Záhadní učenci, zednáři a jezuité… Utajené dějiny olomoucké vzdělanosti

Neděle, 24.2.2019

Můžeme chodit třeba denně kolem a přitom nás sotva napadne, jaká dobrodružství a neznámá historie se za zdmi těch domů skrývá. Olomoucká historie je přitom plná zásadních momentů a prvenství ve vývoji vzdělávání a poznávání. Roli v ní přitom hrají jak jezuité na straně jedné, tak i tajemní učenci na straně druhé a dokonce i zednáři, kteří nesmí chybět v žádném správně bulvárním pohledu za hranice všednosti.

Většina lidí ví či aspoň tuší, že olomoucká univerzita je nejstarší univerzitou na Moravě a druhou nejstarší v českých zemích. Méně se ví, že to byli právě jezuité, kdo toto vysoké učení založili, nejprve coby kolej v roce 1566 a o sedm let později, roku 1573, jako plnohodnotnou univerzitu s panovníkovým i papežským souhlasem. Jezuité univerzitu o třech fakultách také řídili de facto až do zrušení jejich řádu v roce 1773. Jejich monopol v oblasti akademické výuky vedl k tomu, že se v 18. století zrodila i odborná opozice. A právě zde je další olomoucké prvenství, v tomto případě dokonce prvenství na úrovni celé habsburské monarchie. V Olomouci roku 1746 vznikla vůbec první necírkevní tajná společnost vzdělanců.

Vzdělán u jezuitů, poté silně podezřelý

Iniciátorem a zakladatelem nezávislé společnosti učenců byl Josef Leopold svobodný pán Petráš (či Petrasch). On sám byl absolventem olomoucké jezuitské univerzity, kde získal doktorát z filozofie. To mimochodem nebylo nic běžného, většina absolventů univerzity se tehdy spokojila s bakalářským nebo magisterským titulem, a doktorátů bývalo uděleno jen pár do roka. Přesto se brzy dostal vzdělaný Petráš do sporu se svými učiteli a svou Alma mater.

Zájem o moderní trendy ve vědě i členství v několika zahraničních učeneckých společnostech přivedl Josefa Petráše k osvícenským postojům. Konkrétně například byl přesvědčen o výhodách používání němčiny ve vědě namísto doposud preferované latiny, i k dalším proreformním postojům. Zajímal jej filosofický racionalismus Leibnizova žáka Christiana Wolffa, katolický reformismus italského kněze a historika Ludovica Muratoriho a další směry, které konzervativní univerzitní společnosti v Olomouci nebyly vůbec po chuti. Šlo tehdy o klasický spor mezi nastupujícím osvícenstvím a konzervativním, ryze barokním pohledem na svět. Takový vnitřní spor zažívala i spousta jiných osobností. Svobodného pána Petráše od nich ale odlišovalo jedno - činorodost a nesporný organizační talent.

Aktivní vzdělanec Petráš kolem sebe v Olomouci postupně shromáždil řadu podobně smýšlejících mužů. Podle vzorů například z Itálie či Německa se rozhodli založit učenou společnost. S ohledem na tlak cenzury a jezuitské univerzitní reakce mělo ale jít o společnost tajnou, tedy alespoň podle názvu. Oficiálně se totiž spolek, který vznikl 15. prosince 1746, jmenoval Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, tedy Společnost neznámých vzdělanců v zemích rakouských. Na počátku sdružoval 12 členů, presidentem společnosti byl sám Josef Leopold svobodný pán Petráš a sídlo společnosti bylo celkem pochopitelně v reprezentativním Petrášově paláci na Horním náměstí.

Nesmí jednat za zavřenými dveřmi

Důvodem pro anonymitu členů společnosti byla obava z nátlaku konzervativních sil. Tato proklamovaná anonymita ovšem byla jen iluzorní, ostatně dost možná že šlo také trochu o určitou manýru, která přispívala ke zvýšení atraktivity členství v elitním spolku. Tato jakoby tajná společnost nebyla ve skutečnosti nikterak tajná už proto, že pro její činnost na jaře roku 1747, přesně 16. března, Josef Petráš dodatečně získal oficiální svolení a potvrzení stanov od panovnice Marie Terezie. Císařovninu podporu si Petráš vymohl v reakci na stížnost krajského hejtmana František Antonína hraběte Šubíře. Ten si na učence u moravského zemského místodržitelství stěžoval, že už sám název spolku Societas incognitorum je myšlen jako provokace vůči latinskému názvu Tovaryšstva Ježíšova, tedy Societas Jesu.

