Velká výprava do bohaté historie olomouckých vodních mlýnů

Sobota, 16.2.2019

Řeka Morava a vodní poměry na jejím toku vždy významně ovlivňovaly vývoj vodního hospodářství v Olomouci a jeho okolí již od raného středověku. Vodní mlýny a řemeslo mlynářské, hned vedle rybářství, sem vždy neodmyslitelně patřily. První zmínky o olomouckých mlýnech pochází již ze 13. století a už tehdy to bylo na Moravě řemeslo zavedené. Vlastníky těchto mlýnů byly jednotlivé kláštery, olomoucká kapitula a hlavně samotné město. Ještě v roce 1924 bylo na území České republiky 7102 činných mlýnů, dnes je jich jen okolo jednoho sta. Během pár desítek pohnutých let toto starověké řemeslo téměř zaniklo. Prostřednictvím tohoto článku můžete nahlédnout do bohaté historie olomouckého mlynářství a zjistit vše o vodních mlýnech při městě Olomouci.

Počátky mlynářského řemesla v Olomouci

Mlýn (latinsky "mola", německy "Mühle"), který využívá ke svému provozu energii přenášenou z vodního kola, je starověký vynález. Byl známý už v antickém světě od 3 století př.n.l., mlýny se použivaly jak ve starověkém Řecku, tak i v říši římské. Ve středověku se tato technologie dále rozvíjela a začala se rozšiřovat do celé Evropy, ve 4. století se už vodní mlýny stavěly na území Německa. Ve vykopávkách velkomoravského sídliště z 9. století ve Starém Městě na Moravě byly nalezeny pozůstatky čehosi, co mohlo být větrným mlýnem. Není pochyb, že mlýny poháněné větrem a vodou dobře znali i věrozvěstové z řecké Soluně, bratři Cyril a Metoděj. V Čechách začal vodní mlýny na svých statcích stavět benediktínský řád, který na naše území přišel v 10. století. Na Moravě se také díky benediktínům mlýny rozšířily v 11. století. V té době už mohl vodní mlýn stát i v blízkosti Olomouce, doložený ho ale zatím nemáme. První písemná zpráva, ve které je vzpomínán Jakubský mlýn, který stával v obci Závodí při městské pevnosti (dnes Bezručovy sady), pochází z roku 1213, je to listinou doložený nejstarší mlýn v Olomouci, starší než město samo.       

Nejcennějším a vůbec prvním písemným pramenem, který podrobně informuje o práci na olomouckých mlýnech a o povinnostech nájemců mlýnů, je přípis olomoucké a brněnské městské rady z roku 1352, podle kterého vzniká první mlynářský řád. Mlynářské řády dbaly na budování všech druhů mlýnských zařízení a na dodržování přísných pravidel pro provoz těchto zařízení. Obě rady dohlížely na jejich dodržování a řešily případné spory mlynářů s mleči, ale i s jinými řemesly, především s pekaři. Právě olomoucký cech pekařský dosáhl již v roce 1352 významného privilegia, že jen oni mohli mlet v městských mlýnech. Vybojovali si dokonce i právo na souhlas k instalování nových mlynářů. V průběhu staletí docházelo pochopitelně také ke sporům mezi mlynáři a jednotlivými majiteli mlýnů. Šlo jak o spory ohledně údržby příkopů a stavů, tak i o vybírání mýta.

V počátcích, kdy byl mlynář (molitores, Müller) pouhý poddaný a prostý řemeslník, dostával za svou službu pevnou odměnu od majitele mlýna a část této odměny byla v naturáliích, většinou obilí a mouku. Až na konci 15. století bylo možné získat mlýn do dědičného nájmu a mlynář odváděl majiteli pevně dohodnuté roční nájemné. To bylo pro mlynáře výhodné, při dobrých vodních podmínkách stačili nájem pohodlně zaplatit a ještě zaznamenali značný zisk pro sebe. Vrchnost navíc mlynáře zvýhodňovala tím, že jim bezplatně propůjčovala pozemky ležící u mlýna, tedy pole, louky, zahrady a také úsek řeky u mlýna, popřípadě i rybník. Na těchto vodách měli také přednostní právo rybolovu. Provozní režii mlýna nesl jeho majitel, který platil i některé práce spojené s opravami a udržováním mlýna. Veškeré poplatky za mletí si přitom ponechával mlynář, jeho příjem tedy plynul z počtu provedených úkonů.

