Září 1919: nové školy pro české děti, válka o náboženství a nespokojení Němci

Středa, 18.9.2019

Nový školní rok je pokaždé novým začátkem. Před sto lety ovšem tohle rčení platilo několikanásobně. V polovině září roku 1919 se totiž školáci vydávali do nových škol v novém státě. Nové byly tyto školy někdy i doslova – během tři čtvrtě roku od vzniku republiky, kdy se český národ dostal z role menšiny v monarchii do role „státního národa“, se podařilo čerstvé reprezentaci měst a obcí změnit školy tak, aby to Čechům více vyhovovalo.

Ve vrchovaté míře to platí o Olomouci. Ta byla až do listopadu 1918 spravována čistě německou radnicí a je faktem, že zdejší německá samospráva olomouckému českému školství opravdu moc nepřála. Nejednou se stalo, že olomouckým Čechům musela pomoct vídeňská vláda nebo sám císař, když radnice na české školy v Olomouci prostě nedala ani korunu. Noví vládcové města udělali po převzetí moci v listopadu 1919 v olomouckém školství razantní změny. Podobné to bylo, byť v menší míře, i v dalších městech regionu.

Škola začínala roku 1919 v polovině září, konkrétně v úterý 16. září. Pro děti i jejich rodiče bylo důležité vědět, do které školy mají vlastně nastoupit a také kde se začíná – zda přímo ve škole, nebo na mši svaté v některém olomouckém kostele, jak tomu bývalo dříve. Jak to tedy v září 1919 doopravdy bylo?

Zásadní změny v Olomouci

Pro Olomouc znamenala změna státního zřízení poměrně zásadní novinky. Důvodem byl fakt, že zatímco do roku 1918 vládla na olomoucké radnici vždy německá většina, zatímco česká třetina obyvatel města byla více méně opomíjena a od radnice se pomoci nedočkala, po vzniku republiky se postavení olomouckých Čechů změnilo.

Do konce rakousko-uherské monarchie byla Olomouc relativně malým městem se zhruba třiceti tisíci obyvatel, z čehož přibližně dvě třetiny tvořili německy hovořící Olomoučané a jednu třetinu Češi (plus další malé menšiny). Na jaře roku 1919 se novému vedení města podařilo prosadit zákon o sloučení historické Olomouce s předměstskými obcemi a městečky a docílit tak vzniku Velkého Olomouce. Tím se radikálně změnil poměr národností ve městě. Ze zhruba 57 tisíc obyvatel zvětšeného města (dle sčítání v roce 1921) se hlásilo 39,2 tisíc Olomoučanů k české (nebo československé národnosti), 15,8 tisíce k německé a něco přes tisíc lidí k jiným národnostem.  

České děti potřebují české školy

Českým dětem se v posledním půlstoletí existence habsburské monarchie v Němci řízeném městě moc nepřálo. Mohly buďto navštěvovat německé školy, což se nelíbilo českým vlastencům, kteří v tom viděli nebezpečí poněmčení nové generace, nebo se musely smířit s menším počtem míst v hůře vybavených českých školách. Město českým obyvatelům Olomouce vůbec nepomáhalo v budování škol, a tak si Češi museli v Olomouci stavět školy svépomocí, nebo spoléhat na dary z vídeňského dvora či od vídeňské vlády.

Po vzniku republiky, kdy řízení města převzal nejprve vládní komisař Richard Fischer a po prvních komunálních volbách sociální demokrat Karel Mareš, bylo jednou z priorit zajištění dostatečně kapacitních českých škol. Vzhledem ke všeobecné bídě, která v zemi po čtyřleté světové válce panovala, nebylo reálné začít hned v prvním roce republiky nové školní budovy. Změna se tedy odehrávala pomocí stěhování škol z místa na místo. Některé německé ústavy musely nově uvolnit místo školám českým.

Místo Alžbětina vzniká Komenium

Dvě nové české obecné školy chlapecká a dívčí, jsou v září otevřeny v budově Alžbětina v kanovnické ulici v Olomouci. Ve stejném komplexu vznikl i učitelský ústav pro čtyřicet budoucích učitelů. Pro upřesnění dodejme, že Kanovnická ulice se dnes jmenuje Křížkovského a Alžbětinum je dnes sídlem Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Alžbětinum neboli v originále Elisabethinum bylo postaveno v letech 1900 - 1902 pro německý ženský učitelský ústav a německou vyšší dívčí školu s penzionátem. Pod českou správou pak bylo Elisabethinum přejmenováno na Komenium.

V Olomouci ve stejném školním roce poprvé usedly studentky také do lavic české obchodní akademie. Dne 15. 9. 1919 bylo zahájeno vyučování ve dvou prvních ročnících obchodní akademie s celkovým počtem 100 žáků, na začátku října byl navíc otevřen abiturientský kurz s 52 žáky a k akademii byla přičleněna Kupecká škola pokračovací. Ta připravovala učně pracující v oblasti obchodních služeb. Protože nová česká střední škola ještě neměla vlastní budovu, vyučovalo se v přístavbě německé obchodní akademie. Známý objekt na třídě Spojenců vznikl až v roce 1923, kdy už na obchodní akademii studovalo 317 žáků (včetně abiturientského kurzu) a na přičleněné kupecké škole bylo 181 žáků.

