Karel I. u Panny Marie Sněžné. Před sto lety zažila Olomouc poslední císařskou návštěvu

Sobota, 16.12.2017

Mnoho korunovaných hlav hostila během své dlouhé historie Olomouc coby moravská metropole i sídlo biskupů a arcibiskupů. V Olomouci pobývala opakovaně Marie Terezie, František Josef I. zde nastoupil na trůn a do města se častokrát vracel a vedl zde i jednání s jinými panovníky. Chybět nemohl ani poslední císař a poslední český král Karel I.

Ten do města přijel v dramatické době, kdy už třetím rokem zuřila Velká válka, v níž umíraly i tisíce jeho vojáků. V Olomouci byl přesto přijat s velkou slávou a na všechny udělal dojem svou skromností i snahou mluvit česky. Ostatně kritičtí k němu v Olomouci nebyli ani olomoučtí Češi.

Poslední císařská návštěva Olomouce se odehrála na den přesně před sto lety, 16. prosince 1917. Jeho Majestát císař Karel I. se tehdy zúčastnil slavnostního obnoveného vysvěcení kostela Panny Marie Sněžné.

Podívejme se na návštěvu císaře prostřednictvím úryvků z knihy Josefa Tittela Die Restaurierung der Maria-Schneekirche in Olmütz in der Jahren 1916-1918 a citací z dobového olomouckého tisku.

...

Návštěvě Olomouce předcházelo jednání 15. října v Krakově: generál Adam von Brandner, velitel Vojenského komanda v Krakově, pod které olomoucká posádka podléhala, byl požádán princem Lobkowitzem o zprávu, jaký je stav prací na uměleckém obnovení posádkového kostela Panny Marie Sněžné. Již 21. října podal von Brandner zprávu a současně požádal, zda by se mohli Jeho Majestát císař i císařovna zúčastnit nového posvěcení kostela. Císař vzal pozvání na vědomí a vyslovil úmysl, že přijede do Olomouce 15. listopadu. Pak ale s ohledem na mimořádné události stanovil datum slavnosti svěcení na 16. prosince a souhlasil s návrhem programu.

Císař byl v Olomouci ještě jako arcivévoda Karel v srpnu 1914, kdy zde strávil krátký čas k odpočinku a občerstvení při cestě na ruskou frontu. Ale i tenkrát přijali olomoučané následníka trůnu velmi srdečně.

České i německé proslovy a poděkování moravským vojskům

Slavnostní sváteční oděv si obléklo město Olomouc 16. prosince 1917. Již od rána očekávali císaře občané, školní mládež i početné spolky a vytvořili v ulicích špalír. Přesně v 9 hodin vjížděl na nádraží dvorní vlak od Přerova.

Na nástupišti stáli v očekávání četní hodnostáři, především arcivévoda Josef Ferdinand, polní maršál von Brandner a další. Z olomoucké reprezentace chyběl starosta Karl Brandhuber, kterého nemoc uvázala na lůžko, zastupoval jej tedy jeho náměstek Föhner.

Císař nejdříve obešel čestnou jednotku. Pak pronesl k císaři zemský hejtman hrabě Serenyi uvítací proslov nejprve v české, poté v německé řeči, na což císař odpověděl česky: „Se zvláštní radostí jsem vstoupil dnes na moravskou půdu a děkuji zemským zástupcům Mého milovaného markrabství srdečně za projevy obnoveného potvrzení vaši věrné oddanosti. Důkaz této věrnosti podali Mně synové země na bojišti. Statečnému moravskému vojsku jest zajištěn nesmazatelný dík… Je mým vroucím přáním, aby moji věrní Moravané našli svoji zaslouženou mzdu v požehnání čestného trvalého míru“. Pak následovaly další uvítací příspěvky, mezi nimi hovořil také starosta tehdy samostatných Hodolan Mačák. Císař poděkoval česky. Za vyzvánění zvonů a pozdravných salv začala cesta k posádkovému kostelu.

Císař projížděl cestu otevřeným vozem, celou slavnostně vyzdobenou trasu lemovaly zástupy vojáků i obyvatel města. „Burácející jásot ho vítal. Květiny padaly z oken na císařův vůz,“ popisuje redaktor olomouckých novin Našinec.

Císař v kostele obdivoval umělecká díla

Už před 9. hodinou zaujali pozvaní hosté v domě Božím vykázaná místa. Členové metropolitní kapituly a také špičky ostatního městského a řádového kléru. Arcibiskup Lev kardinál Skrbenský byl v doprovodu uveden na své místo na evangelijní straně, kde oblékl slavnostní mešní roucho. Potom se na dané znamení vydal k portálu k pozdravení Jeho Majestátu. Zvony města začaly vyzvánět, sílil hluk blížících se vozů a ještě více rostoucí jásot venku se tlačících lidí. Před chrámovým portálem byl císař pozdraven vojenským velitelem, polním biskupem i kardinálem. Průvod duchovních se pak vracel do chrámu. Potom kráčel sám, s vážným obličejem, na všechny strany s přátelskou důstojností pozdravující, císař Karel. Následoval arcivévoda Josef Ferdinand a řada hostí. Za zvuku státní hymny se posadil císař na vyvýšené místo na epištolní straně hlavního oltáře.