Vlastní mletí prováděl mlynář buď sám nebo si mohli zákazníci, kterým se říkalo mleči, mlet své obilí sami. V obou případech však musel být přítomen majitel obilí. Když si majitelé obilí chtěli umlet sami, povinností mlynáře bylo jim mlýn připravit ke mletí, včetně vykřesání kamenů a jejich nastavení podle druhu mleté mouky. K semletí nesmělo být přijato obilí vyrostlé, plesnivé či jinak znečištěné. Také nesmělo být přijato kvalitní obilí smíchané s tzv. středním, méně kvalitním obilím. Vůbec se nesmělo mlet tzv. zadní obilí – nejhorší kvality, které se používalo hlavně ke krmení. Mleči si mohli mlet obilí i smíchané, v tomto případě ovšem mlynář neručil za kvalitu mouky. Mlet se mohlo i v noci, ovšem každý mleč, který přijel do mlýna s obilím k semletí, si musel zajistit vlastní osvětlení. Podle mlýnského řádu nesměl mlynář mlet na Štědrý den, v neděli na Velikou noc, v neděli na sv. Ducha a na sv. Martina. V uvedené dny měl "otevřít všechny náhony a všechnu vodu pustit volně žlaby".

Jedním z důvodů značné movitosti mlynářů byla i skutečnost, že mohli obchodovat s moukou, kterou legálně získali. K tomu měli i svá hospodářství kolem mlýna. Vydatný zdroj příjmů byl i z chovu prasat ve mlýnech, krmených mlýnskými přebytky a znehodnoceným obilím. Takto si prasata nechali ve mlýnech vykrmovat páni radní, selata nakupovali na dominikánských dvorech ve Skrbeni a vykrmená prasata poté prodávali řezníkům v Olomouci, Prostějově, Kroměříži a dokonce i v Praze a ve Vídni. Příjmy z městských mlýnů byly poměrně značné částky, které svou výší patřily mezi nejvýznamnější příjmy do městské kasy. Většinu mlýnů město vlastnilo od 1. poloviny 16. až do 19. století, kdy všechny mlýny rozprodalo.  

Mlynářské povinnosti, pravidla a potřebné dovednosti

Během 16. století řada mlynářů získala mlýny do trvalého dědičného nájmu a tím se změnil i jejich vztah k mlýnu. Mlynáři začali daleko více řešit společné probémy a v roce 1610 se dohodli na založení společného cechu. Protože mlynáři vždy patřili k movitějším měšťanům, stal se jejich cech hned po svém vzniku cechem významným. Byli v něm mlynáři z jednotlivých olomouckých i okolních mlýnů. Uchazeč o členství v cechu musel být schopen nejen vykonávat mlynářské řemeslo a připravit mlýn k mletí, musel také umět zhotovit vodní kolo, hřídel, čelník, pastorek, lícní kolo, vykroužit a osadit mlecí kámen. Mlynář také musel umět "vařit" různé druhy mouky a obchodovat s ní. Od  roku 1751 k jejich cechu patřili i obchodníci s moukou.

