Zvyk, o němž si chceme dnes něco říct, se týkal obyvatel Lazců, Černovíra a Klášterního Hradiska. Tyto čtvrti spojovala jedna společná farnost a jeden kostel – kostel svatého Štěpána na Hradisku. Proto také zdejší věřící mívali společné tradice, které dost možná mohly lidem v jiných farnostech v centru Olomouce připadat docela zvláštní.
Takové specifické místní tradice bychom našly v různých částech roku. Například před listopadovým svátkem Všech svatých chudší rodiny z Lazců, Hradiska a Černovíra doma vytvářely papírové růžičky, věnce a kytičky, které pak pověřený člen rodiny prodával na olomouckém dušičkovém trhu. Speciální zvyklost si zdejší lidé uchovávali i na Velikonoce.
Třeba při Velikonočním pondělí, kdy chodili chlapci za děvčaty na pomlázku neboli na mrskut, si pro vysvětlení zvyku zdejší maminky pomáhaly v jádru antisemitskou legendou o tom, že mrskání děvčat se koná na připomenutí dne Vzkříšení v Jeruzalémě, kdy „židé bitím rozháněli lid, oslavující vzkříšení Krista Pána“.
Nošení Pánbučka na Hradisku, slavnostní průvod v roce 1940 | Zdroj: Státní okresní archiv v Olomouci
Během oslavy Vzkříšení a nedělního Božího hodu velikonočního se zde odehrávalo „vynášení“ či „nošení Pánbučka (Pámbučka)“. Šlo o veliký a působivý sváteční obřad s pevně danými pravidly, jehož průvod začínal ještě ve svatoštěpánském kostele na Hradisku a končil až u černovírské kapličky. Svátečně oblečení mládenci a mladé dívky odnesli na Bílou sobotu z kostela kříž, v obci ho vyzdobili zelenými věnci a dalšími květinovými ozdobami a v neděli na svátek Vzkříšení jej nesli zpět do kostela. Tohoto unikátního průvodu, dodržovaného ještě v první polovině 20. století, se pravidelně účastnili obyvatelé čtvrtí Klášterní Hradisko, Lazce a Černovír. Naposledy bylo na Hradisku „nošení Pámbučka“ zaznamenáno roku 1955.
Tento zvyk je jinak spojován výhradně s hanáckým venkovem. Znám je například ze Štěpánova, Chomoutova, Horky, Senice, Samotišek a dalších obcí, celkem z asi dvaceti míst. Vesměs jde o hanácké okolí Olomouce, ve městě samotném se ale nekonalo. Jedinou geografickou výjimkou je malá obec Brtnice na Jihlavsku, kde se na Bílou sobotu rovněž kdysi konal podobný obřad nošení mariánského obrazu a kříže ven z kostela k „mostu na rynku“ a zpět do kostela.
Podle Věry Cenklové, autorky publikace Velikonoční slavnosti na Hané,. Matička a Ježískovy matičky, Vynášení Pánbučka, se tyto tradice udržely do poloviny 50. let, poté byly zakázány. Pak se tyto náboženské zvyky na krátkou dobu obnovily při uvolnění poměrů na konci 60. let, ale brzy následoval další režimní zákaz. Někde se podařilo po listopadu 1989 tradici obnovit, Černovírem a Klášterním Hradiskem už ale dnes takové průvody nechodí.
Zdroj popisu zvyků podle Kroniky Hradiska, Lazců a Černovíra
VELIKONOČNÍ LITURGIE PODLE CÍRKVE
A jaké jsou hlavní velikonoční svátky podle oficiální liturgie katolické církve? Co se odehrává v těchto dnech nikoliv v lidových tradicích, ale přímo v chrámech? Přečtěte si vysvětlení, převzaté ze stránek www.cirkev.cz. Text je výrazně zkrácen, jeho plnou verzi najdete zde https://www.ado.cz/2023/04/05/liturgie-svateho-tydne-krok-za-krokem/
Památka umučení Páně v olomouckém kostele Panny Marie Sněžné na Velký pátek | Foto: Rej.cz
Velký pátek
V tento den, kdy náš Velikonoční Beránek – Kristus – je obětován, církev uvažuje o umučení svého Pána a Ženicha, uctívá kříž, připomíná si své zrození z Kristova boku, když umíral na kříži, a modlí se za všechny lidi. Podle prastaré tradice dnes církev neslaví eucharistickou oběť; svaté přijímání se může podávat věřícím jenom při obřadech slavení památky umučení Páně; avšak nemocným, kteří se těchto obřadů nemohou zúčastnit, se může dnes donášet v kteroukoliv denní hodinu.
Velký pátek je dnem pokání závazně zachovávaným v celé církvi, a to postem zdrženlivosti a újmy. Slavení svátostí se tento den přísně zakazuje, vyjma svátosti pokání a pomazání nemocných. Pohřeb se má konat bez zpěvu, bez varhan a bez zvonění. Doporučuje se, aby se dnes v kostelích slavila modlitba se čtením a ranní chvály za účasti lidu. Ti, kdo se zúčastnili odpoledních liturgických obřadů neříkají dnešní nešpory.
