Žalozpěvy, otcův pohřeb a umrlec. Temná noc Václava III. před smrtí v Olomouci

Čtvrtek, 4.8.2016

"Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap."

Ota Durynský, Zbraslavská kronika, O smrti krále Václava III. 

Jeden malý okamžik, který zcela zásadně změnil osudy královského rodu i celé země. Odehrál se na den přesně před 710 lety. Bylo to 4. srpna 1306 prý po poledni, když Václav III. odpočíval na lůžku v rezidenci kapitulního děkana Budislava, jen kousek od katedrály svatého Václava. Měl za sebou údajně těžkou noc; ne ale ve smyslu hýření, nýbrž vinou těžké noční můry. Svěřil se s tím údajně i děkanovi Budislavovi - měly ho trápit velmi černé vize o otcově pohřbu a další zlé můry. Vrah či vrahové unaveného a zcela nechráněného krále přepadli a během okamžiku jej prý třemi bodnými ranami usmrtili. Zemřel tak český a polský král a poslední mužský představitel hlavní linie první tuzemské panovnické dynastie (nepočítáme-li velkomoravské Mojmírovce). Onen termín "vrah či vrahové" má své dobré opodstatnění - olomoucká královražda je nejen jednou z nejznámějších vražd, ale současně i snad nejznámějším neobjasněným zločinem v našich dějinách. Tradiční zloduch v osobě rytíře Kondráda z Botenštejna (či z Mulhowu) byl podle mnoha odborníků spíše náhradním obětním beránkem než skutečným vrahem. 

Příliš mnoho zájemců o smrt

Václav, toho jména třetí český král, usedl na trůn v patnácti letech roku 1305. Šlo nepochybně o předčasný akt, vynucený pouze smrtí jeho otce Václava II., protože mladý Václav na kralování ještě evidentně nebyl připravený a zralý. Zbraslavská kronika, psaná jeho současníkem, opatem Otou Durynským, k mladičkému králi moc přívětivá nebyla. Václav to od kronikáře schytával za svou lehkomyslnost, s níž se zprvu stavěl k vládě, za neuvážené rozdávání a zastavování královského majetku a další kroky. Ovšem stát se v patnácti letech králem českých zemí, a k tomu navíc vládcem Uher a ohromného a vždy neklidného Polska, to jistě není jednoduchý začátek kariéry. Jeho kroky navíc sledovala celá řada těch, kteří si přáli jeho pád.   

Vzhledem k tomu, že se okolnostmi krátké a dramatické Václavovy vlády zabýval bezpočet povolanějších autorů, zkusme situaci popsat co nejstručněji. Už koncem roku 1305 se Václav rozhodl rezignovat na poněkud sporné držení uherské koruny a vlády nad tímto ohromným středo-a východoevropským královstvím se vzdal. Někdy v říjnu či listopadu 1305 přenechal nárok na královský titul i korunovační klenoty bratranci Otovi Dolnobavorskému. Dále se chtěl věnovat jen záležitostem v českých zemích a v Polsku. A právě starosti o udržení vlády v Polsku jej v červenci roku 1306 přivedly do Olomouce.

Předákem protičeské opozice v tradičně rozhádaném Polsku, plném více či méně nezávislých velmožů, byl kujavský vévoda Vladislav Lokýtek (Lokietek). Podporu ambicióznímu vévodovi poskytl i nový uherský král Karel Robert z Anjou, který ještě krátce předtím bojoval s Václavem o uherskou korunu. Vladislav Lokýtek sice v lednu 1306 s Václavem uzavřel a podepsal příměří, které mělo platit až do září, jenže tuto dohodu už v únoru porušil a úspěšně zaútočil na oporu českých zájmů v Polsku, královský hrad Wawel v Krakově. Václavu nezbylo nic jiného než sbírat v zadluženém království finance, kde se dalo, a za ně sestavit armádu, s níž by se vydal do Polska hájit své a české zájmy. 

Dalším zájemcem o Václavovu smrt byl nepochybně římsko-německý král Albrecht I. Habsburský, který v předchozích letech velmi nelibě hleděl na rostoucí moc přemyslovských králů. Jeden z jeho synů, Rudolf, si bere za ženu Elišku Rejčku, vdovu po Václavu II. a tedy stále i českou královnu. Po vraždě Václava III. v Olomouci je jedním z nejžhavějších pretendentů v bitvě o uprázdněný český trůn. Přetahuje se pak o něj s Jindřichem Korutanským, který si toto místo nárokuje coby manžel sestry mrtvého mladého krále Anny. Tyto tahanice o českou korunu, které obyvatelům země přinesly jen trápení, definitivně končí až v roce 1310. Tehdy byl králem zvolen Jan Lucemburský.  

