Překrásné město, jedno z nejkrásnějších v Polsku i Německu. Renesanční Olomouc nadchla zahraniční cestovatele

Sobota, 14.9.2019

„Dojeli jsme do překrásného města Olomouce, hlavy a stolce oné provincie, jednoho z nejčistších a nejkrásnějších měst, jaká jsme viděli, neříkám jen v Polsku, ale vlastně v celém Německu, jemuž se možná co do příjemného vzhledu a čistoty jen stěží najde podobné v Itálii…“ Kdyby takto chválil Olomouc některý z jeho pyšných obyvatel, asi bychom to nemohli brát jako zcela objektivní informaci. Takhle ovšem o Olomouci referoval zkušený italský cestovatel, papežský ceremoniář Giovanni Paolo Mucante, když na jaře roku 1597 doprovázel papežského legáta, kardinála Enrica Caetaniho na cestách mezi Polskem a Římem.

V 16. století, tedy v době renesanční a humanistické kultury byla Olomouc skutečnou středoevropskou kulturní i hospodářskou metropolí. Od začátku století zde v blízkosti biskupského dvora fungovala humanistická učená společnost, ve městě působili nebo zde získávali zakázky místní i zahraniční řemeslníci umělci, včetně italských stavitelů. V Olomouci této doby bylo na vysoké úrovni i školství, od roku 1573 se město pyšnilo nejstarší moravskou univerzitou, pár let předtím založenou jako jezuitská kolej. S ohledem na to, že renesance a kultura renesančního humanismu se zrodily právě v Itálii, lze tedy brát slova italského diplomata Mucanteho jako velkou pochvalu Olomouce. Kdo jiný by mohl renesanční kvality města posoudit, než vzdělaný a zkušený Ital.   

„Kardinál se projížděl se trochu, aby si prohlédl ono překrásné město Olomouc, vpravdě hodné pohledu, plné hezkých domů, všechny byly malované nebo nově vystavěné, s půvabnou a hezkou architekturou,“ pokračuje dále italský cestovatel. Zde stojí za zmínku jeho poznámka o nově vystavěných domech a o tom, že jsou malované. O století dříve se podle historiků v Olomouci změnila dosavadní středověká, převážně dřevěná zástavba v klasické kamenné město. V menších českých a moravských městech zůstávala městská zástavba převážně dřevěná ještě mnohem déle. V Olomouci sídlilo s ohledem na její postavení hlavního zemského města mnoho šlechtických rodin a ekonomiky se zmáhalo i zdejší měšťanstvo. Není tedy divu, že v 16. století své olomoucké rezidence početní příslušníci aristokracie nebo bohatého patriciátu přestavovali podle zásad nové, renesanční architektury.

Jako příklad takových domů můžeme dnes vidět třeba Edelmannův palác na Horním náměstí nebo Hauenschildův palác na náměstí Dolním. Ohromným tehdejším palácem byl například i dnešní dům U Zlatého jelena. Podobnými, i když méně okázalými proměnami prošly i mnohé další paláce a domy. Například v Riegrově ulici nebo v ulici Školní můžeme i dnes vidět zřetelné fragmenty renesanční architektury. U gotických kostelů se objevovaly nové přístavby – u mořického chrámu vznikla v 70. letech renesanční Edelmannova hrobka, u katedrály svatého Václava kaple svatého Stanislava. Mnoho majitelů domů pořídilo v této době svým objektům nádherné renesanční portály, kterými se centrum Olomouce pyšní dodnes, byť některé z nich jsou dnes osazené na jiných domech než původně. Perfektním příkladem takové honosné stylové proměny je radnice, zejména její krásná lodžie na východní straně s bohatě zdobeným renesančním portálem. Takové stavební prvky známe opravdu také z italských měst. 

Ona zmínka o malovaných domech opět připomíná i fakt, známý dnešním historikům. V Olomouci byly na fasádách mnoha budov v 15. a 16. století vymalovány pozdně gotické nebo renesanční fresky. Dodnes jsou některé k vidění – třeba v Ostružnické nebo v Univerzitní ulici. Podle známého restaurátora Radomíra Surmy je podobných krásných fresek ukryto pod omítkami olomouckých domů ještě hodně a teprve čekají na své znovuobjevení.

Giovanni Paolo  Mucante není jediný, kdo chválí Olomouc 16. století. Poměrně známá je chvalořeč Šimona Ennia Klatovského z roku 1550. Tento původem Klatovan a správce školy v Prostějově, přítel olomouckých humanistických vzdělanců, rovněž vyzdvihuje fakt, že zatímco obyvatelé jiných měst se dosud krčí v „nízkých a chatrných domech ze dřeva“, zatímco „Olomouc šťastná pevný jen kámen na odiv staví… a z takových kamenů stojí zde paláce, náměstí, chrámy, vysoké kláštery…“. Bartoloměj Paprocký z Hlahol, vzdělanec původem z polského šlechtického rodu, který je autorem významného díla „Zrcadlo slavného Markrabství moravského“, napsal v 16. století, že „již víceji nežli od pěti set let Olomouc čím dál tím v větší ozdobu roste“.  

Ze zahraničních zpráv z druhé poloviny 16. století mají historici k dispozici reference anglického cestovatele Samuela Levkenora či německého Samuela Kiechela. Ten o Olomouci napsal, že je to „dobře vystavěné, hezké a veselé město; na náměstí pěkný umělecký orloj, kolem vymalované domy, jakož je to také samo sobě veselé, veliké náměstí“. Vida, opět ta zmínka o vymalovaných domech…

Mimochodem, druhá polovina 16. století je také dobou významného vylepšení olomouckého orloje. Hlavní roli v tom roku 1574 hrál císařský astronom, matematik, lékař a vzdělanec Paul Fabricius. „Pan doktor Paul Fabricius má být zčásti nápomocen hodináři města Olomouce a k jeho hodinovému stroji má zhotovit tři kotouče: Za prvé matrici k astrolábu, na níž mají být co nejlepším způsobem vyryty nezbytné a více než obecně užívané kruhy a mapa zemské říše až po obratník Kozoroha…“ Tak zní objednávka olomoucké radnice, kterou Fabricius bohatě naplnil. Orloj významně zdokonalil, takže byl z hlediska funkčnosti jedním z nejlepších strojů v Evropě. Olomouc byla v závěru 16. století opravdu šťastným městem. 

Jak víme, v 17. století následovala mnohem méně šťastná část olomouckých dějin. Renesanční kulturnosti a humanistickému rozkvětu společnosti učinila brutální přítrž ničivá třicetiletá válka, v případě Olomouce „vyšperkovaná“ osmiletou devastující švédskou okupací. Olomoučané ale i poté dokázali na své předchozí šťastné století navázat. Ve druhé půli sedmnáctého století začali poničené město pozvedávat z prachu k nové slávě a parádě. A dařilo se jim to, o čemž opět svědčí zahraniční reference. Polský král Jan Sobieski v roce 1683 po pobytu v Olomouci napsal, že nová barokní biskupská rezidence i kostel Panny Marie Sněžné s konviktem by klidně mohly stát uprostřed Říma. O barokním rozmachu Olomouce si ale povíme zase až příště…   

Má-li tedy někdo představu, že v 16. století byla středoevropská města ponurá, špinavá a šedivá, plete se. Alespoň v případě veselého, překrásného a čistého města Olomouce stoprocentně!

O "malovaných domech" v Olomouci více zde: http://olomoucky.rej.cz/clanky/historie/600-olomouc-jako-stredoveky-komiks-fantasticke-fresky-na-zdech-palacu

 

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)