Biskupové křičeli, až je bylo slyšet přes ulici. Aféru vraždícího kněze řešili až v Římě

Sobota, 9.3.2019

Zavraždil čtyři olomoucké biskupy a nejméně dva další metropolitní kanovníky. Jak se to Janu Philoponovi  Dambrovskému podařilo? Snadno. Byl totiž jedním z nich a navíc se vše odehrálo v 16. století. Tehdy justice neměla ani zdání o vyšetřovacích metodách, které by dnes brutálního „biskupotraviče“ odhalily raz dva. Arzenik či nechvalně proslulá Aqua Tofana tak byla pro zkušeného, chladnokrevného a dostatečně prohnaného vraha doslova superzbraní.

Drsný příběh olomouckého traviče biskupů zaujal nyní i tvůrce pořadu Tajemno na internetové televizi stream.cz. Pořad o vraždícím kapitulním děkanovi i s vyjádřeními olomouckého historika Jiřího Fialy najdete zde https://www.stream.cz/tajemno/10030790-jan-philopon-dambrovsky-vrazdici-knez-z-olomouce.

Těžká aféra v těžkých časech

Na počátku je třeba říct, že 16. století obecně nebylo pro olomoucké biskupy moc veselým a jednoduchým obdobím. Poté, kdy se především česky hovořící obyvatelstvo vlivem husitských bouří a válek vzdálilo katolické církvi a směřovalo dílem k utrakvistické církvi, dílem k Jednotě bratrské, od druhé čtvrtiny 16. století se začaly katolickému vyznání vzdalovat i mnozí německy hovořící Moravané. Ti zase vzali za svou luteránskou nebo kalvínskou reformaci. Oddaných katolíků v moravském markrabství citelně ubývalo. Papežský stolec i císař naopak od olomouckého biskupa očekávali, že bude hlavním tahounem rekatolizace na Moravě.  

V průběhu tohoto století měl nástupce svatého Metoděje na biskupském stolci trable jak s obyvatelstvem i olomouckou městskou radou, která stále silněji inklinovala k protestanství, tak i s vlastním katolickým klérem. Je totiž známo, že (nejen) v Olomouci v průběhu několika dekád 16. století velmi upadala kázeň v klášterech, mniši a jeptišky rezignovali na řeholní sliby a podobné to bylo i s kněžími v jednotlivých farnostech. Dostatečně ilustrujícím je příběh olomouckého světícího biskupa Martina Göschela, který opustil úřad, oženil se s bývalou jeptiškou a odešel do komunity novokřtěnců v Mikulově. Není tedy divu, že travičská aféra v nejvyšších kruzích olomoucké diecéze musela biskupům přidělávat spoustu dalších hlubokých vrásek na čele. Nakonec po letech váhání zakročil biskup Stanislav Pavlovský. Jeho čtyři předchůdci už tou dobou ovšem byli dávno pohřbeni. Nejspíš s arzenem v těle.

Kdo za vraždami stál? Podle tehdejšího vyšetřování, které ale probíhalo podstatně jinak, než jak by jej vedl dnešní detektiv, to byl kapitulní děkan Jan Philopon Dambrovský. Ambiciózní muž původem z polského Strykówa, který byl olomoukým kanovníkem a v letech 1577 – 1585 dokonce zastával pozici představeného kanovníků, tedy děkana, chtěl podle svých současníků sám usednout na olomoucký biskupský trůn. Děkan byl přitom v rámci olomouckého biskupství jednou z nejvyšších a také nejlépe honorovaných funkcí. (Kapitula je totiž sborem kanovníků, a v jejím čele je právě kapitulní děkan. Kapitula má za úkol poskytovat servis biskupovi, kanovníci konají slavnostní liturgické obřady v katedrálním kostele a kromě dalších povinností mají také právo volit biskupa.)