K základním dovednostem mlynářů patřilo zhotovení všech součástí mlýna, jak mlýnského složení, tak i hnacího zařízení. To předpokládalo znalost tesařského, zámečnického a kamenického oboru, ne nadarmo se o mlynářích říkalo, že jsou mistry devatera řemesel. Základní povinností mlynáře bylo mít mlýn připraven ke mletí a udržovat ho v absolutní čistotě. Na to dbaly všechny mlýnské řády, které měly v prvé řadě na zřeteli zájem a ochranu zákazníků. Čistota musela panovat ve všech mlýnských prostorách, tedy tam, kde se mlelo, ale i tam, kde se uskladňovaly pytle s obilím a moukou. Mlynář také nesměl nechat ve mlýně volně pobíhat žádná domácí zvířata. Mlýnský řád nařizoval pravidelné měsíční kontroly pořádku na mlýně a stavu mlýnského zařízení, jež prováděla olomoucká vrchnost. Mlynář musel každý týden kontrolovat a čistit mlýnské stavy, náhony a říční jezy. Stejně jako mlynář, tak i jeho tovaryši, učni a ostatní zaměstnanci, museli být vždy před započetím práce v novém zaměstnání seznámeni s ustanovením mlýnského řádu. Důležitý doplněk mlýnského řádu z roku 1814 stanovil přísné zásady pro mletí proviantního vojenského obilí. Každý majitel mlýna byl povinen umožnit ve svém mlýně semletí jakéhokoliv množství kvalitního obilí, pokud o to byl požádán krajským hejtmanem, tedy vojenským velitelem. Mlynáři byla přidělena osoba, která dohlížela na vážení obilí i mouky a vše zapisovala do tzv. mlecí knížky, která byla uložena u mlynáře. O odvoz obilí a mouky se mlynář nemusel starat. Jestliže způsobil eráru škodu, musel ji nahradit nebo byl potrestán podle trestního zákoníku. Mletí proviantního a vrchnostenského obilí se provádělo jen ve větších mlýnech.

Ve starším období patřil ve větších mlýnech k mlýnskému perzonálu i mýtný, vybírající poplatky za mletí (mýto), které musel zaplatit každý, kdo chtěl mlít. Nejstarší zprávy o poplatcích za mletí na Olomoucku máme z roku 1352. Na mlýně pracoval i vážný, který byl placený mlynářem. Obilí určené k semletí i mouka z něj vyrobená musely být zváženy na váhách s puncovými, ocejchovanými závažími. Ocejchované musely být i dřevěné misky vah. Vážilo se ale i necejchovanými závažími, za což hrozil po zásluze tvrdý trest.

Usnesením z roku 1545 byli jmenováni dva mlýnští úředníci (Mühlherren). Jejich hlavní náplní byl dohled nad hospodařením mlýnů patřících městu a zároveň dozor nad vedením účtů každého mlýna. Dohled nad provozem ve mlýnech si zachovali i pekaři. Od 14. století měli přednostní právo na mletí pouze cechovně organizovaní pekaři, kteří platili mlýnářskému tovaryši za práci dva haléře. Chudí, kteří do mlýna dopravovali menší množství obilí, byli od ostatních poplatků za mletí osvobozeni a hradili pouze mýto. Také ti, kteří bydleli daleko od města a mleli jen 4-6 měřic, byli od poplatku osvobozeni. Dochovala se slavnostní přísaha z roku 1661, kterou se mlynáři ve mlýnech patřících městu zavázali, že budou vybírat poplatky: "Já ... přísahám Pánu Bohu všemohocímu, důstojné velebné Matce Boží Panně Marii, všem božím svatým, slavné radě a nadřízeným pánům mlýnským úředníkům, vrchnosti své, že chci a mám při těch sobě svěřených mlýnech, ten od jedné každé měřice obilí ježto na chléb zemleta, bude nařízený aufschlag (příplatek) jmenovitě tři krejcary při všech moučných truhlách žádného nevyjímajíc věrně a spravedlivě vybírati a přijímati každého tého dne a takový nařízeným pánům mlýnským úředníkům odváděti, přitom žádné chytrosti fortele ani falše neužívat tolikéž žádnému bez odvedení přesně takového aufschlagu na mlýn žádného obilí zasejpati nechce, nýbrž tak se ve všem, jak dalejc můj rozum postačovati bude. Vedle vyměření vše obecního sněmovního usnesení zachovat chci a připovídám. Čehož mně Pán Bůh dopomáhej, blahoslavená matka Boží s všichni svatí, Amen."