Byli vrahové mezi Čechy?

Vrah však nemusel sloužit ani polské, ani německé straně. Dost nepřátel měl Václav III. i mezi českými šlechtici. Nejen mezi velkými pány, ale i mezi méně významnými aristokraty, jimž v prvních okamžicích vlády lehkomyslně rozdával zeměpanské statky a posléze se je snažil nevybíravě získat zpět do vlastnictví. 

Podivné každopádně bylo, že vraha nezastavila stráž. Že by král, který stojí v čele vojska, chystajícího se na velké válečné tažení, spal jen tak, bez přítomnosti stráží před komnatami, se zdá být velmi podivné a podezřelé. Všimli si toho ostatně už i doboví evropští kronikáři. Zdá se, že vrah musel mít mezi příslušníky elitní královy družiny své lidi, a že také dobře znal prostory olomouckého hradu.  

Václav musel bydlet na kapitulním děkanství

Proč vlastně bydlel Václav u kapitulního děkana? To lze vysvětlit snadno.

Olomoucký knížecí hrad býval sídlem olomoucké větve Přemyslovců od 11. století. Poslední olomoučtí Přemyslovci ale zemřeli na počátku 13. století a hradní areál stále více zabírala pro své potřeby církev - vždyť zde kromě sídla panovníka byla i katedrála a sídlo biskupů. Od doby Přemysla Otakara I. už vládl Moravě přímo český král a žádnou vedlejší rodovou linii na hradech v Olomouci či Brně a Znojmě nepotřeboval. Když tedy přijeli čeští králové po tomto období do Olomouce, mohli si vybrat ubytování buď objekt purkrabství, nebo zřejmě lépe vybavené kapitulní děkanství, které tou dobou spravoval jistý Budislav. I děkanství ostatně vzniklo v areálu knížecího hradu - olomoucké kapitule totiž věnoval část hradního areálu Václavův děd Přemysl Otakar II. v roce 1267.

Václav byl pak pohřben v olomoucké katedrále. Jeho tělo zde zůstalo jen dvě desetiletí, protože roku 1326 ho nechala sestra Eliška Přemyslovna vyzvednout a pochovat ve zbraslavském klášteře. Dalo by se říct, že to nebylo moc dobré rozhodnutí - za husitských válek byl totiž zbraslavský klášter vydrancován a královy ostatky se nenávratně ztratily. To by se v Olomouci, kterou Husité nikdy neovládli, nestalo. 

Dvorana Přemyslovců a dojemná pověst

V Olomouci příliš mnoho vzpomínek na jeden z nejslavnějších a nejdůležitějších zločinů v českých dějinách není. Ve 30. letech vznikala jakási výrazně jednodušší obdoba dnešního Arcidiecézního muzea, nazvaná Dvorana Přemyslovců. Pro tuto výstavu, zaměřenou samozřejmě na olomoucké Přemyslovce i na královraždu ze srpna roku 1306, vytvořil v roce 1934 sochař Josef Hladík sochu Václava III. Socha, pojatá v historizujícím duchu, zobrazuje mladého krále Václava, kterak sedí na trůnu. Sádrovou kopii této sochy můžete dodnes vidět v kryptě pod katedrálou, socha ale původně stávala ve dvoře kapitulního děkanství. Připomínkou na onu výstavu je pak tabule na stěně kapitulního děkanství s nápisem Dvorana Přemyslovců a jezdeckou pečetí Václava coby krále českého a polského. Další pamětní desku najdeme na tzv. Krvavé pavlači. Tato terasa z neomítaných cihel s balustrádou, dobře viditelná z parku pod Dómem a hradbami, přibyla k hradnímu areálu až při romantické přestavbě severního průčelí kapitulního děkanství v polovině 19. století za děkana Rudolfa Thysebaerta (1842–1868). Základem této pamětní desky je zápis z olomouckého nekrologia, které smrt Václava III. zaznamenalo jako první, hned 5. srpna, pouhý den po události. Na dohled od místa vraždy pak máme v Olomouci ještě ulici Václava III. 

Další zajímavou památkou na Václava III., byť nehmotnou, je stará pověst. Ta vypráví o posledních hodinách života mladého krále na hradě v Olomouci. Mimo jiné připomíná i záhadnou informaci o velmi temném snu, který měl mít Václav v noci před svou smrtí. Předkládáme tedy váženým čtenářům tuto pověst tak, jak ji uvádí Vědecká knihovna Olomouc: 

 

Psal se srpen roku 1306. Žně byly skončeny a toho roku o to dřív, že nálada byla zjitřena hrozbou války. V Olomouci bylo nezvykle živo. Scházela se sem zemská hotovost, aby odtud vyrazila pod osobním vedením mladistvého krále Václava III. proti Polákům.

