Inkvizice chtěla upalovat i v Olomouci. Radní ale naštěstí domnělé čarodějnice zachránili

Středa, 1.11.2017

O čarodějnických procesech slyšel snad každý. Odehrávaly se na mnoha místech Evropy, u nás jsou nechvalně proslulé sériové procesy, které probíhaly v 17. století na panství Velké Losiny. Málokdo má ale tušení o tom, že krutý pařát inkvizice sahal v 17. století i po domnělých olomouckých čarodějnicích; městská rada je ale tehdy nevydala a tím je zachránila před hrozným osudem.

Víra v kouzla, nadpřirozeno a temné síly je stará jako lidstvo samo. Vůči zlým duchům, v tomto případě čarodějnicím, se dávných časech nevystupovalo nijak ostře, zlom nastal až v dobách novodobého křesťanství. "Čarodějnici nenecháš živu býti" se praví ve Starém zákoně (2. kniha Mojžíšova, 22-18), ale jde o prvotní chybný překlad z hebrejského originálu, ve kterém se pouze konstatuje, že se čarodějnice nemají podporovat. Mylnému překladu bohužel podlehla celá tehdejší katolická církev, tažení proti čarodějnicím zahájila bula papeže Innocence VIII. z r. 1484, v níž se nařizovalo, "že osoby nařčené z čarodějnictví, ať jsou jakéhokoli stavu a důstojenství, mají být vězněny a trestány na těle i na majetku". Důkladný návod k postupu proti čarodějnicím sestavili r. 1487 Jakub Sprenger a Jindřich Kramer, zvaný Institoris v díle Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice). Jindřich Institoris pobýval koncem 15. stol. v Olomouci a podle některých pramenů tady v r. 1505 zemřel a byl pohřben v chrámu sv. Michala.  

Čarodějnice v Olomouci

V Olomouci se první známé procesy s čarodějnicemi odehrály již v r. 1591 s Martou Peterkovou a v r. 1637 s Evou Rozinou Nallerovou a Annou Rossberenterovou, nicméně ty se obešly bez planoucích hranic. Všechny obviněné byly propuštěny z vězení za slib, "že se ve městě, pokud budou živy, neukáží". Olomoucká městská rada nebyla upalování čarodějníků nijak nakloněna.

V r. 1678 rozpoutal najatý olomoucký advokát Jindřich František Boblig z Edelstadtu neblaze známé čarodějnické procesy na Šumpersku. Boblig, který měl praxi a reputaci zdatného inkvizitora, kterou získal vedením čarodějnických procesů ve Slezsku, rozpoutal opravdový teror, který se záhy vymkl kontrole. Zneužíval strachu všech okolo za velké podpory, ale hlavně ochrany dvou vlivných pánů, knížete Adama z Lichtenštejna, majitele šumperského panství a olomouckého biskupa Karla II. z téhož šlechtického rodu. K posledním procesům došlo v Šumperku roku 1696 a za bezmála 18 let hrůzy bylo mučeno a na hranici upáleno přes sto nevinných obětí. Během těchto inkvizičních procesů a krutých výslechů vzniklo mnoho písemných záznamů jednotlivých výpovědí. Roku 1685 byly sumarizovány tzv. extrakty z těchto výslechů ve spis nesoucí titul "Extrakt ze zde ve slavném knížecím lichtenštejnském městě Moravském Šumperku nyní vedeném inkvizičním procesu týkající se rozličných čarodějnickách kompliců nacházejících se v královském hlavním městě Olomouci, poté v královském městě Uničově a na slavném hraběcím dietrichštejnském panství Janovice". Z tohoto spisu vyplývá, že v Šumperku ve vězení sedícími čarodějnicemi bylo obviněno též 42 osob z Olomouce ze zločinu čarodějnictví a z obcování se zlými duchy, a sice:

1. stará lékárnice, která dříve měla za manžela Jiřího Agricolu

2. Ester Axmannová, hostinská "U Bílého jelena" (Pekařská  ul. čp. 495), manželka hostinského Jiřího Axmanna

3. Zuzana Bartoldová, vysoká žena, obchodnice, manželka bohatého kramáře Leonarda Bartoldiho

4. nynější císařská rychtářka Zuzana Biretová

5. stará Markéta Meixnerová, nyní Bischoffová, vysoká ženská, bydlí Pod bohatými krámy (Dolní nám. 9). Její oba manželé byli purkmistry, první byl Johann Jacob Meixner von Ehrenberg (zemřel v r. 1685), druhý byl Johann Meixner z Lutychu (zemřel v r. 1702).

