Dávno před univerzitou: tradici nejlepších škol založila středověká škola u sv. Mořice

Sobota, 23.12.2017

Již v samých počátcích křesťanství vyznavači víry Kristovy usilovali o to, aby kněží do křesťanských osad přicházeli vzdělaní, tudíž pečovali také o zřizování škol. Ve 2. století škola v Alexandrii velice proslula a dalším školám po východních krajích byla vzorem, dala jim vznik a směr. Na začátku doby velkomoravské začaly i na Moravě vznikat i první křesťanské školy. Po příchodu Cyrila a Metoděje, misionářů ze Soluně, vznikla v druhé polovině 9. století zároveň s novým biskupstvím moravským i škola, v tehdejším velkém hradišti u Mikulčic a patrně i na Velehradě. Vzniklo slovanské písmo hlaholice, které dalo základ psanému slovu ve slovanštině a bohoslužby se začaly dělat v jazyce srozumitelném pro přítomné věřící. Metoděj začal učit prvních padesát žáků, kteří se později rozešli do dalších krajů, aby šířili nabyté vědomosti. Podle archeologických nálezů je pravděpodobné, že už ve velkomoravském období byl nějaký typ školy i v Olomouci, nicméně písemně doložený není. Jistotu máme až později, za Přemyslovců. Ve středověku vznikla v Olomouci škola, která má významné místo v obecných dějinách školství v českých zemích. 

První školy v Olomouci
Když v r. 1063 český kníže Vratislav II. ustanovil olomouckou katedrálu sv. Václava stoličným sídlem biskupským, je velmi pravděpodobné, že zde vznikla i scholasterie, doloženo to ale z těch dob nijak není. Poprvé se o škole dovídáme až ve zmínce z r. 1113 o kanovnících olomouckých, kteří měli na starosti i provoz školy. V r. 1132 olomoucký biskup Zdík vydal řád ohledně svěcení kněžstva, z něhož jasně vyplývá, že duchovenstvo musí býti vzděláno. Tak při svatováclavské katedrále vzniká olomoucká scholasterie, která byla na dlouhou dobu v Olomouci jediná a toto své prvenství si kapitulní biskupství urputně hájilo. Prvním kanovníkem a scholastikem při katedrální škole byl ještě za Jindřicha Zdíka mistr Milhost.
Na počátku 13. století vypadalo město Olomouc zcela jinak. Ohrazeno a opevněno bylo jen samotné Předhradí se svatováclavskou katedrálou, ke kterému náleželo několik blízkých, většinou trhových osad kolem kostelů s farními právy - sv. Michala, sv. Blažeje a sv. Mořice. Tyto osady pak byly, zhruba mezi léty 1220 až 1250, z královské vůle právně sceleny prostřednictvím rozšířených městských hradeb v jednolitý městský okrsek. A právě v této době, po smrti olomouckého biskupa Roberta (1202-1240), do Olomouce přichází nový biskup Bruno ze Schaumburgu, jmenovaný v r. 1245 přímo papežem Inocencem IV. Se svým pozdějším dlouholetým spojencem Přemyslem Otakarem II., který se stal v r. 1247 moravským markrabětem a o pár let později králem českým, se biskup Bruno plně věnoval zvelebování, budování a rozšiřování olomoucké diecéze, která už tehdy patřila mezi největší ve střední Evropě. Založil i úřad Scholastika, který měl na starosti kapitulní školu, nejvyšší typ školního zařízení v zemi. Tuto školu měl nově na starosti kněz Kunrat, důležitá postava pro budoucí olomoucké školství. Kněz Kunrat byl Brunův sekretář, také jeho pravá ruka a důvěrník až do biskupovy smrti. Velice dbal o to, aby byla při biskupství řádná scholasterie a sám zastával úřad scholastika. Mimo povinností k biskupovi měl na starosti i hospodaření kapitulní školy u sv. Václava. Plnil si i povinnosti mistra, písaře a kantora, měl dozor nad mladými scolary a kleriky, hlídal, jak se v kostele chovají a zdali dobře čtou a zpívají. Právě Kunrat, za pomoci dalšího rektora mistra Jana, vychoval tzv. scolares cholares, kůrové scolastery, tedy vybrané kostelní zpěváky.
Svatováclavská scholasterie sídlila odjakživa v domě čp. 30 na Předhradí na místě dnešní adresy Mlčochova 3, tato ulice se do r. 1876 jmenovala ulička Školastická - Scholastici gasse. Od 16. století v tomto domě bydleli i bonifanté (klášterní zpěváci), proto se mu také říkalo "dům bonifantů". V polovině 18. století byl objekt přestavěn na Scholasterijní kasárny a připojen k augustiniánskému klášteru Všech svatých. Dnes se zde nachází soukromé byty.
Patrně v r. 1255 začal Bruno přestavovat původní kostelík u olomoucké české osady, který byl zasvěcený sv. Silvestru (jak zmiňoval hradišťský kazatel Táborský ve svém kázání, vydaném knižně v polovině 18. stol.). Nový kostel byl o dva roky později zasvěcen v českých zemích nezvyklému světci a mučedníkovi svatému Mořici, kterého biskup Bruno zvolil podle svého předchozího působiště v německém Magdeburku. I zde byla zřízena škola, nejdříve na mořické faře, a až později v samostatné budově. Uplynula totiž dlouhá doba, než olomoucká městská rada dospěla k přesvědčení, že by vedle od nejstarších dob zde existující dómské školy mohla zřídit druhou, městskou školu při kostele sv. Mořice. V r. 1386 svatomořický farář Kříž Albert z Černínů vyprosil společně s městskou radou od papeže povolení, aby na hřbitově u kostela sv. Mořice směli vystavět školu a v ní vyučovat svobodným uměním. Na pozemku mořického hřbitova (více zde), vedle kaple sv. Cyrila a Metoděje, byla postavena jednopatrová budova obecné školy, ke které později přibylo i příčné křídlo školy. To byl tzv. žákovský domek, ve kterém chudí nemocní žáci v žákovském špitále za ně o to lépe zde mohli  pobývat. Z toho plyne, že tato budova sloužila i jako žákovský špitál. Bydleli zde i scholastik a varhaník od sv. Mořice.