Nedostatek vody byl problém od nejstarších dob

Přírodním podmínkám kolem řeky Moravy a jeho ramen se musely konstrukčně přizpůsobit i mlýny, jejich lopatková vodní kola byla u většiny zdejších mlýnů s pohonem na spodní vodu. Mlýny byly pochopitelně závislé na stavu vody, proto se budovaly složité jezy, které průtok vody regulovaly. U slabých toků stavěli mlynáři rybníky nebo široké náhony, které stačily alespoň kratší dobu udržet mlýn v chodu. V dochovaných archiváliích nacházíme od nejstarších dob mnoho stesků mlynářů na nedostatek vody, na druhé straně však nikdy nebyl takový, aby se nedalo mlet vůbec. Nejhorší situace pro olomoucké mlýny nastala v druhé polovině 18. století při stavbě tereziánské pevnosti a s ní související regulaci řeky Moravy. Celé okolí města se značně změnilo a ramena Moravy byla vedena tak, aby vyhovovala především vojenským obranným účelům. Znamenalo to i rušení, zvyšování a snižování jezů, které byly rozhodující pro přívod určitého množství vody do mlýnských náhonů a to mnohdy bez ohledu na to, jakou škodu to příslušnému mlýnu způsobí. Když mlýny nejely na plný výkon, mlynáři bývali odškodněni nezanedbatelnými částkami. 

Vedle vodních toků se odpradávna využívalo i větrné energie, větrných mlýnů bylo v okolí Olomouce hned několik, ty nejbližší stály u obcí Droždín, Samotišky nebo Doloplazy. Občas se zřizovaly i mlýny, u kterých se jako pohon využívala koňská nebo volská síla. Olomoucký Koňský mlýn (Volský, Volový, Rossmühle) se nacházel téměř ve středu města. Radní rozhodli koňský mlýn zřídit pro případ válek a obléhání. Z listiny z roku 1542 se dovídáme, že klášter dominikánů vedle kostela sv. Michala městu "ve dvoře klášterním zvaném svatomichalském, prodal kousek zahrádky na stavbu koňského mlýna". Ten byl umístěný v přízemní budově s vysokým špýcharem (sýpkou) pro uložení mouky. Mlýn byl poháněn párem koňů nebo volů a tento pohyb byl převáděn na dva mlýnské kameny. K mlýnu se přijíždělo od ulice Carty (také Cartovní, dnešní Purkrabská) průjezdem v původním domě čp. 151. Značný význam měl koňský mlýn pro Švédy, kteří Olomouc okupovali v letech 1642-1650 a všechny vodní mlýny v okolí zbořili při obléhání města. Koňský mlýn byl v těchto dobách přebudován za osobního dohledu švédského velitele města Jörga Paikula, syna mlynáře z Pomořan. Jelikož koňské síly bylo v dobách okupace nedostatek, nebylo vyjímkou že mlýn poháněli nebozí měšťané. Švédy byl ve městě zřízen ještě jeden volský mlýn, ten se nacházel v ulici Bělidla (dnes Sokolská), na nádvoří domu čp. 581, kterému se říkalo "Růžový kout". V roce 1684 byl koňský mlýn na Michalském vrchu značným nákladem znovu přestavěn. Patřil městu až do roku 1715, kdy bylo rozhodnutím císaře Karla VI. dominikánskému klášteru přenecháno pusté místo se spálenišťěm koňského mlýna. Na žádost kláštera v roce 1746 povolila císařovna Marie Terezie stavbu "volského mlýna s podmínkou, že v případě potřeby bude demolován". Poslední zprávu o něm máme z roku 1751, zrušen byl na konci 18. století. V jeho místech, včetně zbořeného domu čp. 151 s průjezdem ke mlýnu, byl v roce 1858 vystavěn areál Arcibiskupského semináře, dnes Pedagogické fakulty UP na Žerotínově náměstí.

Původní vodní situace v okolí města Olomouce

Vodní mlýny v blízkosti Olomouce nikdy neležely přímo na toku řeky Moravy, při zvýšené hladině a povodních by trpěly velkými škodami na budovách i mlýnském zařízení. Morava tedy jen napájela přírodní nebo umělá koryta, mlýnské náhony a strouhy, které byly pro mlýny a další vodní stavby regulovány jezy a stavidly. Olomouckou pevnost dodnes obtéká říčka zvaná Mlýnský potok, dříve také Střední Morava nebo Moravice, jezem vyvedená u Starého mlýna v Hynkově, původně u Řimického jezu nedaleko Mladče. Mlýnský potok častými meandry pomalu kopíruje trasu řeky Moravy k městu. Na jeho toku po staletí fungovaly mlýny a další, nejčastěji pily, valchy a hamry, později také elektrárny.