6. Václav Escher, obchodník s železem a kovovými předměty

7. Zuzana Escherová, matka Václava Eschera

8. Dorota Glocková, někdejší první manželka purkmistra a provazníka Tomáše Glocka, která již v r. 1679 zemřela

9. Rosina Glocková, někdejší druhá manželka Tomáše Glocka

10. dcera Tomáše Glocka z prvního manželství, provdaná za Pavla Seimela

11. Bartoloměj Glock, syn zdejšího purkmistra, jehož matka a sestra byly obviněny také

12. Matouše Golda Anna Marie

13. Gushová, stará žena, která měla za manžela nejprve starého, avšak silného, potom mladého muže

14. stará poštmistrová Anna Hoferová, tlustá ženská, stará asi 40 let bydlí na Dolním náměstí nedaleko od panenského kláštera sv. Kateřiny

15. Kateřina Höherová, manželka měšťanského perníkáře Jana Höhera, bydlí U Zlaté štiky (Ztracená ul. 4)

16. Ludmila Hoffmannová, manželka Jana Hoffmanna

17. Ester Johnová, její druhý muž byl městský radní a jmenoval se František Sturnus, bydlí na Dolním náměstí ve velkém nárožním domě (Dolní nám. 27 - Hauenschildův palác)

18. Kateřina Kapplmayerová zvaná "kuchařka"

19. Kettnerová, mydlářka z Bradýřské uličky (Putzengassel, dnes Švedská ulice), která má za manžela Benedikta Kettnera, jenž před dvěma lety přišel do městské rady

20. Marianna Klumperová, manželka Jakuba Klumpera, zdejšího knihaře

21. stará Kratzerová, knihařka, matka předchozího

22. manželka poštmistra Pavla Kroupy

23. vdova Laubeinová, mezulánice (tkadlena mezulánu) na Bělidlech

24. Jan Jiří Manner, narozený v Chomutově v Čechách

25. Zuzana Mitschková, vdova po nájemci statku

26. stará Veronika Pecháčková, někdy manželka starého purkmistra Tomáše Pecháčka

27. stará jirchářka Reyfeldová, stará asi 70 let

28. Pavel Reimer, zvonař ve Ztracené ulici

29. stará bývalá komandantová, rozená hraběnka Johanna Fuschová z Kouniců, která měla za manžela zemřelého pevnostního velitele Jiřího Ludvíka Fuchse z Kandenbergu

30. Jan Šebesta, radní, řemesla krejčovského

31. Anna Šebestová, manželka dříve jmenovaného, obchodnice se střižním zbožím, byla dcerou janovického hejtmana Jiřího Rudolfa von Hassnika

32. Eliáš Schmelczer, zdejší usedlý měšťan a perníkář, bydlí u Nové věže

33. Eva Schmelczerová, manželka  Eliáše Schmelczera

34. Tobiáš Sommer, radní

35. Mariana Sommerová, manželka Tobiáše Sommera, statná ženská, bydlí na Horním náměstí ve velkém vinném domě (Horní nám. 27 - hotel Goliath, dnes budova pošty)

36. koželuhová na předměstí, zvaná Steinbocková (Kozorohová)

37. stará Alžběta Topolanská, vdova po purkmistru, bydlí u Nové věže, šenkuje víno a má velké děti, syny a dcery. (Topolanští byli stará olomoucká měšťanská rodina, zmiňovaná v pramenech během švédské okupace).

38. Bartoloměje koželuha (Treyera) manželka, bydlící v Bradýřské uličce (Putzengassel, dnes Švedská ulice)

39. Hans Adam Weltzl, soukeník, šumperský pacholík, který přišel do Olomouce ještě svobodný. (Jeho matka , obchodnice se střižným zbožím v Šumperku, byla také obžalována z čarodějnictví).

40. Eufrosina Weltzlová, dcera Filipa Vocowinera, císařského výběrčího kontribuce, a někdy první manželka Jana Weltzla

41. Regina Weltzlová, manželka Jana Adama Weltzla

42. Marianna Zirckendorferová, vdova po císařském rychtáři Ferdinandu Juliu Zirckendorferovi von Zirckendorfer

Z uvedeného seznamu je zřejmé, že ten, kdo ho sestavoval, znal dobře poměry olomouckých měšťanů, především poměry majetkové. Není pochyb o tom, že to byl sám vrchní inkvizitor Boblig, kterému věrně pomáhal jeho všeho schopný písař Šebestián Flade.  

