Tajemství olomouckého orloje. Přispěli k jeho vzniku krvelační husité?

Neděle, 2.8.2015

Těžko říct, jaké motivy vedly brněnské památkáře v září roku 1946 k doporučení zcela zásadně změnit podobu olomouckého orloje (tak, aby vzniklo „dílo zcela nové, umělecky samostatné a v duchu současné doby“). Cit pro historickou kontinuitu a ducha místa to ale rozhodně nebyl. Jeden ze dvou slavných tuzemských orlojů tedy byl o rok později předán k proměně Karlu Svolinskému a 9. května roku 1955 mohly shromážděné davy spatřit výsledek práce národního umělce – socialistický orloj s chemikem, dělníkem a kokrhajícím kohoutem.

Nový režim si tehdy přišel na své a dělnická třída měla být spokojená, že má svůj, lidově-demokratický orloj. Co ale předcházelo tomuto poslednímu, ne moc šťastnému a nepovedenému kroku? Od kdy vlastně orloj zdobí severní stěnu olomoucké radnice?  

Už tahle základní otázka nemá jednoznačnou odpověď. Odborníci se shodují v tom, že orloj pravděpodobně pochází z 15. století a je podobně starý či jen o málo mladší než orloj v Praze (1410). Existují pověsti, které kladou vznik orloje k roku 1422 či obecněji do první čtvrtiny 15. století, stejně tak napovídají této době vzniku slavných hodin další indicie. Jedna, ta nejzajímavější, stojí na tom, že zatímco v husitské Praze bylo kolem roku 1420 velmi rušno, v katolické Olomouci byl tou dobou klid a mír. Jako velmi věrohodná se proto jeví informace, že rektor pražské univerzity, matematik, astronom a hlavní tvůrce pražského orloje Mistr Jan Šindel, zamířil při útěku před zuřivými husity z Prahy do Olomouce. Jeho pobyt v hlavním městě Moravy kolem roku 1420 tedy dává smysl a potichounku napovídá, že Jan Šindel by ve vzniku olomouckého orloje mohl mít prsty. Jiné olomoucké legendy ovšem praví, že zdejší orloj sestrojil roku 1422 slezský hodinář Antonín Pohl. Tady ovšem nabádá k opatrnosti fakt, že historicky doložený je v Olomuci až saský hodinář Hans či Hanuš Pohl, který se ovšem o zdejší orloj staral teprve v letech 1570 až 1575, a tudíž ono shodné příjmení může znamenat spíše nechtěný omyl autorů legendy.

První známá písemná zmínka o orloji na radnici pochází až z pera humanistického vzdělance a člena učené olomoucké společnosti Sodalitas  Maierhofiana Štěpána Taurina, který v roce 1519 napsal velkou oslavu Olomouce. „Cizí kupci, kteří prošli velkou část světa, (takové hodiny) slavnostně toliko Olomouci přisuzují.“ Existují také účetní doklady o tom, že se městská rada v 16. století starala o postupné zdokonalování orloje a především vylepšování jeho umělecké výzdoby. V 16. století byl orloj rovněž vybaven hudebním doprovodem, tedy bicím mechanismem a čtyřmi různými zvonkohrami. Roku 1570 se pak radní rozhodli hodiny opravit a rozšířit, k čemuž se jim podařilo získat věhlasného učence, lékaře, matematika a astronoma Pavla Fabricia.

Fabricius, který byl dvorním lékařem císaře Ferdinanda II. a Moravské markrabství mu vděčí za jednu z nejkvalitnějších renesančních map, dodal olomouckému orloji kvalitu a velkolepost, která jej proslavila daleko za hranicemi Moravy i českého království. Jeho technické řešení astrolábu bylo dokonalejší než starší stroj v Praze. „Soukolí olomouckého orloje bylo geniálně vymyšleno. Měsíční kolo má 118 zubů. Za den se oproti slunečnímu kolu (114 zubů) opozdí o 4 zuby. Za 29.5 dne se otočí vzhledem ke Slunci o 360 stupňů (118 / 4 = 29,5). Tím, jak se opozdí o ty čtyři zuby, také postrčí ekliptiku před Slunce o 0.986 stupňů. Přesnost tohoto řešení je značná. Na Staroměstském orloji byl synodický měsíc 29,1538 (před vložením opravného soukolí), odchylka přes devět hodin, u Fabricia byl synodický měsíc 29,5 (správně 29,5306) odchylka Měsíce necelých 45 minut (0,37 stupně) za synodický měsíc (Chyba 1 den za 33 měsíců). Ekliptiky u obého řešení byly správně," píše pražský orlojník Petr Skála na webu orloj.eu. Olomoucký orloj je také jedním z mála podobných zařízení, která jsou heliocentrická, tedy počítají s faktem, že středem sluneční soustavy je slunce a nikoliv země. Prvky z orloje 16. století jsou dodnes v majetku Vlastivědného muzea Olomouc a část z nich je dnes k vidění v radniční expozici.