Před Olomoucí je u obce Chomoutov jez, který reguluje Mlýnský potok na přesný průtok 8m³ za sekundu. Nedaleko za hejčínským mlýnem se potok dříve stáčel k městu a ze západu obtékal olomouckou pevnost, zčásti zvanou Vodní kasárna. Tehdy se mu říkalo Mlýnský náhon, Mlýnská struha nebo také Malá Morava. Protékal až do roku 1952 v místech ulic Legionářská a třída Svobody, ležely na něm mlýny Kamenný a Sladový. Mlýnský náhon se do Mlýnského potoka vracel na druhém konci města v blízkosti jezu u dnešní galerie Šantovka. U tohoto jezu je zároveň vyveden náhon pro bývalý Nový mlýn, který stával v jeho blízkosti. Z těchto míst vytékala i zaniklá říčka Povelka, na které také kdysi stával mlýn.

Od zaniklého jezu u obce Černovír tekl přes obec Lazce mlýnský náhon zvaný Lazecká struha nebo také Morávka. Ta poháněla Lazecký mlýn do roku 1901, kdy byl mlýn přestavěn na parní, zasypána byla v letech 1938-1940. Nedaleko mlýna se Lazecká struha dělila, zčásti tekla v dodnes dochovaném korytu směrem k městu, druhé rameno pokračovalo k severní části hradeb. Tam, v blízkosti Rohelské (Františkovy) brány, napájelo městskou Velkou vodárnu a dále protékalo v úrovni ulice Koželužské, od roku 1905 v místech ulice Dobrovského. Právě v těchto místech, někde mezi tehdejší Barbořinou bránou v dnešním křížení ulic Koželužská a Franklinova a bývalou vojenskou pekárnou známou jako "Podkova", se nacházely celkem tři Špitálské mlýny. Do dnešního Mlýnského potoka se toto rameno vlévalo blízko Locatelliho bastionu, zasypáno bylo v roce 1952. Mlýnský potok dodnes obtéká město kolem hradeb z východu. Ležely na něm mlýny Jakubský, Salcarův. U Jakubského mlýna býval i stejnojmenný dlouhý jez, od kterého teklo široké vodní rameno kolem Korunní pevnůstky. To mělo jen obrannou funkci, kterou později ztratilo, zasypáno bylo v roce 1928. Pod Klášterem Hradisko vytékal z Moravy další náhon zvaný Hájecká struha, na kterém stával Klášterní mlýn. Také u zaniklého jezu na Nových Sadech byl vyveden mlýnský náhon pro dva mlýny, které stávaly v místech dnešního kojeneckého ústavu a areálu Povodí Moravy.

Řeka Bystřice byla také hojně využívána k pohonu vodních mlýnů, hamrů a pil. Od jezu u obce Bystrovany dodnes teče Hamerský náhon, na kterém stával Hamerský mlýn a dodnes stojí Holický mlýn. V úrovni mezi obcemi Bělidla a Hodolany ležely na řece Bystřici další tři mlýny. Jeden z nich, mlýn Olšovský nebo také Olšový, nesl jméno podle tehdy u řeky rostoucích olší. Mlýn zanikl už na konci 16. století, jen staré olše v těchto místech rostou dodnes. 

Vodní mlýny patřící městu Olomouc

Historie olomouckých vodních mlýnů je opravdu bohatá, při městské pevnosti a v jejím blízkém okolí jich stávalo na dvě desítky. Zde je kompletní výčet vodních mlýnů, které patřily pod město Olomouc. Pro veliké množství informací jsou mlýny doplněny odkazy k databázi webových stránek vodnimlyny.cz, kde najdete kompletní popisy jednotlivých mlýnů, bohatou fotodokumentaci a také jejich přesnou polohu na mapě.

