Olomoucká katedrála, kterou postavil pozoruhodný ruský emigrant

Středa, 20.1.2016

Katedrála k Olomouci patří už mnoho staletí. O tom, že v Olomouci taková stavba je, ostatně ví skoro každý. Málokdo ale ví, že katedrála svatého Václava není jediná; v Olomouci jsou totiž katedrály hned tři! 

Druhou katedrálou je fakticky Husův sbor, sídelní chrám olomouckého biskupa Československé církve husitské, který stojí v Legionářské ulici od roku 1926. A konečně třetí olomouckou katedrálou je pravoslavný katedrální kostel svatého Gorazda na Gorazdově náměstí. Ani ten k Olomouci, na rozdíl od svatého Václava nepatří po staletí, ale od roku 1939.

Katedrální chrám ve stylu byzantinizující architektury ruské provenience nejen že působí v tradičně katolické Olomouci poněkud neobvykle; on má také velice zajímavý původ. Nepostavil jej totiž vůbec žádný z olomouckých ani moravských či českých architektů. Jméno stavitele chrámu totiž zní Vsevolod Andrej Kolomackij.

Archimandrita Andrej, vlastním jménem Vsevolod Kolomackij, počeštěně Kolomacký, se narodil 8. února 1896 poblíž Kyjeva jako nejmladší z pěti dětí chrámového žalmisty. Od mala byl vychováván v přísně pravoslavném duchu. V roce 1909 začal studovat duchovní školu v Kyjevě-Podolí. Jeho konzervativní pravoslavná výchova výrazně ovlivnila následující důležité kroky a nakonec jej dovedla až do Olomouce.

Když vypukla první světová válka, přihlásil se Vsevolod dobrovolně „z úcty k panovníkovi, monarchii a vlasti“ do carské armády. S ohledem na jeho silnou krátkozrakost ovšem nebyl do carského vojska přijat. Až roku 1916 se mu podařilo vstoupit do československých legií, které tehdy bojovaly po boku carské armády proti rakouským a německým vojskům. V řadách legií se zúčastnil několika bitev a dokonce prý byl sedmkrát raněn. Není divu, že se Kolomackij v rámci občanské války, která v Rusku po násilném převzetí moci bolševiky vypukla, přidal na stranu „bělogvardějců“, konkrétně do Dobrovolnické armády generála Děnikina.

Na jaře roku 1920 po řadě neúspěchů generál Děnikin rezignoval a poté byla Dobrovolnická armáda fakticky rozpuštěna. Její část včetně Vsevoloda Kolomackého se přesunula z Krymu na turecký poloostrov Gallipoli. Odtud se pak Kolomackij postupně dostal do Rumunska, které tehdy přímo sousedilo s Československem. Po ilegálním přechodu hranic se Kolomackij ocitl na půdě Podkarpatské Rusi, tedy už na území Československa. Jakmile se mu podařilo svůj pobyt v naší zemi legalizovat, vstoupil do československé armády v Mukačevě.

V lednu 1924 vysvěcen na diákona a poté na kněze. V těch časech se na Podkarpatské Rusi odehrávaly silné rozmíšky mezi řeckokatolickou a pravoslavnou církví – v rámci těchto napjatých vztahů měl Kolomackij problém najít místo, a tak v sobě poprvé  objevil schopnosti stavitele. Sám si totiž vystavěl vlastní dřevěný chrám. Dalších pět chrámů pak postavil ještě v okolí Mukačeva.

Jak se propojil život ruského (či spíše ukrajinského) duchovního s Olomoucí? To si musíme nejprve vysvětlit zvláštnosti a kotrmelce, které se odehrály v církevním dění ve 20. letech 20. století. V českých zemích se tou dobou totiž velmi výrazně proměňují církevní poměry.

Nové církve vedle sebe

V roce 1918, kdy vzniklo Československo, se část kněží i věřících začala odklánět od římskokatolické církve. Když Řím nesouhlasil v roce 1919 s návrhem reforem, které mu předložila delegace českých duchovních, například se zavedením české liturgie místo latinské, rozhodla se radikálnější část kněží pod vedením Karla Farského založit novou národní církev. V roce 1920 tak vznikla Československá církev.

V Olomouci neměla zrovna na růžích ustláno, protože olomoučtí věřící zůstávali do značné míry věrní katolické církvi. Postupem času ovšem i v Olomouci přibývalo přestupů do nové církve. O veřejném vlivu nové církve svědčí třeba úspěch první veřejné československé mše, která se odehrála na Horním náměstí v květnu roku 1921. A tak po počátečním zdráhání, kdy nová církev zaujala v Olomouci pár desítek lidí, jich najednou bylo několik tisíc. V té době ale uvnitř nové církve kvasil nový spor – týkal se budoucí orientace československé církve.