Rakouský arcivévoda svého syna do Olomouce raději nepustil

V letech 1572 až 1578 zemřeli podezřelou smrtí čtyři olomoučtí biskupové. V červnu 1572 zemřel ve věku pouhých 38 let velmi činorodý biskup Vilém Prusinovský z Prusinovic a Víckova, kromě jiného zakladatel olomoucké univerzity. Jeho nástupce Jan XVII. Grodecký se zapsal do dějin jako muž, který dotáhl do konce zakladatelské dílo svého předchůdce a zajistil univerzitě právo promoce. Zemřel náhle v lednu 1574 ve věku asi 48 let. Dalším biskupem se stal Tomáš Albín z Helfenburka. Stejně jako jeho předchůdci, také on měl za sebou kvalitní studia na univerzitách v Itálii. Vzdělaný muž z dobré rodiny zemřel sotva měsíc po své intronizaci v květnu 1575. Kanovník Jan Vyškovský při jeho pohřbu řekl, že „tak dlouho usilovali dobrému biskupovi o život, až ho zahubili“. Důvodné podezření na násilnou smrt neboli vraždu tak bylo poprvé veřejně vysloveno. Smrt Tomáše Albína navíc vzbudila velmi negativní ohlas i v nejvyšších aristokratických kruzích – jednalo se totiž o syna kancléře mocné rodiny Rožmberků. Konečně čtvrtým biskupem v řadě, který zemřel náhle a v mladém věku, byl Jan Mezoun z Telče. Ten byl biskupem od srpna 1576 do února 1578, kdy v bolestech zemřel on i několik jeho blízkých spolupracovníků. Kromě jiných ve stejný den zemřel také kanovník Václav Bruntálský z Vrbna, horký kandidát na biskupský trůn po Janu Mezounovi. "... i pan Václav Bruntálský a další na otrávení naříkali. Jáť k nim na snídaně nechodím," psal s ironickým podtónem informátor Petru Vokovi z Rožmberka o situaci v Olomouci. 

V moravském markrabství i českém království se už otevřeně hovořilo o tom, že na olomouckém biskupství řádí travič. Ovlivnilo to i záměry jedné tehdejší VIP osobnosti, kardinála Ondřeje Rakouského, syna habsburského arcivévody Ferdinada Tyrolského. Ondřej Rakouský se původně chtěl stát olomouckým biskupem, protože olomoucké biskpuství bylo známé svou velmi silnou hospodářskou základnou a solidními výnosy. Zvěsti o řádění vraha ale přiměly Ferdinanda Tyrolského, aby na Moravu vyslal zvěda, aby zjistil, zda je vůbec pozice v Olomouci bezpečná. Tento zvláštní agent jménem Dionysius von Rost, pověřený delikátním úkolem, arcivévodovi psal, že o travičství v Olomouci se již všude otevřeně hovoří, například i na hostině v Praze, které se v květnu 1578 zúčastnil, bylo řečeno, že biskupové v Olomouci umírají jeden po druhém rukou traviče. V jednom z listů popisoval, že „biskupové dostali škubání a hrozné bolesti do žaludku, až jejich křik byl slyšet přes ulici“. Syn rakouského arcivévody si tak svůj záměr rozmyslel a raději se nechal zvolit biskupem v rakouském Brixenu a v Kostnici.

Zájem o olomouckou biskupskou stolici opadal. Teprve za více než rok, v létě 1579, byl novým biskupem zvolen Stanislav Pavlovský. Ten sice původně nebyl velkým favoritem, ale smrt některých kandidátů a strach jiných nakonec vedl k tomu, že byl zvolen právě on. Byla to dobrá volba. Právě on po několika letech definitivně zastavil travičskou aféru a celkově se mu podařilo pozici olomouckého biskupství stabilizovat a značně posílit.

Nejdřív na zahraniční misi, pak do vězení a nakonec na popraviště

Velmi krátce po nástupu do funkce poslal biskup Pavlovský nejproblematičtější členy olomoucké metropolitní kapituly mimo Olomouc. Právě Jana Philopona Dambrovského pověřil úkolem, aby jej zastupoval v Římě při povinných vizitacích. Hlavním motivem ale bylo aspoň dočasně ulevit olomouckému prostředí od nebezpečného a podezřelého intrikána. I několik dalších hodnostářů muselo ostatně na čas opustit Olomouc.  

Takové řešení bylo ale jen dočasné. Biskupovi ovšem chyběly důkazy a krom toho nebylo zrovna běžné posílat do vězení tak významnou osobnost, jakou byl kapitulní děkan. Biskup tedy zatím využil dobu nepřítomnosti Jana Dambrovského a jednal s představiteli světské i církevní moci o dalším postupu. Teprve v roce 1585 se podařilo najít svědka, který nabídl proti Dambrovskému důkazy, prý nezvratné.

Biskup v prosinci 1585 nařídil zahájení kanonického procesu s kapitulním děkanem Janem Philoponem. Současně nařídil jeho zatčení. Důvodů bylo několik: Philopon neuposlechl výzvy biskupa, aby se vrátil z Itálie, kde od roku 1582 opětovně pobýval, odmítl se očistit před kapitulou a odmítal odpřisáhnout, že nemá s vraždami biskupů nic společného. Jeho dva olomoučtí komorníci, bratři Pavel a Blažej Rochlové, putovali do šatlavy v Olomouci. Philopon byl suspendován ze všech funkcí a beneficií, jeho majetek byl sepsán a zabaven a olomoucká rezidence zapečetěna. Sám se pokusil o útěk, byl ale zadržen a převezen na biskupský hrad Hukvaldy, kam bývali posíláni provinilí kněží. V Olomouci byl pověřen řízením procesu proti domnělému traviči biskupský oficiál a kanovník, doktor práv Pavel Grünwald.