Nespokojenost svatováclavské  kapituly brzdila rozvoj školství v Olomouci
Olomoucká dómská kapitula, která toto zřízení ani výstavbu nové školy neschvalovala, přiměla papeže, aby svůj vydaný souhlas již o rok později odvolal a Kříže Alberta odsoudil k zaplacení soudních výloh. Poté byla mořická škola značně utlačována, během této doby vznikla i nepovolená učiliště, ilegální scholasterie, ve kterých se učilo i proti vůli papeže. Z toho důvodu si dómská kapitula u něj r. 1452 vyprosila, aby ona jediná směla mít výlučné právo na držení školy. Papež tak učinil a nunciaturní nařízení biskupa Bohuše z r. 1457 zakazovalo všem obyvatelům města Olomouce nově zřizovat vedle katedrální školy jakoukoliv jinou další školu pod trestem 40 hřiven stříbra. Avšak existenci školy nakloněná městská rada si znovu prosadila u papeže Pavla II., aby školu při kostele sv. Mořice nově potvrdil, čímž se současně škola dostala pod patronát městské rady. Kapitula se sice opět soudila, avšak jen do té doby, kdy král Matyáš Korvín nařídil dne 14. července 1469 kapitulnímu biskupovi, chce-li se uvarovat jeho královského hněvu, aby přestal mořické škole klást veškeré překážky. Od těch dob došlo k opravdovému rozkvětu této školy, který trval až do konce 16. stol. V r. 1484 byla škola povýšena na vyšší latinskou až pětitřídní školu, o osm let později na ní bylo až 516 žáků. Olomoučtí měšťané mořické škole prokazovali svou náklonnost zakládáním různých nadací a pamatovali na ni v testamentech. Především ale radnice finančně a materiálně přispívala, např. výnos z městské louky Špitálky u Černovíra šel ve prospěch fondu mořické scholasterie.
Ze stížnosti z r. 1515 se dozvídáme, že žáci od sv. Václava z Hradu znovu napadli a zranili mořického bratra a služebníka Filipa ze Stvolové nad Bystřicí ve zlé vůli. Filip ve stížnosti adresované městské radě upozorňuje, že kdyby nebyla sjednána náprava, musel by záležitost dát k soudu. Řevnivost mezi oběma školami trvala po celé století. V těchto dobách už ale dochází k úpadku svatováclavské školy, ještě před rozmachem luterství - nového náboženského směru šířícího se po Evropě. Katedrální škola trpěla čím dál větším nedostatkem žáků, tím i potřebné prestiže a její význam postupně upadal. V r. 1560 zřídila olomoucká městská rada novou školu u sv. Mořice s luteránským školním mistrem. Tehdy od císaře přišel písemný příkaz s přiloženou žádostí obsahující závažnou stížnost počestné kapituly proti městské radě a požadující, aby pokoutné latinské školy, v nichž je mládež sváděna novými bludy, byly veřejným nařízením zrušeny. Městskou radou byl v této záležitosti vyslechnut školní mistr u sv. Mořice. Ten vypověděl, že ví o čtyřech školách, dvě byly ve městě, u sv. Michala a u sv. Mořice, třetí svatováclavská a čtvrtá byla u sv. Petra. Zda to byly latinské či německé školy a jaké cizí bludy se tam učily, to neví. V r. 1569 zřídili jezuité poblíž kostela sv. Michala gymnasium, filosofické a teologické učiliště a tím latinskou školu u sv. Mořice vrátili na úroveň obecné školy, kde se znovu začalo vyučovat jen základům čtení a psaní.