Ani podpora od císařského dvora neotupila podezíravost olomouckých konkurentů. Prosadili tedy alespoň, že ve stanovách společnosti muselo být zakotveno striktně veřejné jednání. Pravidelné schůzky, odehrávající se vždy ve čtvrtek v Petrášově paláci, se smí konat výhradně „apertis valvis“, tedy při otevřených dveřích. Jak tato podmínka vypadala v praxi, to bohužel nevíme, nicméně teoreticky znamenala, že by na schůze měl mít přístup kdokoliv z nečlenů z venku.

Kritikům Petrášova společenství vadilo mnoho věcí: podezírali je ze sympatií či přímo přináležitosti ke svobodným zednářům, vadilo jim prosazování němčiny na úkor latiny či tehdy módní francouzštiny i podpora osvícenských racionalistických tendencí oproti vypjaté barokní zbožnosti. Reálné skutky ukazovaly, že o zednáře či jiné tajuplné spiklence rozhodně nešlo. O přesvědčené příznivce osvícenství ovšem ano.

Nejstarší vědecký měsíčník v rakouských zemích

Jak tedy vypadala činnost olomouckých „neznámých učenců“? Základním smyslem bylo sdružovat lidi stejného smýšlení a určitého vzdělání a vytvořit platformu pro světskou, necírkevní vědeckou činnost. To přitom neznamenalo, že by se její práce neúčastnili příslušníci kléru, ba naopak – nadpoloviční většina členů či sympatizantů pocházela z řad kněží i vyšších hodnostářů. Šlo jen o to, že v tomto společenství neměla hlavní slovo církevní autorita, ale oddanost vědě a racionalitě. Vedle sebe tak pracovali kněží, šlechtici, vědci i amatéři, které spojovala láska k vědecké otevřenosti. Tento otevřený a světský  charakter  sám o sobě musel dráždit představitele olomoucké jezuitské univerzity, kteří s velkou nelibostí nesli už o dvacet let dříve otevření první světské vysoké školy na Moravě, Stavovské akademie v Olomouci (1725).

Zprvu dvanáct řádných členů postupně doplňovali další a další zájemci, takže po pár letech se již ke společnosti hlásilo kolem šedesáti učenců. Významným rysem společenství byla jeho otevřenost vůči zahraničí. Josef Petráš i další členové vedli čilou korespondenci s nejlepšími středoevropskými učenci své doby. Právě to byla skutečnost, která se zamlouvala Marii Terezii. I když sama císařovna byla velmi zbožná, na druhou stranu ale chtěla a musela svou říši modernizovat, k čemuž ji nabádali i její rádci. Právě proto pak držela nad olomouckou tajnou společností ochrannou ruku. Ve velmi dobrém vztahu k Societas incognitorum byl ostatně osobní lékař a rádce Marie Terezie, nizozemský vzdělanec Gerhard van Swieten (s nímž jsme se setkali v olomouckých dějinách už v rámci kauzy vyvracení pověr o upírech).

Společnost vydávala zhruba osmdesátistránkový měsíčník s dlouhým názvem Ollmützer Monathliche Auszüge alt- und neuer gelehrter Sachen (Olomoucké měsíční výtahy starších a novějších učeností). Prestiž tohoto úplně prvního vědeckého periodika na území habsburské monarchie pozvedával i fakt, že do časopisu přispívala řada zahraničních korespondentů. Členem společnosti či korespondentem časopisu byli například bratislavský evangelický encyklopedista a polyhistor Matej Bél, profesor literatury, dramatik a významný reformátor němčiny Johann Christoph Gottsched, reformní teolog Magdoald Ziegelbauer, historik Josef Bonaventura Pitter, italský vzdělanec Ludovico Antonio Muratori, svatomořický probošt a vzdělanec František Řehoř Giannini či již zmíněný oblíbenec Marie Terezie, nizozemský lékař Gerhard van Swieten. Časopis bylo možné zakoupit nejen v Olomouci, ale také v Brně, Praze, Vídni, Lipsku, Norimberku, Vratislavi a Budyšíně. Na stránkách časopisu vycházely příspěvky, věnované jazykovědě, literatuře, historii, reformní teologii, vlastivědě, ale i právním otázkám a dalším disciplínám.

