Všední Olomouc v 70. letech. Oprýskané starobylé město i budovatelská hesla

Úterý, 23.2.2016

Na začátku 70. let přišel pan Vladimír z tehdejšího Gottwaldova, tedy Zlína, do Olomouce studovat. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého měla v té době ubytování pro studenty v komplexu budov na Hradě, tedy v prostorách bývalého arcibiskupského semináře, který dnes opět slouží svému původnímu účelu a žije zde kněžský dorost. Příchod z baťovsky industriálního Zlína do historické Olomouce byl pro mladého muže proto o to větším překvapením. "Olomouc na mě působila kouzelně. To město bylo na jednu stranu dost zanedbané, fasády byly šedé a oprýskané, ale přesto mělo v sobě nenapodobitelný půvbab hodně dávné historie. Bydleli jsme v historické budově nad středověkými hradbami nad Michalským výpadem se skvělým výhledem na střechy a věže města, i to samo o sobě bylo úžasné. Vzpomínám na tu dobu rád," uvedl pan Vladimír, který se rozhodl podělit se čtenáři REJe o své černobílé fotografie z počátku 70. let.  

Na snímcích tak vidíme třeba Bezručovy sady neboli Výpad, plný sněhu, vidíme prodejnu sportu naproti Prioru (dnes je zde drogerie), Horní náměstí (tehdy náměstí Míru) se spoustou aut, tradičním knihkupectvím na svém místě i poměrně absurdním heslem na oprýskané budově historické radnice - Leninskou cestou k dalšímu rozvoji ČSSR. Další pohled přes střechy historických budov a siluetu Moravského divadla (tehdy Divadla Oldřicha Stibora) ukazuje věž jeřábu - velmi pravděpodobně se tenkrát jednalo o stavbu hotelu Flora v Krapkově ulici. Záběry z Hradu, tedy návrší okolo Michalského kostela, ukazují rovněž poměrně zanedbaný stav budov a jiné využití než dnes. "Tady v tomhle domě byla mlékárna, tam ráno běhala bosá cikáňata nakupovat mléko," vzpomíná pan Vladimír při pohledu na budovu, kde je dnes restaurace U Bakaláře. Mimochodem, zatímco dnes je Žerotínovo náměstí takzvaně dobrou adresou a mít nemovitost v této lokalitě je opravdu terno, za socialismu tomu bylo přesně napak - tehdejší podnik bytového hospodářství zcela rezignoval na údržbu historických objektů a v renesančních domech bydleli sociálně nejslabší obyvatelé. Na dalších obrázcích vidíme třeba barokní Konvikt, dnes otevřený kulturní prostor, který tehdy celý patřil armádě a civilista se do něj podívat nemohl. Studenti z oken kolejí jej však obdivovat mohli. 

Od pořízení fotografií do dneška uplynulo něco přes čtyřicet let. Není to tak dlouho, přesto se při prohlížení obrázků chvílemi člověk neubrání dojmu, že se noří do podstatně hlubší historie. Soukromé fotoarchívy prostě mají své kouzlo.   

Foto: archiv pana Vladimíra

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)