Městskou radou přijatí učitelé podali v r. 1657 stížnost proti pokoutným učitelům učícím jak dívky, tak i neměšťany. Bylo rozhodnuto zrušit všechny nepovolené školy, které vyučovaly děti ve čtení, psaní a počítání. Kromě škol u sv. Václava a sv. Mořice měly být všechny ostatní zrušeny a majitelům škol bylo uloženo, aby neučili žádné podezřelé nauky a pouze četli katechismus Petra Canisia. Farář u sv. Mořice Schröffel odstranil všechny pokoutní tzv. vedlejší školy, jejichž učitelé ale proti tomu podali námitky. Například učitel ze školy u sv. Petra na Předhradí František Hoffert se ohradil, že není odpovědný městskému magistrátu, jelikož náleží k svatopetrské farnosti, a že od faráře u sv. Petra získal povolení vyučovat chlapce, ba dokonce i biskup mu propůjčil byt. Magistrát vytýkal, že dívky a chlapci sedí společně v jedné místnosti, ale další rozhodnutí nakonec přenechal na faráři. Přísežní školní mistři podali v r. 1693 opětovnou stížnost, neboť písaři v branách Hradské, Střední a Blažejské vyučují děti z Předhradí a předměstí, jimž v zimním čase připadá cesta ke sv. Mořici obtížnou. Písaři v branách byli ochotni přispívat poplatkem do učitelské pokladnice, pokud jim nebude bráněno ve výuce dětí. František Wossek, písař u Rohelské brány, v r. 1700 získal místo školního mistra, jelikož ho svatomořický farář uznal za vhodného k výkonu této práce, byl však farářem napomenut, aby nic nezanedbával při své službě písaře u brány. Při největším požáru města v r. 1709 škola do základů vyhořela, včetně sousedního kostela sv. Mořice a kaple sv. Cyrila a Metoděje. Vše bylo ale opět vystavěno za velké podpory města a už v r. 1722 byla mořická škola přeplněna a bylo navrženo, zda by neměli být přijati další školní mistři, snad i jeden český.

Úsměvný je dlouholetý spor města se samotnou školou ohledně do ulice vyčnívající rýny, která chrlila děšťovou vodu ze střechy svatomořické školy rýnou přímo na dlažbu ulice. Existovalo totiž císařské nařízení z r. 1754, které nařizovalo, že okapní roury musí být vedeny podél domovní zdi. Ve stejném roce se totiž očekával příjezd císařovny do Olomouce a toto nařízení bylo majitelům domů dáno na vědomí vybubnováním. Jak je ale ve stížnosti zaznamenáno, ještě v r. 1826 stará dešťová rýna školy stále chrlila vodu přímo do ulice.