Olomoučtí občané jsou ve vynucených výpovědích uvádění několikrát. Alžběta Sattlerová, dcera barvíře Sattlera ze Šumperka vyznala: "Činili jsme vše s veškerou volností, žrali jsme, chlastali, tancovali, skákali a se zlými duchy a lidmi jsme se dopouštěli hříšných a hanebných tělesných rozkoší". Podle výpovědi Zuzany Voglitzové, hospodyně šumperského děkana Lautnera, se Olomoučanky Topolanská a Johnová o svatojanské noci roku 1680 nedostavily na Petrovy kameny a když se objevily na čarodějnickém srazu před Vánoci o svátku sv. Tomáše (21. prosince), vysvětlovaly svou nepřítomnost následovně: "Když s nimi jejich galáni letěli při cestě z Olomouce nad zahradou františkánského kláštera, uviděly tam pátera odbývajícího večerní modlitby. Tak se ho polekaly, že se pustily galánů a spadly na strom. V jeho větvích pak musely sedět nahé celou noc. Když pak ráno přišel do zahrady jakýsi františkán, prosily ho, aby jim nechal donést z jejich domova šaty. Učinil tak a ony se tajně vrátily domů. Protože však nejvyšší pekelný duch s jejich výmluvou nebyl uspokojen, poručil, aby byly potrestány: několik duchů je srazilo k zemi a štípalo je do paží, až bolestí křičely; pak si ale sedly na svá místa u první tabule a nic víc se jim nestalo". Většinou však prý olomoucké čarodějnice přijížděly na sabat kočárem. Roku 1680 se podle zápisů na Petrových kamenech konala také čarodějnická svatba. Nevěstou byla zmíněná Alžběta Sattlerová, "zatímco ženichem jeden duch, družičkami Olomoučanky Johnová a Glocková. Kromě čarodějnické svatby se na Petrových kamenech odbyl čarodějnický pohřeb zemřelé čarodějnické královny hejtmanové Hasníkové z Janovic. Za královnu čarodějnic byla nato zvolena stará Meixnerka z Olomouce, korunoval ji děkan Lautner a při banketech seděla mezi Lautnerem a nejvyšším ďáblem; její nástupkyní se stala Olomoučanka Johnová. Mezi čarodějnicemi vynikala elegancí vdova Zirckendorfová, ta bývala příhodně a krásně oděna, ozdobena perlami, zlatými náramky, řetězy a prsteny, měla krásné oči a líce, byla rychlá a hbitá v řeči", prohlásila vyslýchaná Anna Kranichelová.

Rozsudek nad obviněnými z Olomouce nebyl nikdy vynesen

Tento kompromitující extrakt odeslal kníže Adam z Lichtenštejna v březnu 1686 olomoucké městské radě s dotazem, co páni radní hodlají v této delikátní kriminální záležitosti učinit. V závěru žádala šumperská komise, aby byly tři hlavní olomoucké čarodějnice vydány do Šumperka ke konfrontaci. Olomouckým se už dříve donesla hrůza a nespravedlnost šumperských procesů a hodlali se bránit. Dobře si uvědomovali, že když dnes vydají své spoluměšťany, tak zítra můžou být na dalším seznamu i oni. Obrátili se na pražskou apelační komoru se žádostí o poučení. Toho se jim dostalo v dubnu stejného roku a radní s potěšením četli, že uvedená obvinění nelze kvalifikovat jako zločiny, ale jako iluze způsobené ďáblem, proto dotyčné osoby nejenže nejsou vinny, ale nesmějí být toho času podrobovány věznění, konfrontaci, nebo dokonce tortuře. Šumperské inkviziční komisi tedy odešla zamítavá odpověď s dodatkem, že olomoucká městská privilegia nepřipouštějí, aby byli měšťané odesíláni v kriminálních případech mimo městské teritorium.

S touto odpovědí se ale fanatičtí inkvizitoři nehodlali smířit. Kníže Adam z Lichtenštejna si neprodleně stěžoval na olomouckou městskou radu u samotného císaře Leopolda I. Ten přikázal, aby pražská apelační komora požádala olomouckou městskou radu o zprávu postihující stav, mravy a pověst podezřelých osob. Žádost vyvolala v olomoucké městské radě zděšení, už se dobře vědělo, že sedm radních z dvanácti bylo s obžalovanými úzce spřízněno, úřadující purkmistr Jan Muška dokonce s královnou čarodějnic Meixnerovou. Byla vypracována zpráva pro apelační komoru, v jejímž závěru se konstatovalo: Ostatně se zdá téměř neuvěřitelné, že všechny obžalované osoby, a především ony již zemřelé mají být pro takovou neřest malicherně souzeny, ačkoliv jejich zjevný běh života a zbožné žití poskytuje pravý opak a jsou pouze obavy, že toto královské hlavní město má být uvedeno skrze uspokojení a posílení zlých, našemu městu nepřejících myslí ve špatnou pověst – proto nejposlušněji prosíme, jak jen je to možné, abychom setrvali v dobrém postavení. Rozběhl se kolotoč dalších zasedání, vzájemné korespondence, stížností, odvolání a vyšetřování, celá záležitost se však vlekla způsobem tehdy obvyklým – po šesti letech od vznesení obvinění, v květnu 1692 oznámila pražská apelační komora šumperskému knížeti Lichtenštejnovi: Zda a jak bude postupováno další speciální inkvizicí proti indikovaným osobám v Olomouci, Janovicích a dalších místech, zůstává na dalším nejmilostivějším císařském usnesení. Tím v podstatě vyřešení otázky obviněných Olomoučanů odložila na neurčito.