Kamenný mlýn (Passingerův, Steinmühle)

http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/4995-kamenny-mlyn-passingeruv-mlyn

Dodnes se budova Kamenného mlýna nachází na třídě Svobody při ústí ulice Lafayettova. Dříve mlýn poháněl dnes už zaniklý Mlýnský náhon. S budovou je souběžná také ulice Mlýnská.

Nový mlýn (Raabův, Kadlecův, Neumühle) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6714-novy-raabuv-kadlecuv-mlyn-neumuhle

Budova Nového mlýna stávala v místech galerie Šantovka, na straně vjezdu do podzemních garáží. Dnes mlýn připomíná jen obilní silo s vilou manželů Králíkových na jeho vrcholu.

Jakubský mlýn (Petrský, Jakobermühle, Jacobimühle) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/4399-jakubsky-mlyn-jacobi-muhle

Jakubský mlýn od nepaměti stával u jezu blízko městských hradeb v obci Závodí, v místech dnešních Bezručových sadů směrem od nábřeží Přemyslovců.

Salzerův mlýn (Salcarův, Fojtský, Václavský, Vectorův, Kuttelmühle, Salzamühle, Wenczlawsmühle, Slewpl) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6657-salzeruv-salcaruv-fojtsky-vaclavsky-vectoruv-mlyn-salzamuhle-wenczlawsmuhle

Fojtský, později Salzerův mlýn se nacházel na protějším břehu Salzerovy reduty, v dnešním areálu olomouckých Plynáren.

Sladový mlýn (Kuttelmühle, Malzmühle) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6740-sladovy-mlyn-kuttelmuhle-malzmuhle 

Sladový mlýn byl v místech dnešní tř. Svobody začleněn do původních Vodních kasáren, nacházel se zhruba v místech dnešní autobusové zastávky naproti Polikliniky u Tržnice.

Tři mlýny na řece Bystřici

V místech, kde Bystřice protéká mezi obcemi Bělidla a Hodolany stávaly tři mlýny:
I. mlýn v Trávníku http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6756-mlyn-v-travniku

II. Součkovský mlýn  http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6757-souckovsky-mlyn

III. Olšovský mlýn (Olšový, Strakův, Erlenmühle) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6758-olsovsky-olsovy-strakuv-mlyn-erlenmuhle

Lazecký mlýn (Laskamühle) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6692-lazecky-mlyn-laskamuhle

Budovy Lazeckého mlýna stávaly v místech dnešního Finančního úřadu na Lazcích.

Hejčínský mlýn http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6676-hejcinsky-mlyn

Hejčínský mlýn se nacházel v prodloužení Mrštíkova náměstí u mostu přes Mlýnský potok.

Špitálské mlýny (Spitalmühlen) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6689-spitalsky-mlyn-c-1

Na zaniklém vodním náhonu vyvedeném u černovírského jezu, zhruba v místech dnešní ulice Dobrovského, v blízkosti bývalé pevnostní pekárny (Podkovy), stávaly celkem tři Špitálské mlýny.

Klášterní mlýn (Podklášterní, Klostermühle) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6693-klasterni-podklasterni-mlyn-klostermuhle

Klášterní mlýn se nacházel pod klášterem Hradisko na zaniklém náhonu u cesty na Černovír.

Holický  mlýn http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6743-mlyn-v-holici

Holický mlýn stojí na konci obce Holice, jako jeden z mála stále schopný mletí. Ulice souběžná s mlýnem se jmenuje Pode Mlýnem.

Hamerský mlýn (Měďárna, Kupferhammermühle) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6759-hamersky-mlyn-medarna-kupferhammermuhle    

Hamerský mlýn stával u dnešního kruhového objezdu u Bystrovan směrem na Přáslavice. Poháněl ho Hamerský náhon, který dodnes teče podél cesty Hamerská směrem na Holici.

Dva mlýny na Nových Sadech

Na mlýnském náhonu u jezu na Nových Sadech, v místech dnešního kojeneckého ústavu a areálu Povodí Moravy, stávaly dva mlýny, jeden z nich byl dříve měděný hamr.   