Zprvu byl pobyt prominentního vězně na Hukvaldech celkem snesitelný. Teprve později, kdy se biskup dozvěděl, že vězeň sepisuje listiny na svou obhajobu a snaží se i zpoza mříží získat vlivné osoby ve svůj prospěch, bylo vězení zpřísněno.

Na začátku ledna 1586 vyrazil oficiál Grünwald na hrad Hukvaldy, aby vyslechl podezřelého děkana. Ten se nakonec přiznal k vraždě čtyř biskupů a odmítal jen některé méně podstatné prohřešky. Od 20. ledna pak v Olomouci po dva týdny probíhal kanonický proces, jehož výsledkem bylo odsouzení Philopona ke ztrátě kněžství a všech církevních hodností. Na konci února už měla olomoucká kapitula nového kapitulního děkana. Poměrně dlouho ale trvalo rozhodování o tom, jak bude usvědčený vrah dále potrestán. Biskup Stanislav Pavlovský předložil rozsudek i žádost o radu jak císařskému dvoru, tak papežskému nunciovi a kancléři českého království.  

Odpovědi z nejvyšších míst neznáme, v následujících měsících se ale stále jasněji ukazovalo, že na někdejšího kněze Philopona už čeká jediný klient – a to mistr popravčí. Biskup Pavlovský vyslal na hrad Hukvaldy dva jezuity, aby Philopona vyzpovídali, posílal mu i vzkazy, aby bral situaci vážně, litoval svých skutků a smířil se s Bohem. Krátce poté, někdy v létě či na podzim 1586, byl vraždící děkan popraven.  

Byl vrahem skutečně děkan Philopon?

„Při troše opatrnosti nehrozilo traviči žádné nebezpečí, neboť soudobá medicína nebyla s to prokázat přítomnost jedu v těle oběti,“ říká historik Jiří Fiala v knize Olomoucký pitaval, v níž případ Jana Philopona důkladně rozkrývá. Vzhledem k tomu, že v 16. století měli vyšetřovatelé mnohem skromnější možnosti než dnešní policie, často se o viníkovi rozhodovalo podle kombinace jakéhosi všeobecného přesvědčení, příležitosti je zločinu a motivu. To vše na Philopona jasně ukazovalo. Byl mimořádně ambiciózní, měl přístup ke všem osobám, které během oněch několika let zemřely nepřirozenou smrtí, a prokazatelně toužil po tom, aby se sám stal biskupem. To bylo patrné například v období po smrti biskupa Jana Mezouna z Telče, kdy biskupství zůstalo rok a půl neobsazeno. Tehdy se Jan Philopon Dambrovský snažil rozeštvat kanovníky a současně se intenzivně získával volební hlasy pro budoucí volbu nového biskupa.    

Podezření ovšem zprvu mířilo i na jiné osoby. Při prvních úmrtích se do hledáčku okolí dostal kanovník Petr Illicin, původem Ital, právě proto, že Itálie byla pověstná jako kolébka všech novodobých travičů. Stejně tak byl podezřelým jistý italský kuchař v biskupských službách. O kanovníku Illicinovi bylo mimochodem známo, že se také podílel na intrikování a rozeštvávání kapituly.

Je samozřejmě dost možné, že tehdejší vyšetřovatelé měli v rukou důkazy, které by nevyvrátil ani sebelepší advokát. My je ale neznáme, protože se protokoly z vyšetřování buď nezachovaly, nebo zatím nebyly v archívech nalezeny. Právě proto nemůžeme se stoprocentní jistotou říct, že právě Jan Philopon Dambrovský byl oním vraždícím maniakem. Konec konců není vyloučeno, že v úmrtích okolo olomoucké katedrály mohlo mít prsty více lidí. Znovu si připomeňme, že tyto církevní funkce s sebou tehdy nesly veliké hmotné výhody, což platilo v případě olomouckého biskupství dvojnásob. Nebylo by to v dějinách poprvé, kdyby vidina peněz a dalších výhod vedla k vraždám kolegů či přátel.

Tak či onak, olomoucké biskupství se v renesančním století dočkalo kriminální kauzy, která jej připodobnila daleko slavnějším aférám z renesanční Itálie, kde se za pomocí arzeniku vraždilo i na papežském dvoře.

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)