký kopec. Jeho nejvyšší část (233 m n.m.) se jmenuje Michalské návrší. Jak jméno napovídá, je to kopec, na němž stojí od 13. století kostel svatého Michala. A právě tomuto kopci náleží v dějinách Olomouce zvláštní místo.

Celý Olomoucký kopec byl před zastavěním velmi výrazným krajinným prvkem. Michalský vrch ovšem musel působit fascinujícím dojmem. Jednalo se o skalnatý kopec, z něhož na několika místech vyvěraly prameny. A ačkoliv byli lidé dávno před zrodem civilizace, tak ji vnímáme my, nepochybně velmi drsní a tvrdí, přírodní a krajinné kouzlo vnímali naopak velmi citlivě. A tak zatímco ostatní části Michalského kopce a jeho úbočí osídlovali Keltové a po nich Germáni, Michalské návrší zůstávalo dlouho nezastavěné. Podle archeologa Josefa Bláhy zde pravděpodobně bývalo v době germánského osídlení pohanské kultovní místo. Můžeme si tedy představit, když popustíme uzdu fantazii, jak na místo, které je pro obyčejné smrtelníky tabu, docházejí výhradně kněží a provádějí zde rituály, případně ještě elita kmene, aby zde prováděla rozsudky a další závažná rozhodnutí. Podle archeologických nálezů se zde opravdu dlouho nestavělo, zatímco všude okolo už kvetly osady řemeslníků, kupců a zemědělců.

Archanděl Michael vítězí nad pohany

Situace se změnila až někdy po 6. století, kdy oblast po Germánech obsadili Slované. V dobách před Velkou Moravou i v době Velkomoravské říše se blízký Petrský vršek neboli Předhradí stávalo stále důležitější mocenskou lokalitou a odsud se postupně osídlení rozrůstalo zřejmě i na kopec Michalský. Ve 13. století, kdy vzniklo právním aktem královské město Olomouc, už na nejvyšším kopci stával kostelík, dle historiků pocházející z 11. nebo 12. století. Už tato původní malá svatyně prý byla zasvěcená archandělu Michaelovi, tedy vítězi nad ďáblem a obrazně řečeno i nad pohany. Takové patrocinium by nasvědčovalo tomu, že se jednalo o místo se starou sakrální, předkřesťanskou tradicí. Starý kostelík pak někdy v roce 1239 věnoval český král Václav I. řádu Dominikánů, kteří zde na nejvyšším bodu města zůstali a areál zvelebovali až do roku 1785. Z malého kostelíka se stal velký otický chrám, k němu přibyl i dominikánský klášter. A právě ten byl o dalších pár století později centrem politického života celé Moravy.   

Moravský parlament

Na začátku 16. století, kdy byly naše země klasickou stavovskou monarchií, tedy veliký podíl na vládě měla zemská šlechta a duchovenstvo, se stal klášter na nejvyšším místě Olomouce pravidelným dějištěm jednání moravského zemského sněmu. To vydrželo skoro jedno a půl století. Význam místa, kde jednali nejvyšší pánové moravského markrabství, potvrdil i jeden z tehdy nejmocnějších moravských rodů, Žerotínové, kteří si pár metrů od kláštera nechali kolem roku 1610 postavit rozlehlý renesanční palác. Po tomto rodu se jmenuje celé kouzelné náměstíčko před kostelem svatého Michala. Tradici, díky níž má své jméno i sousední Panská ulice (procházelo tudy panstvo na sněm a byly tudy slavnostně neseny zemské desky), přerušila až závěrečná fáze Třicetileté války. Roku 1641 se konal sněm v Olomouci naposledy, poté Olomouc obsadili na osm let Švédové a zemský sněm se scházel už jen v Brně.

Zemská politická reprezentace se už tedy v klášteře nescházela. Mniši dominikáni zde působili ještě jedno a půl století, pak jejich zdejší konvent zrušil císař Josef II. Objekt pak využívala církev jako kněžský seminář, ve 30. letech 19. století přestavěný a doplněný vysokým sloupořadím. A konečně v letech 1909 až 1911 nechal arcibiskup František Saleský Bauer přistavět další velikou část semináře, zvanou po něm Salesianum. Tím dostal celý blok dnešní vzhled.     

Návrší nese i další zajímavé informace. V klíčovém 13. století, v době lokace města, zde vzniklo opevněné sídlo králova zástupce fojta. Když po staletích úřad fojta ztratil na vážnosti a roku 1410 jeho kompetence převzal purkmistr, město objekt fojtství vykoupilo, přestavělo a dnes po něm není ani památky. Dnes v těch místech stojí budova někdejší základní školy Na hradě. Na opačné straně náměstí zase sídlilo purkrabství, po němž se dnes jmenuje další z přilehlých ulic Purkrabská. A tam, kde je dnes hlavní vchod na půdu teologické fakulty, stávala dívčí měšťanská škola, díky níž se jmenuje jedna z nejhezčích olomouckých uliček Školní. Abychom byli přesní, další škola byla v někdejším Žerotínském paláci, a šlo o německou reálku. Dívčí škola zanikla s rozšířením semináře, německou reálku přestěhovali později do dnešního Komenia na Mořickém náměstí.

Juliovo návrší jako zdroj olomoucké mytologie

A ještě něco nemůžeme pominout - význam celého návrší pro olomoucké legendy. I když zde stávalo fojtství, historici dlouho pochybovali o tom, že by zde stál opravdový hrtad ((Pozn. Na základě archeologických nálezů z roku 2017 se ale ukázalo, že zde Přemysl Otakar I. nechal nevelký kamenný hrad opravdu postavit! Po pár desetiletích, kdy jej už král nepotřeboval, hrad využíval právě olomoucký fojt...). Bez ohledu na proměnlivé názory historiků Olomoučané vždy pevně věřili, že zde hrad kdysi být musel. Vyprávěli si, že zde vystavěl pevnostní věž sám Julius Caesar. Podle pověsti právě na tento kopec totiž božský Caesar se svou vojenskou družinou vyjel, obhlédl okolí a prohlásil, že to je ideální místo k vybudování pevnosti. Proto se tedy místu říkávalo Juliusberg a celé lokalitě "na Hradě", což se opět podepsalo na názvu jedné z ulic.

Půvabná legenda o římském původu Olomouce se pak otiskla i v architektuře a umění - vždyť nejpopulárnější kašnou ze šestice barokních perel je Caesarova, a i ostatní kašny zobrazují postavy antické mytologie. Na atikách tří domů (dva na Horním náměstí a třetí ve Wurmově ulici) ve městě jsou nepřehlédnutelným prvkem kamenné busty římských císařů. A ve znaku Olomouce je už více než půl tisíciletí čtveřice písmen SPQO - Senatus PopulsuQue Olomoucensis, tedy Senát a lid olomoucký (dle vzoru Senát a lid římský, SPQR). Mimochodem, když v roce 2001 archeologové našli v nedalekém Neředíně základy římského vojenského tábora, leckdo si rychle uvědomil, že ty olomoucké legendy nemusí být jen takové povídačky...

A poslední historická perlička Michalského návrší, na niž nás upozornila kniha Milana Ticháka Olomoucké vycházky. Dům na rohu Žerotínského náměstí a Školní ulice byl kdysi sídlem rakouské diplomacie. Roku 1848, kdy v Olomouci několik měsíců pobýval habsburský dvůr, si dům pronajal a využíval k úřadování kníže Felix Schwarzenberg, tehdejší ministerský předseda.  

A to už je vše, byť by se o Olomouckém kopci a Michalském návrší dalo vyprávět ještě daleko víc. 

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)