Přes veškerá zdlouhavá vyšetřování tedy k soudu nikdy nedošlo. Tři hlavní olomoucké čarodějnice – Markéta Meixnerová, Ester Johnová a baronka Johanna Fuschová – mezitím zemřely, někteří obvinění ze strachu uprchli z města. Nakonec i sám olomoucký biskup Karel II. intervenoval s upozorněním na důsledky takového monstrprocesu pro královské město a říšskou pevnost. I přes velký počet obviněných zůstalo tentokrát město Olomouc ušetřeno pohledu na živé pochodně ze svých sousedů a příbuzných.

Víra v čarodějnictví tímto ovšem nezmizely. Ještě v r. 1745 byli v Olomouci obžalování Martin Nigl, Jan Scholz a Martin Zedníček, že s užitím magie pátrali po pokladu v Daskabátech. Téhož roku byla z čarodějnictví obviněna také vdova Judita Oborská. V rozsudku nakonec byla obviněna ne z čarodějnictví, ale z podléhání pověře, neslučitelné s katolickou vírou. I když jí hrozilo v nejhorším případě upálení, byla nakonec odsouzena jen k šestitýdennímu vězení. Až v r. 1792 olomoucký osvícenec, profesor práv na olomouckém lyceu Josef Vratislav šlechtic Monse (1733-1793) vydáním spisku "Odkryté tajnosti čarodějnických kunštův k výstraze a poučování lidu v pověrách" odeslal definitivně čaroděje a čarodějnice do říše pohádek. Později se v českých a moravských krajích rozpoutal boj s vampyrismem, ale to už je jiná kapitola olomoucké historie (více zde).  

Smrt měla jméno Boblig

Brutální inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu (tj. ze Zlatých Hor) se narodil v měšťanské rodině, zmiňované již od roku 1530. V mládí studoval práva, pravděpodobně ve Vídni, nedosáhl však doktorátu, byl pouze kandidátem kanonického a světského práva. V tehdejších poměrech to stačilo pro funkci soudce či advokáta.

Čím se zabýval až do svého příchodu na panství Losiny roku 1678, není zcela přesně známo. Vychloubal se však losinské vrchnosti, že má více než čtyřicetileté zkušenosti inkvizitora ve svém rodném Slezsku. Kolem roku 1638 (tehdy mu bylo 27 let) se zapojil do procesů v Niském knížectví, kde bylo upáleno přes 200 osob. Touha po snadném zbohatnutí z majetků odsouzených obětí procesů byla pravděpodobnou příčinou ukončení studia práv a kariéře přísedícího inkvizičního tribunálu. Čarodějnické procesy v Niském knížectví svou krutostí a počtem obětí mnohonásobně předčily procesy losinské a šumperské. Nic bližšího však o nich není známo, neboť spisy o těchto procesech, se na rozdíl od procesů losinských a šumperských až na malé výjimky nedochovaly. Spisy se údajně upalovaly společně s čarodějnicí. Slezské procesy trvaly do r. 1652, po třiceti letech, ale na ně Boblig navázal a v těchto krajích znovu obvinil a nechal upálit několik dalších nevinných lidí.

Po slezských procesech není několik let Bobligova života zdokumentováno. Později se usadil v Olomouci a působil zde jako advokát, zastupoval zájmy synů zemřelého zemského hejtmana Maxmiliána z Hodic. Boblig však ve sporu neuspěl a tím také jeho styky s hrabaty z Hodic skončily. V Olomouci poté vlastnil hostinec "U Divého muže" a živil se jako hostinský. Pozdější losinské a šumperské procesy pro něj znamenaly bohatý zdroj příjmů, jehož dovedl náležitě využít. V únoru 1682 v Olomouci proběhl Bobligův sňatek s Marií Konstancií Moniovou z Holandska, vdovou po španělském poručíkovi. Při šumperském inkvizičním tribunálu působil až do r. 1696. Bohužel se neví, ve kterém domě jindřich František Boblig z Edelstadtu v Olomouci bydlel a kde 27. ledna 1698 zemřel v požehnaném věku 87 let.

Zdroje:

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)

Olomoucký pitaval od Jiřího Fialy (nakladatelství Danal 1994)

Státní okresní archiv Olomouc, U Husova sboru 10, 771 00, Olomouc

Fotogalerie: 
Autor: 
(CS)