Olomouc se s husity nemazlila. Ve městě je upalovali nebo věšeli na šibenici

Sobota, 6.7.2019

Myšlenky církevního reformátora mistra Jana Husa a jeho radikálních následovníků se v Olomouci nikdy příliš neuchytily. Zatímco v Čechách se husitské ideje šířily rychle, v Olomouci se (ponejvíce) němečtí měšťané na novoty dívali velmi podezíravě a odmítavě. V Olomouci kromě mnoha klášterů sídlil rovněž biskup, a tak byl odpor Olomouce vůči husitství prakticky geneticky zakódován.

Pokud jde o biskupskou stolici, nemalou roli v jejím vytrvalém odporu vůči revolucionářům z Čech sehrál osobnost biskupa Jana XII. Železného, který patřil v rámci zemí koruny české k nejodhodlanějším odpůrcům kalicha. Jan Bucek, později známý jako Jan XII. Železný, byl nejprve vyšehradským kanovníkem a litomyšlským biskupem a také účastníkem kostnického koncilu, kde vystupoval proti Janu Husovi. V roce 1416 jej část olomoucké metropolitní kapituly zvolila olomouckým biskupem, král Václav IV. ale prosadil jiného kandidáta. Jan byl ovšem koncilem jmenován administrátorem olomoucké diecéze. Roku 1418 se konečně stal řádným olomouckým biskupem. V této roli pak působil až do své smrti roku 1430 a velmi se osobně zaloužil o to, že v Olomouci ani jinde na Moravě husitské kališnictví nezakořenilo ani zdaleka tak pevně jako v Čechách. Biskup Jan se sám vydával v brnění na koni v čele svých vojenských jednotek proti husitům - odtud také získal své přízvisko Železný. Traduje se, že se zasloužil i o porážku Prokopa Holého při jeho pokusu dobýt katolickou Olomouc.  

Vraťme se do bohaté a konzervativní Olomouce roku 1415, tedy do doby, kdy husitské hnutí teprve nabírá svůj dramatický spád a kdy je v Kostnici mistr Jan Hus odsouzen jako kacíř k smrti ohněm. V létě téhož roku do Olomouce dorazili dva studenti. Přicházeli nejspíš z Prahy a propagovali Husovy myšlenky. Jejich konec byl stejně hrozný, ovšem mnohem rychlejší než v případě Husa. Na rozdíl od jejich ctěného učitele je nečekalo žádné dlouhé jednání s možností obhajoby, ale proběhl mimořádně rychlý soud, rozsudek a exekuce během jednoho dne. Oba mladíci byli upáleni, přímo v Olomouci. Pražská univerzita proti tomuto krutému kroku protestovala, nic proti němu ale nezmohla. Protestovala i část moravských stavů. To vše však upáleným horlivcům už nebylo nic platné. 

Po celé další roky, kdy se v českých zemích válčilo, stála Olomouc na straně Zikmunda Lucemburského i jeho zetě a pozdějšího moravského markraběte Albrechta II. Habsburského. Nejen nový a rozhodný biskup Jan XII. Železný, ale i samo měšťanstvo považovalo husity za lupiče a bandity. Olomoučtí se s husity několikrát vojensky střetli a musíme zdůraznit, že samo město husité nikdy nedobyli, byť poničili jeho okolí. Olomoucká městská rada také už roku 1424 uzavírala obranné spojenecké smlouvy s městy Uničov, Litovel, Brno, Jihlava a Znojmo. Zejména s Litovlí a Uničovem si Olomoučtí proti husitům navzájem věrně pomáhali.  

Jan Železný a jeho vojsko představoval na Moravě pro husity velkou překážku - např. v letech 1422 a 1423 obléhal a dobyl hrady Račice, Černá Hora, Boskovice, Kunštát či Nový hrad, z hradů vyhnal husitské posádky a obsadil je svými jednotkami. V létě roku 1423 přitáhla na Moravu výprava orebitů a pražanů pod vedením Haška z Valdštejna a Bořka z Miletínka. Ta dobyla různé významné body, mimo jiné i biskupské město Kroměříž. Dobyt byl také blízký hrad a město Přerov, který se stal jedním z významných opěrných bodů husitů na střední Moravě. Na počátku roku 1425 obsadili husité, konkrétně přívrženci Zikmunda Korybutoviče Petr Holý a Dobeš Puchala, také kartuziánský klášter v Dolanech. Zde se husité opevnili a ohrožovali odsud opakovaně Olomouc. Díky biskupovi Janu Železnému a jeho vojsku čítající v té době asi 1500 dobře vyzbrojených mužů se ale vždy podařilo Olomouc před husity ubránit. (Kartouzu u Dolan pak město Olomouc roku 1437 vykoupilo a raději ji nechalo rozbořit, aby se už podobný problém v budoucnu neopakoval. Kartuziáni se už trvale usídlili ve městě, v dnešní ulici 1. máje.) 

Traduje se také zajímavá a romantická legenda o neúspěšném obléhání Olomouce husitským vojevůdcem Prokopem Holým, které ukončilo až předčasné zvonění zvonů na svatováclavské katedrále. Šlo o to, že v den rozhodující bitvy měl Pokop Holý prohlásit, že jeho vojska budou téhož dne v Olomouci v poledne obědvat, a pokud se tak nestane, odtáhne od města a uzná porážku. To se ovšem od zajatých husitů dozvěděli obránci, a když to řekli biskupu Janovi, ten nechal na katedrále rozeznít zvučné zvony už v jedenáct hodin, jako by už nastalo poledne. Husité tedy poslechli Prokopovo rozhodnutí a odtáhli od města s nepořízenou. Vadou na kráse této pověsti je fakt, že k této bitvě mělo dojít roku 1432, tedy už dva roky poté, kdy Jan Železný zemřel v Uhrách.