Šestnáctiletý Václav zdědil po svém předčasně zemřelém otci Václavu II. trojí korunu. O jeho právu na českou korunu nikdo nepochyboval, uherské se zřekl dobrovolně, polskou si však mínil uhájit. Na svůj jinošský věk byl poměrně vyspělý. Otec svěřil nadaného syna do výchovy zbraslavských mnichů, předně samému opatu Konrádovi. Dobrosrdečný kralevic se záhy ocitl v lehkomyslné společnosti panských milců, kteří při pitkách a dobrodružných toulkách na něm loudili statky a hrady a jejich darování si hned dávali písemně potvrdit. Teprve po varování opatem Konrádem si Václav uvědomil zpozdilost svého počínání. Stavěl si pak hliněné hrnečky vedle sebe a oslovuje je jmény svých ošemetných přátel, urozených světáků, pronášel hrozby: "Ty, pane, vrať mi hrad, který jsi vyloudil nebo jinak jako tento hrnec rozbiji tvou hlavu i hlavu jiného poddaného, který se mně protiví", a přitom holí porážel hrnečky a tříštil je na padrť. Smrtí otcovou zvážněl. Těžké chmury dolehly na jeho nezkušenou hlavu.

Příjezd králův do hlavního města markrabství moravského byl prost vší okázalosti a zevního lesku. K několikadennímu pobytu si Václav vybral rezidenci kapitulního děkana Budislava na starém zemském hradě, v sousedství svatováclavského chrámu. V tu dobu právě začala nesnesitelná vedra. Vzduch se horkem jen sléval, kdekdo utíkal před žhavým sluncem. Král se nejraději ochlazoval na stinné verandě, z níž byl volný rozhled ve stranu půlnoční na sklizená pole, ohraničená modravou kulisou Jeseníků, zlahodněných dálkou. Kraj sluncem přehřátý k večeru zesinal. Dusné parno přivodilo bouři s vichrem a prudkým lijákem. Z rozburácených mračen sjel znenadání blesk rovnou do ztepilé lípy, jejíž koruna klesla k zemi a obnažená dřeň zlomeného kmene bíle zasvítila do přítmí. Krále vylekal i rozlítostnil pozorovaný výjev. Bouře se přehnala. Na večerní oblohu se vyhoupl měsíc a utíkal poplašeným mrakům, jež ho stíhaly a házely přes něj svoje divoce vzedmuté vlny. Dlouho do večera seděl Václav III. na balkoně v tichém smutku. Pod okny ležela mrtvá lípa.

Tu noc měl král velmi neklidnou. Divné přízraky ho obstoupily. Zdálo se mu, že z chrámu sv Václava znějí žalozpěvy, vyděsil ho přelud otcova pohřbu, plápol voskovic v ložnici mu byl pojednou ponurým mementem smrti a bleskem poražená lípa umrlcem. Vzrušilo ho soví houkání na dómské věži, slyšel bolestné sténání. Nevysvětlitelná tíha zavalila jeho srdce. V úzkostech si dal zavolat kapitulního děkana. Děkan Budislav přispěchal, zalekl se horečnatého, sklíčeného výrazu královského hosta a moudrými, útěchyplnými a povzbudivými slovy se ho snažil utišit a rozptýlit jeho neblahé předtuchy. S rozbřeskem dne se noční mámení rozplynulo. Pozdě k ránu král usnul těžkým spánkem a unaveně se probudil, až když slunce zase pražilo do olomouckých ulic.

A toho dne 4. srpna po poledni přepadli najatí vrahové mladičkého panovníka, odpočívajícího po probdělé noci na lehátku na verandě, a třemi bodnými ranami do srdce ho usmrtili. Klesla k zemi poslední mužská ratolest kdysi košatého rodu Přemyslova. Stráže dopadly z tlupy zločinců jen durynského Němce Konráda z Mulhowa a ten byl na místě rozsekán. Jeho tělo pak pohodili psům, kteří nechali ruku, jež vraždila, netknutou.

Poslední Přemyslovec, naděje rodu vladařského, byl s pláčem pohřben v kryptě chrámu sv. Václava před hlavním oltářem. Pravá příčina vraždy zůstala utajena a to tím spíše, že rychlý příval událostí po roce 1306 zahladil všechny stopy a pravda již nikdy nevyšla najevo, zejména když ti, kdož věděli nebo pravdu tušili, si uložili dobrovolné mlčení.

 

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)