I. Bartoškův mlýn (Kupferhamermahlmühle) http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/4336-bartoskuv-mlyn-kupferhamer-mahl-muhle

II. Schitkův mlýn  http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6742-schitkuv-mlyn

Mlýn na Povlu http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6741-mlyn-na-povlu

Na zaniklé říčce Povelce, u dnes již neexistujícího rybníku Na Pažitu, stával při obci Český Povel mlýn. Dnes se v těchto místech nachází areál základní školy na ulici Holečkova.

Venkovské mlýny patřící městu Olomouci:

Mlýn v Březovém – na Mlýnském potoku http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6694-mlyn-v-brezovem

Mlýn v Bystrovanech – na Bystřici http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6765-mlyn-v-bystrovanech  

Blatecký mlýn (Kunstmühle) – na Morávce-náhonu http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/2409-blatecky-mlyn-kunstmuhle

Mlýn v Horce nad Moravou – na Mlýnském potoku http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6658-mlyn-v-horce

Mlýn v Hynkově – na Mlýnském potoku http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/755-hynkov

Mlýn v Moravské Loděnici – na Trusovickém potoku http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/7048-mlyn-v-moravske-lodenici

Mlýny v Německé Huzové – na říčce Sitka

I. Dolní mlýn (Niedermühle) čp. 32 http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/7750-dolni-mlyn-v-nemecke-huzo...

II. Horní mlýn čp. 56 http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/7751-horni-mlyn-v-nemecke-huzove
III. Nový mlýn (Neumühle) čp. 176 http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/7752-novy-mlyn-nad-nemeckou-huzovou-neumuhle

Mlýn u Luběnic (Spálenec, Spálený, Hornmühle, Haarmühle) – na říčce Blata http://vodnimlyny.cz/de/mlyny/estates/detail/5828-mlyn-spalenec-spaleny-mlyn-hornmuhl-haarmuhl  

Toto jsou tedy všechny mlýny, které patříly městu Olomouc. V jeho blízkém i dalekém okolí ale stávaly další desítky a stovky mlýnů. Po celá staletí mlely obilí například v obcích Kokory, Majetín, Citov, Velká Bystřice, Čechovice, Žerotín, Liboš, Moravská Loděnice, Bohuňovice, Šternberk, Hlubočky, Hrubá Voda, Jívová, Domašov, Bělkovice, Víska, Kluzov, Haňovice, Cholina, Mladeč nebo Savín. Také čtyři mlýny v Litovli, u Rozvadovic dodnes stojící veliký Šargounský mlýn, u Luběnic zase mlýn Spálenec. Bezmála v každé větší vsi nebo městě, kterými protékal některý z vodních toků, stával vodní mlýn a dobře sloužil našim předkům. Dnes už jen se sentimentem můžeme vzpomínat na zašlou slávu tolik váženého mlynářského řemesla. Objekty mlýnů pomalu chátrají a mizí, v lepším případě jsou přestavovány pro běžné bydlení. Jen nepatrná část z nich je rekonstruována a je jim navrácen jejich původní smysl. Velký dík proto patří všem, kteří toto starověké řemeslo udržují při životě.   

Autor: Čenda Šopek

Použité zdroje:

Mlýny v Olomouci a jejím nejbližším okolí - 1. část od Miloslava Čermáka (OAO 1976, Olomouc 1977)
Mlýny v Olomouci a jejím nejbližším okolí - 2. část od Miloslava Čermáka (OAO 1977, Olomouc 1978)

Mlynářství v Olomouci a na jeho statcích od Miloslava Čermáka (OAO 1981, Olomouc 1982)

Olomoucká řemesla a obchod v minulosti od Miloslava Čermáka (vydalo nakladatelství Memoria v r. 2002)

Když padly hradby – Olomouc na přelomu dvou století od Milana Ticháka (vydalo nakladatelství Burian a Tichák v r. 2005)

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (vydala Univerzita Palackého v r. 2007)

Olomouc - Povel: plošný průzkum, zhodnocení a dokumentace architektonického kulturního dědictví 19. a 20. století od Viléma Švece (1. vyd. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, v r. 2011)

Státní okresní archiv Olomouc, U Husova sboru 10, 771 00, Olomouc

Fotogalerie: 
Autor: 
CS