Známá olomoucká nesmiřitelná nevraživost vůči husitským bojovníkům napsala svou poslední vojenskou kapitolu v listopadu roku 1437. Bylo to sice již dávno po slavné bitvě u Lipan, v zemi ovšem stále v menším měřítku probíhaly různé boje. O to, aby válečné dění jen tak neskončilo, se staral se svými jednotkami například kališnický velitel a hejtman Jan Pardus. Ten na přelomu října a listopadu dospěl k Litovli, aby ji v noci na 1. listopadu překvapivým útokem obsadil. Litovel ovšem měla v té době platné smlouvy s Uničovem a Olomoucí, které zajišťovaly vzájemnou pomoc při napadení. Jakmile se v Uničově a Olomouci dozvěděli o obsazení Litovle, vyslali ihned své vojenské oddíly na pomoc napadené Litovli. Olomoučtí a uničovští bojovníci nejprve cestou likvidovali husitské válečníky, kteří se v okolí Litovle bezstarostně věnovali plenění. Nakonec právě Olomoučanům se podařilo překonat hradby a zneškodnit husitské radikály ve městě. Posledních šedesát husitských zajatců pak skončilo zakrátko na olomoucké šibenici… Sám Jan Pardus byl ovšem pouze zajat na útěku, ale vyvázl bez restu - posléze byl totiž vyměněn za zajaté významné katolíky. Nakonec jej čekala ještě vcelku solidní politická dráha a dlouhý spokojený život.

Olomouc si porážkou Parduse připsala další slavnou pamětihodnou událost do své historie a i v dalších desetiletích trvala na konzervativních protikališnických pozicích. To poznal konec konců i král Jiří z Poděbrad, proti němuž právě v Olomouci zvolili roku 1469 katoličtí stavové českým králem Matyáše Korvína.

Z pověsti o Prokopu Holém a o tom, proč se v olomoucké katedrále zvoní poledne už v 11 hodin

... Nejzuřivěji se toho dne bojovalo pod svatováclavským návrším, kde se srázná skalní stěna zdála být nedobytnou. Obhájci města se drželi obdivuhodně, cítili však, že bitvu nezvládnou. Již několik hodin trval nerozhodný, ale důležitý zápas. Smolné věnce vrhané do města ztěžovaly odpor jeho obhájců. Na několika místech hořely střechy a dusivý dým se valil ulicemi a bránil v rozhledu. Toho využili cepníci a pokoušeli se k hradbám hákem připevnit žebříky z provazů. Střelci a práčata svou soustředěnou palbou znemožňovali olomouckým ozbrojencům vyhlédnout přes okraj hradeb.

Ve svrchovaném nebezpečí se mezi obhájci města objevil biskup Jan Železný, aby bojujícím dodal odvahy. Nebyl u lidu oblíben pro svou hrabivost, lakotu a jiné nectnosti. Tedy právě pro ty vlastnosti, proti kterým husité tak nemilosrdně bojovali, když žádali, aby přestala moc panstva a panování kněžstva. Zoufalství však semklo Olomoučany v jeden houf a ve chvíli nebezpečí v Janu Železnému neviděli nehodného pastýře. Jeho přítomnost a nebojácnost jakoby je vzpružila. "Kdybychom do poledne vydrželi, máme vyhráno," povzdechl si kdosi z posádky. "Jak to myslíš?" tázal se biskup. "Prokop prý prohlásil, že než hodina polední udeří, musí mít Olomouc v rukou nebo že s vojskem odtáhne." "A jak to víš?" ptal se nedočkavě biskup. "Několik málo husitů, které se nám podařilo zajmout, se nám pošklebuje, a těší se, že budou obědvat lépe než my." Biskup se hluboce zamyslel. Pojednou se jeho ustaraná, zasmušilá tvář vyjasnila, naklonil se k jednomu ze své družiny, něco mu potichu pošeptal, a pak se ubíral v místa nejlítějšího boje.

V tom slyš! Do třeskotu zbraní a válečné vřavy zaznívá velebný zvuk zvonů od sv. Václava. Obě strany udiveně naslouchají. Nejvíce je překvapen Prokop Veliký, který zaujat bitvou, nesledoval, jak slunce pokročilo na obloze. Dal povel k ústupu. "Řekl jsem, nežli zvony oznámí poledne, musím být pánem města, jinak že dobývání zanechám. To platí, dané slovo nikdy neruším," pravil k nespokojeným hejtmanům, kteří se již viděli v dobytém městě. Brzy poté se rozjely husitské vozy směrem západním. Olomouc tedy byla zachráněna biskupovou lstí. Od té doby se na památku této události zvoní u sv. Václava poledne již v 11 hodin.

Celou pověst najdete zde: https://www.vkol.cz/cs/aktivity/clanek/povesti-o-pamatkach-mesta-olomouce-a-z-olomouckeho-kraje---proc-se-v-kostele-sv--vaclava-zvoni-poledne-v-11-hodin/

 

Fotogalerie: 
Autor: 
(red)