Italy a Hanáky spojily útrapy války. Italští kněží se na Kopečku učili česky

Pátek, 3.5.2019

Dnes tam jezdíme lyžovat nebo se koupat v krásném jezeru Lago di Garda, a vůbec netušíme, že nás pojí společná historie. Přes to lety se totiž na bezmála čtyři roky z italských obyvatel dnešního regionu  Trentino stali Hanáci.

Jižní Tyrolsko s centrem ve městě Trento (Trident) patřilo na začátku první světové války k rakousko-uherské monarchii. Ve chvíli, kdy se italské království rozhodlo vypovědět smlouvu s Rakouskem a Německem a roku 1915 se zapojilo do války na straně spojenců, bylo zřejmé, že se z Trentina stane válečná zóna. Lidé, kterým reálně hrozilo, že doslova skrze jejich domovy půjde fronta, museli pryč. Bojeschopní muži museli narukovat do rakouské armády, ženy, starci a malé děti čekala daleká cesta do bezpečnějšího, ale pro ně neznámého vnitrozemí.

Italský Kopeček i Radíkov

Stovky italských utečenců našly od června roku 1915 dočasný domov na Svatém Kopečku, na Radíkově, ve Vésce u Dolan a v dalších obcích na Olomoucku. Jen na Kopečku žilo v různých domovech dvaačtyřicet Italů.

Byť u nás panovala během války čím dál horší ekonomická situace, nikdo z Italů nestrádal. O nešťastné hosty se starali místní obyvatelé i církev, velkou oporou jim byli jejich vlastní italští kněží. Ti se zase mohli spolehnout na své bratry a sestry z farností a klášterů na Svatém Kopečku a v Olomouci. Přátelství s místními obyvateli vedlo k tomu, že se někteří Italové dokonce naučili česky. Byť uprchlíky nepochybně trápil stesk po domově i po synech, manželích a bratrech, kteří krváceli na frontách, jejich vynucený exil byl za daných okolností co možná nejméně nepříjemný. Hostitelé se jim postarali o vlídné zacházení i o dostatek potravin a dalších hmotných potřeb. Práceschopní hosté se naopak podíleli na hospodaření, například se účastnili zemědělských prací. 

Vraceli se z jednoho nového státu do další nové země

Když se Italové na přelomu roku 1918 a 1919 z nového státu Československa vraceli domů, i je čekal nový stát. Region okolo Trenta se totiž mezitím stal součástí Italského království. Domů se nevrátili všichni. Na malém svatokopeckém hřbitově nad Olomoucí zůstali někteří z uprchlíků, mezi nimi i maličká Assunta Tasin či velmi obětavý kněz Giuseppe Segata. Jeho spolubratr, kněz z Levika v Trentinu Dr. Oreste Rauzi, napsal v Olomouci, 8. ledna 1919 tato slova: „Po půlčtvrtém roce duchovní správy italských uprchlíků vracím se tyto dny do své vlasti. Nemohu však odejíti, aniž bych poděkoval z plna srdce důstojnému duchovenstvu za lásku mně prokázanou. U mnohých spolubratří nalezl jsem pozornost a lásku, kterou zachovám mezi nejkrásnějšími svými vzpomínkami. Bude mi radostí, budu-li někdy moci přivítati některého z těch mnohých, jimž zasílám srdečný pozdrav. Dík vzdávám srdečný i ctihodným Sestrám řádu sv. Norberta na Sv. Kopečku, u nichž jeden z našich spolubratří našel poslední svůj útulek. Pán Bůh zaplať za vše!“

Připomínkou na dlouhý pobyt italských válečných uprchlíků v letech 1915 až 1918 bude pamětní deska. Tu odhalí právě nyní, v sobotu 4. Května, v rámci Italských dní Olomouc. Slavnostní program začíná mší svatou v katedrále svatého Václava v Olomouci a při pouti ke svatému Janu Sarkandrovi bude odpoledne odhalena a požehnána pamětní deska italským vystěhovalcům. Mimochodem, do Olomouce dorazí na Italské dny také historik Gianluigi Fait, který zde v pondělí 6. května představí knižní novinku – v Itálii vydaný mnohasetstránkový vojenský deník lékaře Fiorio Vittoria, který v období první světové války působil i v Olomouci.

Foto: Archiv Laboratorio di storia di Rovereto

Fotogalerie: 
Autor: 
(red)