Bezprostředně po příchodu císaře začal polní biskup posvěcení kostela. Během toho zahrál orchestr „Modlitbu před bitvou“ a „Ave Maria“ od Luzziho. Pak následovala slavnostní promluva polního biskupa. Po ní zaznělo Beethovenovo „Ehre Gottes“. První sloku začal hejtman a další se již ujal početný sbor. Během pontifikální mše, kterou celebroval kardinál  Skrbenský, byly uvedeny dvě části Schubertovy „Německé mše“ a „Ave verum“ od Mozarta smíšeným sborem. Zpíval samostatně také mužský sbor a operní pěvec Otto Wacha krásně přenesl „Das Gebet“ od Hillera. Oslava byla uzavřena národní hymnou. Ze srdce vycházející zbožnost císaře zanechala na všech přítomných hluboký dojem. Po ukončení slavnosti hosté opustili kostel. Císař, provázený vojenským velitelem se odebral do sakristie, kde následovalo představení všech umělců i duchovního správce. Pro každého měl císař slova díků a uznání. Při obchůzce kostelem císař vyslovil také obdiv nad vystavenými uměleckými skvosty.

Do pamětní knihy se podepsal stejným perem jako císař František Josef I.

Následoval přesun na radnici. Horní náměstí se zcela zaplnilo nadšenými občany. Viceprimátor, po srdečném uvítání, vedl císaře ke vstupnímu oblouku, kde mu předala kytici dcera poslance zemského sněmu slečna Primavesi. Následovala cesta přes dvůr do slavnostně vyzdobeného zasedacího sálu, v němž se setkal se členy obecní rady a s kolegiem městských zastupitelů.

Viceprimátor předstoupil a m.j. řekl: „Jako tlumočník městského zastupitelstva i všech obyvatel královského města Olomouce, prosím Jejich Majestát, aby milostivě dovolil, vyjádřit upřímnou radost a dík za nejvyšší vyznamenání obšťastňující návštěvu města a starobylé radnice. Odvažuji si ještě položit uctivou prosbu, tento pro naše město tak vznešený a požehnaný okamžik zkrášlit tím, aby Jejich Majestát se ráčil zvěčnit v čestné knize města“.

Císař odpověděl: „Se srdečným díkem přijímám ujištění věrné oddanosti, podané mi jménem královského hlavního města Olomouce. Dnešní slavnost je mi radostným podnětem, abych navštívil město, v němž můj vznešený předchůdce a prastrýc před 69 roky nastoupil na trůn a jehož občané už v minulosti podávali důkazy svoji věrnosti k vlasti. Doufám, plný důvěry, že město Olomouc po tvrdých zkouškách války bude pokračovat ve svém dosavadním rozvoji, který je založen na osvědčené zdatnosti a pracovitosti“.

Potom se císař posadil k připravenému psacímu stolu, kde se podepsal do pamětní knihy města. Své jméno umístil bezprostředně pod jméno císaře Františka Josefa, a to stejným perem, které předchůdce použil 30. srpna 1880. Císař Karel pak vstoupil na radniční balkon a temperamentně zdravil jásající dav. Přes balkonové schodiště sestoupil pomalu dolů na náměstí a nastoupil do dvorní ekvipáže. Nebe bylo jasné, všechna okna byla otevřena a všude bylo vidět mávající šátky.

Z radnice vedla cesta do rezidence kardinála Skrbenského. V rezidenci představil kardinál i vojenský velitel další osobnosti. Před tím předal dvorní rada Gastheimb některým olomouckým osobnostem císařská vyznamenání. S ohledem na nedostatek času nemohl císař již osobně pozdravit další zástupce.

Na vojenském hřbitově se poklonil hrobům svých vojáků i padlým nepřátelům

Z rezidence se vydal na posádkový hřbitov v Černovíru. U vchodu na hřbitov byl přijat císař polním biskupem, vojenským velitelem a veliteli posádkové nemocnice. Polní maršál von Brandtner začal svůj proslov následovně: „K posvěcení kostela, které Váš Majestát ráčil vyznamenat svou přítomností, patří také návštěva Božího pole, na němž spočívají tělesné ostatky udatných vojáků rakousko-uherské armády, spojeneckých armád, jakož i nepřátelských vojsk. Nejponíženější dík za to, že jste se rozhodl, být přítomen této pietní slavnosti“.

Císař svoji odpověď začal: „Se zármutkem vzpomínám reků Mé armády a loďstva a i statečných a udatných bojovníků mých spojenců, kteří v nadšeném plnění povinností v boji za svoji vlast položili svůj život, ještě dříve než mohli spatřit přicházející den míru. Bolestně dojat vzpomínám také padlých nepřátel. Ať jim dá Bůh věčný pokoj!“ Císař řekl také, že je jeho přáním, aby hroby všech padlých, tedy i nepřátel, byly důstojně vybudovány a udržovány. V Černovíře bylo tehdy pohřbeno kolem dvou tisíc padlých vojáků.

Na začátku zanotoval mužský sbor chorál: „Wie sie so sanft ruhen“ od Beneckena. Během přestávky pak dechový soubor zahrál vroucně „Es ist bestimmt in Gottes Rat“ od Mendelssohna. Císař pozoroval s viditelným zadostiučiněním umělecké ztvárnění hřbitova.

Z posádkového hřbitova následovala pak zpáteční cesta za znění zvonů směr nádraží kolem vojenské nemocnice, dále po mostě přes řeku Moravu a Nádražní ulicí. Ještě na nádraží uspořádaly davy lidí císaři srdečné ovace.

 

Zdroje:

- Dr. Josef Tittel: Die Restaurierung der Maria-Schneekirche in Olmütz in der Jahren 1916-1918“

- Olomoucký deník Našinec, 18. 12. 1917

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)