Nepopiratelný úspěch v podobě respektu věhlasných učenců z cizích zemí, středoevropský dosah nového vědeckého měsíčníku a konečně ani zřetelná podpora vídeňského dvora nezabránily tomu, že historie Společnost neznámých vzdělanců v rakouských zemích nyůa krátká, konkrétně jen pět let. Odpor představitelů univerzity i podezíravost krajských úřadů totiž nakonec vedly k tomu, že se unavený iniciátor dění, Josef svobodný pán Petráš, rozhodl přestěhovat. Palác na Horním náměstí v roce 1751 prodal a s jeho odchodem z města na venkov skončila i činnost první vědecké společnosti v rakouských zemích. Podle některých historiků se sice osvícenští učenci v Olomouci scházeli ještě i v dalších letech, úroveň z dob Petrášova předsednictví spolku už ale byla nenávratně pryč.

Skuteční zednáři byli jinde. V Olomouci se objevili i v akční scéně

Byť byli členové Petrášova spolku podezíráni z vazeb na tehdy obávané svobodné zednářství, s největší pravděpodobností to byl omyl. "Frajmauři" neboli svobodní zednáři v Olomouci dlouho neměli vlastní organizaci, tedy takzvanou lóži. To ale neznamená, že by se zde členové svobodných zednářů nevyskytovali, a to dokonce na dost důležitých místech. Bylo to ale až o několik dekád později, hovoříme o 80. a 90. letech 18. století a zejména o době vlády císaře Josefa II..

Členy dvou brněnských lóží svobodných zednářů byli prokazatelně například olomoucký krajský hejtman Augustin Reichmann von Hochkirchen, poručík dělostřelectva Jakub Josef de Bavay, profesor hebrejštiny na olomouckém lyceu Jan Jahn, vrchní panství kláštera Hradisko František Antonín Gilg či advokát Jan Reinelt. Prostřednictvím poštmistra Pavla Bratkeho získávali zednáři v Olomouci i revoluční tiskoviny z bouřící Francie a nepokojných německých zemí.

Zednářem byl dokonce i rektor nově zřízeného generálního semináře pro státní výchovu kněží na Hradisku Jan Gering (rektorem 1783 až 1785). Velmi pravděpodobně byl zednářem také Josef Dobrovský, který zastával stejnou funkci v letech 1789 až 1790. (Generální semináře byly mimochodem zavedeny právě z impulzu císaře Josefa II. roku 1783 a měly plně podřídit katolický klér státu a nikoliv papeži či jednotlivým biskupům.) Tehdy mimochodem už v Olomouci pro změnu nebyli žádní jezuité, protože evropští panovníci soustředěným tlakem přiměli v roce 1773 papeže, aby jezuitský řád rozpustil. Historie je plná paradoxů...  

Svobodní zednáři ovšem přeci jen vepsali do dějin Olomouce jednu vzrušující, i když epizodní roli.  V květnu roku 1794 byl v olomoucké pevnosti uvězněn umírněný účastník francouzské revoluce, generál Gilberte Lafayette. S ohledem na to, že šlo o osobnost významnou a váženou nejen ve Francii, ale dokonce i ve Spojených státech, muselo dříve či později dojít k pokusu o jeho osvobození. K tomu také skutečně došlo, a to 8. listopadu 1794. Stalo se, když byl prominentní vězeň na projížďce, samozřejmě pod dohledem stráže a dokonce i velitele pevnosti, generála Franze hraběte d’Arco. Do spiknutí byli zapojeni olomoučtí i zahraniční zednáři, například profesor a budoucí rektor olomouckého lycea Christoph von Passy, olomoucký bankéř a měšťan Karl Hirsch, německý lékař Justus Bollmann a americký student medicíny Francis Huger. Tušení o připravované akci zřejmě měl i americký prezident a Lafayettův přítel George Washington. Přepadení a „únos“ francouzského hrdiny se sice podařil, nicméně Lafayette byl po krátké době na svobodě dopaden kousek za Šternberkem a navrácen zpět za brány a mříže olomoucké pevnosti.

Podrobnosti o této zajímavé epizodě odhalil před pár lety olomoucký profesor Jiří Fiala, a i když nakonec nijak nezměnila dějiny Evropy, svým doslova globálním propojením rozhodně stojí za zmínku. Byť už se vzděláním a vzděláváním mnoho společného nemá…

Zdroje:

Jiří Fiala: Dějiny Olomouce 1. díl, Olomouc 2009

Slavomíra Kašpárková: Horní náměstí v Olomouci, Olomouc 1995

Milan Tichák: Olomoucké vycházky, Olomouc 2014

Michal Poláček: „Za slavným útěkem Lafayetta z Olomouce stáli zednáři, odhalil historik.“ In: MFDnes, 12. 11. 2014

Radomír Malý: Dějiny svobodného zednářství v českých zemích... in: Te Deum 1/2014

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)