Další novinkou bylo zřízení městské učitelského ústavu s českou vyučovací řečí. Také tento ústav, který byl de facto českou analogií německého Elisabethina, vznikl v září roku 1919.

Němci si stěžují na útlak

V Olomouci dává na začátku školního roku německá populace najevo značnou nelibost. V pozdějších historických materiálech se dokonce objevovaly zprávy o diskriminaci německých školních dětí. Realita je ale podle historiků taková, že děti obou národností měly v prvorepublikové Olomouci možnost navštěvovat školy všech stupňů s vyučováním ve svých rodných jazycích. Procentuální poměr více méně odpovídal reálnému poměru ve společnosti.

Nepominutelným jevem bylo přecházení některých dětí z německých na české školy. Ačkoliv se později objevovaly kritické hlasy o tom, že němečtí rodiče byli například zaměstnavatelem nuceni, aby své děti dali na českou školu, častěji šlo o přirozený proces. Jednak bylo v Olomouci dost dětí ze smíšených rodin, a přechod takového žáka na školu s českým jazykem byl v novém československém státě celkem logický a pragmatický. Druhým faktem bylo, že do německých škol chodila i řada českých dětí, protože to buď jejich rodiče za Rakouska považovali za výhodné, nebo proto, že české školství v rakouské Olomouci nenabízelo tak široké spektrum dobrých škol. To se začalo rokem 1919 výrazně měnit.

Německá školní rada navrhovala zavedení povinných hodin češtiny do německých škol. Tento vstřícný a logický krok ovšem Češi odmítali s tím, že si tak německé školy chtějí udržet české žáky. A mimochodem, nová republika má silnou zahraničně-politickou orientaci na Francii, a tak není divu, že se začínají hojně nabízet kurzy francouzštiny. 

Měnil se i konfesijní ráz vyučování

V nové republice byl veden poměrně ostrý spor o náboženskou otázku, respektive o maximální sekularizaci státu. Volání radikálů, shrnuté do hesla „Po Vídni Řím“, znamenalo požadavek odluky státu a jeho institucí od církve. Také Olomouc pak zažívala na začátku školního roku ohlasy tohoto trendu.

Čeští levicoví a konzervativní politici se na konci prázdnin přeli o to, zda má školní rok začínat bohoslužbami. Zatímco olomoucký katolický obdeník Našinec jednoznačně podporoval zahájení školního roku ve spojení s bohoslužbou, levicový list Pozor to vnímal opačně. Stát rozhodl, že školní rok začne oficiálně ve školách, nikoliv při mši svaté v kostele. „Bude to první začátek školního roku v republice … beze vší té pompy církevnické,“ psal spokojeně list Pozor.

Stovky žáků českých škol ale přece jen zahájily školní rok v úterý 16. září bohoslužbou u svatého Michala. V křížové chodbě kostela se po mši svaté sešlo asi devět stovek dětí, kterým požehnal světící biskup Karel Wisnar. Nakonec to tedy byl určitý kompromis – rodiče, kteří chtěli, své děti do kostela poslali, nebylo to však na rozdíl od dřívějších let státem organizované.

Obecně vzato, levice tehdy velmi silně tlačila na co největší odluku od církve. Pro pedagogy to byl dle komentáře listu Pozor posvátný úkol: „… Učitelstvo jistě najde dost hřejivých tónů, … jimiž by zahladilo stopy ničivého působení nepřátel pokroku, školy a učitelstva…“, případně „… dnes jeho (učitelovým) největším úkolem jest duševní a mravní osvícení národa, které není možno jinak než naprostým vymaněním z nezdravých, záhubných pout Říma.“ V reakci na to napsal o pár dní později katolický list Našinec: „Ještě nikdy nebyl kostel svatého Michala tak nabit jako včera. Nebýt štvaní „Pozora“, odehrál by se začátek školního roku jako jindy slušně a nenápadně.“

S čím levicový tisk rozhodně spokojen nebyl, bylo zachování církevní školy u sester Voršilek. Sociálně demokratický ministr školství Gustav Habrman sice prý plánoval zrušení těchto škol, nakonec ale ustoupil přímluvám olomouckých lidoveckých politiků (Antonín Cyril Stojan a Mořic Hruban) a škola mohla být i v prvním roce nové republiky otevřena.

Děti ve školách celkově ubylo. V českých i německých

Zajímavým jevem je všeobecný poválečný pokles počtu žáků – v českých i německých školách. V případě olomouckých Němců mohl být důvodem odchod části Němců z města, například úředníci, kteří nebyli schopni složit zkoušku z českého jazyka, odcházeli jinam, či německy hovořících vojáků z povolání, které nová republika převelela na vzdálená a méně atraktivní místa v zemi. Z větší části za to ale mohl všeobecný demografický trend.

Rodilo se méně dětí, kvůli značné hmotné nouzi byla v poválečných letech i poměrně vysoká dětská úmrtnost. V nejednom případě ale nebyl ani nikdo, kdo by děti přiměl k chození do školy. Neúplných a rozpadlých rodin bylo po válce víc než dost a mladý stát prostě nestíhal vyřešit všechny poválečné problémy.

 

Tento text byl připraven pro čtvrtletník Olomoucký senior

Fotogalerie: 
Autor: 
(red)