Díky orloji a nezbytné péči o jeho složitý hodinový stroj byla Olomouc po staletí centrem moravských hodinářů. To se nezměnilo dokonce ani vlivem ničivých válek. Orloj naštěstí nepadl za oběť ani jinak devastující osmileté švédské okupaci města ve 40. letech 17. století. V následujících dekádách se na výtvarné podobě orloje se podíleli nejlepší umělci každé epochy, v polovině 18. století například vynikající olomoucký barokní malíř Jan Kryštof Handke. Ten do výzdoby orloje přidal alegorické postavy, znázorňující základní vědecké disciplíny Aritmetiku, Geometrii, Mechaniku a Astronomii plus Dialektiku, Hudbu a Gramatiku. Devatenácté století znamenalo dočasný úpadek, nedostatek zájmu a prý až pětasedmdesát let nefunkčnosti orloje. To se změnilo díky Spolku pro obnovu orloje (Verein zur Wiederherstellung der astronomischer Kunstuhr in Olmütz), který byl založen v roce 1885 a předsevzal si, že do patnácti let orloj opraví a zprovozní.

Svůj závazek ctihodní pánové, nejspíš i díky pevnému zázemí ze strany radnice, dokázali splnit dpokonce už za 13 let. Nasbírali šestadvacet tisíc zlatých a k velkému padesátiletému jubileu olomoucké intronizace Františka Josefa mohl být obnovený orloj představen Olomoučanům. Stihlo se to dokonce čtyři roky před celkovou rozsáhlou rekonstrukcí samotné radnice; opravený a novogoticky upravený orloj byl roku 1898 za velikého zájmu veřejnosti znovu spuštěn a opět se stal chloubou města. Po roce 1918 se orloje ochotně ujala i nová, česká reprezentace města, pouze v roce 1926 zaměnila centrální portrét oblíbené panovnice Marie Terezie za fiktivní alegorii Moravy.

Poslední změna přišla, jak jsme již konstatovali, po druhé světové válce. Orloj, poškozený střelbou z květnových dnů 1945, bylo samozřejmě možné opravit v podobě, jakou měl. To by ale nesměla začínat nová, radostná a budovatelská doba, která, ústy brněnských památkářů (!), žádala i nové a radostné pojetí orloje. Karel Svolinský volání doby vyhověl a vytvořil spolu s manželkou Marií (a s řemeslnou pomocí tehdy začínajících sochařů, například Evy Kmentové a Olbrama Zoubka) dělnicko-rolnický orloj, plný neuvěřitelných hloupostí a nehistorických nesmyslů. V kalendáři tak najdeme data narození a úmrtí soudruhů Stalina a Gottwalda hned vedle klasických tradičních katolických svátků, výtvarné podobě dominují dělníci, ženci a pracující inteligenti, folklorní vazbu na Hanou, rovněž dost pochybnou (orloj nebudovali Hanáci, ale Olomoučané, což v 15. století byli vesměs Němci) symbolizuje jízda králů. Díky Bohu, že alespoň nevyšel záměr vyměnit hudební složku za internacionálu. Hanácké lidovky zní přeci jen lépe a více nadčasově. Přesto asi museli Olomoučané při oslavách 28. října 2008, kdy se na orloji objevila na jedno odpoledne plachta s replikou podoby z roku 1898, jen nostalgicky a smutně vzdychat.

I když tedy v duchu socialistického realismu, přesto má doposud Olomouc jeden z největších a nejsložitějích orlojů v Evropě, a to už více než půl tisíciletí. Pořád dost dobrý důvod k hrdosti. 

 

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)