Památka umučení Páně se má slavit v odpoledních hodinách, nejlépe kolem třetí hodiny. Z pastoračních důvodů se však může zvolit i jiná, vhodnější hodina, kdy se mohou lidé snadněji sejít: např. už po poledni nebo v pozdější hodinu, ne však po 21. hodině. Liturgické slavení památky umučení Páně (bohoslužba slova, uctívání kříže a svaté přijímání) mající svůj původ ve starodávné tradici církve se má zbožně zachovávat; nikdo ať ho svévolně nemění. Kněz a přisluhující přicházejí k oltáři v tichosti, beze zpěvu. Má-li být proneseno několik slov úvodem, ať se tak stane před příchodem kněze a přisluhujících …
Bílá sobota
Na Bílou sobotu setrvává církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti, a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. V modlitbě a postu očekává jeho vzkříšení. Velmi se doporučuje, aby se slavení modlitby se čtením a ranních chval konalo za účasti lidu. Kde to není možné, ať se koná bohoslužba slova nebo pobožnost přiměřená tajemství tohoto dne. K objasnění tajemství Bílé soboty se může v kostele vystavit k uctění věřících obraz ukřižovaného Krista, Krista odpočívajícího v hrobě, Krista, který sestoupil mezi mrtvé nebo obraz Panny Marie bolestné.
Dnes církev zásadně neslaví mši svatou. Svaté přijímání se může v tento den podávat jenom při zaopatřování jako viatikum. Má se odmítnout slavení svatby i jiných svátostí, vyjma svátosti pokání a pomazání nemocných. Věřící mají být poučeni o zvláštní povaze Bílé soboty. Obyčeje a sváteční tradice spojené s tímto dnem, protože dříve se slavnost veliké noci slavila už na Bílou sobotu, mají být zachovány až pro velikonoční noc a následující den.
Velikonoční vigilie
Z prastaré tradice je tato noc zasvěcena Pánu. Vigilie, která se v ní slaví, připomíná svatou noc, kdy Pán vstal z mrtvých, a je považována za „matku posvátných vigilií“. V ní totiž církev s bdělostí očekává vzkříšení Pána a slaví svátosti uvádějící do křesťanského života.
Velikonoční vigilii židé každoročně slavili jako památku na velikou noc, kdy přenocovali v očekávání přechodu Pána, který je měl vysvobodit z faraonova otroctví. Byl to předobraz pravého Kristova přechodu, totiž noci opravdového osvobození, v níž Kristus rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu.
Už od počátku církev každoročně slavila Velikonoce, slavnost všech slavností, především noční vigilií. Vždyť Kristovo vzkříšení je zárukou naší víry a naděje, a křtem a biřmováním jsme byli zapojeni do Kristova velikonočního tajemství. S ním jsme zemřeli, s ním jsme byli pohřbeni, s ním vzkříšeni a s ním také budeme kralovat. Tato vigilie je též očekáváním příchodu Páně.
Všechny obřady velikonoční vigilie se konají v noci. Ať nezačínají před začátkem noci a skončí před nedělním svítáním. Toto pravidlo má být vykládáno doslovně.
…
V čele průvodu, jímž lid vstupuje do chrámu, je jedině rozžatý paškál. Jako synové Izraele byli vedeni za noci ohnivým sloupem, tak křesťané jdou za vzkříšeným Kristem: Nic nebrání tomu, aby se každé odpovědi „Bohu díky“ připojilo nějaké zvolání k poctě Kristově. Světlo z paškálu se postupně šíří rozsvěcováním svící, které mají všichni držet v rukou; zatímco elektrická světla jsou ještě zhasnutá.
…
Čtvrtá část vigilie je slavení eucharistie, je to zároveň její vyvrcholení, protože v plném významu je eucharistie svátost velikonoční, totiž památka oběti na kříži a přítomnost vzkříšeného Krista. Dovršuje uvedení do křesťanského života a dává okusit prožívání věčných Velikonoc.
Toto slavení eucharistie ať se nekoná ve spěchu; je třeba, aby všechny obřady a slova měly i navenek co největší působivou sílu: přímluvy, jichž se poprvé účastní novokřtěnci již jako věřící, kteří mají podíl na královském kněžství; dále přinášení darů za účasti nově pokřtěných, jsou-li přítomni; první, druhá nebo třetí eucharistická modlitba zpívaná spolu s příslušnými vsuvkami; a konečně přijímání eucharistie jako okamžik plné účasti na právě slaveném tajemství.
Den slavnosti Zmrtvýchvstání Páně (neděle)
Mše velikonoční neděle má být slavena co nejslavněji. Jako úkon kajícnosti ať se dnes vhodně použije kropení vodou posvěcenou na velikonoční vigilii a přitom ať se zpívá antifona „Viděl jsem pramen vody“ nebo jiný zpěv křestního charakteru. Touto vodou se také naplní kropenky u vchodu do kostela.
Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto neděli zachovává tradice takzvaných křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici.
Paškál má své místo buď u ambonu nebo u oltáře; má se rozžíhat aspoň při všech slavnějších liturgických obřadech v této době: ve mši, při ranních chválách a při nešporách, a to až do neděle Seslání Ducha svatého. Po jejím skončení ať se paškál s úctou uschovává u křtitelnice, aby se od něj při udělování křtu rozsvěcovaly svíčky pokřtěných. Při pohřbech ať se paškál postaví u rakve, aby naznačoval, že pro křesťana je smrt jeho osobním přechodem do věčnosti. Jinak ať se paškál nerozsvěcuje ani nenechává v presbytáři mimo dobu velikonoční.
Zdroj: www.cirkev.cz
Nošení Pánbučka v Horce v roce 1953 | Zdroj: Publikace Cenklová Věra: VELIKONOCNÍ SLAVNOSTI NA HANÉ, Olomouc, 2020
Nošení Pánbučka v Senici na Hané v 50. letech | Zdroj: Publikace Cenklová Věra: VELIKONOCNÍ SLAVNOSTI NA HANÉ, Olomouc, 2020
Nošení Pánbučka ve Slatinicích, asi rok 1955 | Zdroj: Publikace Cenklová Věra: VELIKONOCNÍ SLAVNOSTI NA HANÉ, Olomouc, 2020