Kolem kněze Matěje Pavlíka se soustřeďovaly síly, které budoucnost českých věřících spatřovaly v těsném sepětí s východní pravoslavnou církví. Matěj Pavlík přijal v září1921 dokonce v Srbsku biskupské svěcení a s ním i jméno Gorazd. Tato východní orientace ovšem vyvolávala u mnoha jiných představitelů československé církve odpor. Spory vyvrcholily v roce 1924 tím, že Matěj Pavlík alias biskup Gorazd a jemu věrní opustili řady církve československé a založili novou českou pravoslavnou církev coby součást srbské pravoslavné církve. Matěj Pavlík již coby biskup Gorazd se stal hlavou všech českých a moravských pravoslavných. Netřeba mluvit o tom, že při těchto sporech se jednotliví duchovní snažili získat pro svou cestu co nejvíce věřících. Sám biskup Gorazd byl v tomto ohledu příkladným pastýřem, osobně přesvědčoval věřící v mnoha vesnicích a vesničkách na celém Olomoucku. Jistou perličkou, která dobře ilustruje tehdejší spory mezi odštěpenými církvemi, je situace v nevelké obci Chudobín kousek od Litovle. Dnes zde žije jen něco kolem 220 obyvatel, mají tu ale chrámy tří církví. Část zdejších věřících pod vedením kněze Josefa Žídka přestoupila nejprve roku 1920 od katolické k československé církvi a díky velkému úsilí se jim v letech 1923 až 1925 povedlo vybudovat i nový kostel. Jenže uběhlo pár let a kněz spolu s částí svých oveček opustil řady církve československé a přestoupil k pravoslaví. Kněz Žídek přitom dokázal být natolik důsledný a vytrvalý, že jeho obec dostala v letech 1934 až 1935 nový pravoslavný kostel; do té doby zdejší pravoslavní navštěvovali svůj původní svatostánek, který ale zůstal církvi československé.

Kde vzít pravoslavný kostel?

Nová pravoslavná církev na tom byla, co se vybavení a hmotného zajištění týče, ještě hůř než Církev československá. Zatímco „českoslovenští“ věřící si po krušných začátcích, kdy bohoslužby probíhaly například v provizorní malé kapli v budově školy Komenium, dokázali zajistit prostředky na stavbu velkolepého a krásného Husova sboru podle projektu vynikajícího architekta Huberta Austa, pravoslavní se v Olomouci dlouho svého chrámu dočkat nemohli. A to byla přesně platforma pro již zkušeného budovatele a stavitele Vsevoloda Kolomackého.

Ještě v roce 1933 měli pravoslavní v českých zemích jen dva chrámy. Biskup Gorazd tedy povolal na Moravu z Podkarpatské Rusi osvědčeného Vsevoloda Kolomackého. Ten pozvání přijal, posléze se stal blízkým Gorazdovým spolupracovníkem, a především vyprojektoval a vybudoval sedm nových pravoslavných chrámů. Navrhl například již zmíněný chudobínský pravoslavný kostel svatých Cyrila a Metoděje. Nejdůležitějším z nových svatostánků byl ovšem právě olomoucký katedrální chrám, zasvěcený svatému Gorazdovi (což byl učedník svatého Metoděje - nezaměňovat tedy s tehdejším biskupem Gorazdem, tedy Matějem Pavlíkem). Ještě zbývalo dát dohromady peníze na stavbu.

Olomoučtí věřící vytrvale pořádali sbírky a sháněli peníze, jak se dalo. Nakonec se jim přece jenom povedlo potřebné prostředky sehnat tak, že vroce 1937 mohla začít samotná stavba. Ta už probíhala docela rychle, ostatně sám projektant a stavitel Kolomackij se na ní podílel občas i coby dělník. Jenže ještě o něco rychleji, až nelítostně, běžely okolní dějiny. Stavba byla totiž dokončena za již velmi neradostných a nepříznivých podmínek, v květnu roku 1939, tedy po okupaci českých zemí a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Od 29. května do podzimu roku 1942 chrám ještě sloužil věřícím. Pravoslavná církev ovšem upadla do velké nemilosti poté, kdy se biskup Gorazd zapojil do ukrývání parašutistů, kteří zabili říšského protektora Reynharda Heydricha. Následně už byly osudy pravoslavné církve v českých zemích zpečetěny. Biskup a jeho věrní byli popraveni, Vsevolod Kolomackij skončil na nucených pracích a chrám v Olomouci byl, stejně jako další pravoslavné svatyně, uzavřen, a celá pravoslavná církev byla rozpuštěna. Do konce války pak kostel v Olomouci sloužil jako skladiště. Po válce byl opraven a od roku 1950 je sídelním, tedy katedrálním kostelem olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie (což je územní a správní jednotka ve východních církvích, srovnatelná s katolickou diecézí).

Konec stavitele chrámu

A jaké byly další osudy neúnavného budovatele Vsevoloda Kolomackého? Po válce se stal mnichem v monastýru ve slovenské Ladomírové, kde přijal mnišské jméno Ondřej (Andrej). Stal se například také duchovním semináře nové teologické fakulty v Prešově. Bolševický režim s ním ovšem měl jiné plány a roku 1952 ho ze všech veřejných a pedagogických funkcí odvolal. Další desítky let žil v severočeském Rumburku, kde působil v nuzných podmínkách a pod dohledem StB. I tady ovšem tvrdošíjně pokračoval ve svém díle; například roku 1957 se mu podařilo získat poničený katolický kostelík s farou na Strážném vrchu za Rumburkem a opravit jej.  Archimandrita Andrej neboli Vsevolod Kolomackij, stavitel olomouckého chrámu, zemřel 13. února 1980.

A ještě doplňme pár zajímavostí k olomouckému chrámu. Zasvěcen je tedy svatému Gorazdovi, následníkovi arcibiskupa Metoděje. V jeho spodní části je kaple, zasvěcená mučedníkovi svatému Gorazdovi II., tedy Matěji Pavlíkovi, popravenému za ukrývání atentátníků v roce 1942. V září roku 1987 zažil chrám Gorazdovo svatořečení. V chrámu jsou uloženy údajné ostatky svatého Averkije.   

A kolik že je v Olomouci tedy těch biskupů? Pro katolickou církev je Olomouc sídlem arcibiskupa Jana Graubnera a biskupa Josefa Hrdličky. Československá církev má v Olomouci biskupa Rudolfa Göbela. A konečně pravoslavní mají v Olomouci "Jeho Vysokopřeosvícenost Simeona,
arcibiskupa olomoucko-brněnského".

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)