Výstavba nové měšťanské školy a zánik školy původní
Na začátku 19. století začalo město uvažovat o kompletní přestavbě budovy mořické školy. V r. 1840 byl zbořen žákovský domek, příčný trakt školy, stojící naproti velké věže sv. Mořice a na severní straně kostela sv. Cyrila a Metoděje (ten byl v r. 1786 přestavěný na kasárna, budova byla definitivně zbourána v r. 1812). Až v r. 1863 byla stržena i stará budova školy a následně vystavěná nová dvoupatrová budova. Tehdy byl také plně realizován požadavek odděleného vyučování podle pohlaví, z mořické se stala chlapecká měšťanská škola, zatímco dívčí měšťanka byla postavena už v r. 1841 u kostela sv. Michala. Tam se nakonec přestěhovala i chlapecká měšťanská škola do nové budovy, postavené v prvním desetiletí 20. století na místě bývalého domu olomouckého fojta, později městské zbrojnice a nakonec skladiště mouky.

Tím zanikla mořická měšťanská škola a do uprázdněné budovy se v r. 1910 přestěhovala nově založená německá záchranná společnost "Rettungs-Gesellschaft". Od té doby se budově mezi obyvateli města říkalo "Červený kříž". 1. ledna 1926 zde zahájil činnost odbor Čsl. Červeného kříže. I po 2. světové válce zde fungovala stanice první pomoci, včetně garáží sanitek, které často parkovaly na Mořickém náměstí před vchodem na pohotovost. Od  r. 1967 se začala plánovat výstavba nového obchodního domu Prior a k demolici byl ze tří variant nakonec vybrán blok domů vedle kostela sv. Mořice. Vybraný blok domů byl řízeným odstřelem zbourán v r. 1973 a na staveništi začal záchranný archeologický odkryv pod vedením dr. Josefa Bláhy. Archeologové přišli na místo už značně zdevastované, středověké základy mořické školy a částečně i romanské rotundy byly nevratně rozbity bagry, které pracovaly na odklízení trosek po demolici. Průzkum probíhal za dramatických okolností, byly na něj vyhrazeny pouhé dva měsíce, které se hned na začátku ukázaly jako nedostačující. Protestující dr. Bláha přišel kvůli svým protestům o místo a průzkum byl administrativním zásahem státních a politických orgánů předčasně ukončen. Obchodní dům v těchto místech stojí dodnes, po nedávné rekonstrukci nese název galerie Moritz.
Olomoucká městská škola u sv. Mořice, fungující téměř 600 let, patřila nejen k nejvýznamnějším městským školám na Moravě, ale k nejvýznamějším v českých zemích vůbec. Je doloženo mnoho učenců z mořické školy, kteří dále studovali na univerzitě v Praze, v Krakově a na italských univerzitách. Mezi rektory této školy byli učenci a básníci, Martin Sinapius a městský písař Bernardin byli svého času označováni za obnovitele věd. Mezi žáky patřili např. Martin Polonus nebo Daniel Mezeřínský a mnoho dalších.
__________________________

Použitá literatura:
K dějinám škol olomuckých, sv. Václavské a sv. Mořické od Vincence Praseka (nákladem vlastním v r. 1901)

Čtyři kapitoly z dějin městské školy u sv. Mořice v Olomouci od Jiřiny Holinkové (Acta Universitatis Palackianae Olomucensis - Facultas Philosophica, vydáno v Praze v r. 1970) 

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (vydala Univerzita Palackého v r. 2007)

Zmizelá Olomouc od Josefa Kšíra (vydala Vlastivědná společnost muzejní v Olomouci v r. 2012)

Kresba Mořického náměstí se hřbitovem a školou od Libora Schuberta (2017) https://www.facebook.com/malbalibor/   

Fotogalerie: 
Autor: 
(CS)