Olomouc chtěla své Národní divadlo. Dokonce mělo být větší než to pražské

Sobota, 9.11.2019

„Urychlete zbudování Národního divadla v Olomouci!“ Takovým provoláním začíná výzva Výboru Družstva českého divadla v Olomouci (dále jen Družstvo), která vyšla v olomouckém denním tisku právě před sto lety, v listopadu roku 1919.

V Olomouci se hrálo divadlo odedávna. Po různých provizorních řešeních získali herci i milovníci dramatického umění novou krásnou budovu na Horním náměstí. Problémem města ovšem byl jeho „dvojí lid“, tedy dominantní Němci a menšinoví Češi. Zejména v poslední třetině 19. století bylo německé vedení města vůči české minoritě hodně macešské. To bylo symbolizováno i v otázce divadelnictví.

České divadlo mělo po většinu tohoto období utrum, v městském divadle z roku 1830 se pěstovala „vyšší německá kultura“. Historici říkají, že německé městské divadlo bylo pro národnostně uvědomělou českou menšinu citlivě vnímaným symbolem nespravedlnosti a záměrného přehlížení ze strany německé většiny.

Po převratu z října 1918 se samozřejmě situace v olomouckém divadelnictví změnila a v městském divadle mohly vystupovat soubory obou národností. Ve městě vzniklo již zmíněné Družstvo, které si dalo za cíl vybudovat skutečné české, respektive „Hanácké“ národní divadlo v Olomouci. Družstvo chtělo, aby si olomoučtí Češi vybudovali vlastní divadelní stánek, který by jim už nikdy nikdo nemohl vzít (což byla samozřejmě naivní představa, jak ukázal později nacistický a komunistický režim). Nic proti tomu, dvě divadla by asi Olomouc unesla, protože návyky lidu byly tehdy docela jiné než dnes a zájem o divadlo byl daleko větší. Jenže když pak Družstvo zadalo podmínky pro architektonickou soutěž na návrh nové divadelní budovy, zděsili se i někteří pražští odborníci.

Větší než Národní divadlo v Praze

Záměr vybudovat úplně na novou divadelní budovu dostal pevnější kontury roku 1920, kdy byla vypsána architektonická soutěž, nejprve s termínem pro odevzdání návrhů do 1. května 1921, posléze prodloužená až do 1. dubna 1922. Do této soutěže se pak přihlásil velký počet jak začínajících, tak i zkušených renomovaných českých architektů.

Jedním z požadovaných kritérií bylo vybudovat sál pro 2500 diváků. Jestliže mělo tehdy Národní divadlo v Praze hlediště pro 1800 diváků, bylo přání Olomoučanů evidentně přehnané. Dnešní Moravské divadlo Olomouc má mimochodem hlediště s kapacitou 400 diváků… Celkově byla představa o novém Národním divadle na třídě Svobody, kde byl k dispozici pozemek vedle justičního paláce, hodně velikášská.

První cenu nakonec získal projekt zkušeného architekta Pavla Janáka, druhou cenu obdržel návrh Antonína Kiliána a třetí pak kolektivní práce Viléma Kvasničky, Jana Mayera a Čeňka Vořechana. Dalšími oceněnými byli například projekt od Josefa Hraby, nebo projekt Jana Vodňaruka. Dochovaná dokumentace ukazuje, že v místech, kde je dnes Komerční banka, mohly stát opravdu zajímavé a monumentální budovy. Některé z návrhů jsou poměrně konzervativní, jiné velmi odvážné, kombinující například prvky kubismu s motivy slovanské lidové architektury. Mimochodem, autor vítězného návrhu Pavel Janák je architektem slavného pardubického krematoria, které si „zahrálo“ i v neméně slavném snímku Spalovač mrtvol a je dnes chloubou Pardubic. Jeho olomoucký návrh je sice o něco umírněnější než velmi netradiční krematorium, i tak by ale na hlavní olomoucké městské třídě v případě realizace stála zcela nepřehlédnutelná divadelní budova. Jenže k realizaci nedošlo – Družstvo sice sehnalo peníze na velký pozemek, na stavbu samotnou už ale nikoliv. Praxe navíc ukázala, že hlavní budova městského divadla na Horním náměstí postačuje. Žádné nové divadlo se tedy v Olomouci nestavělo. Výjimkou bylo v tomto směru hodolanské divadlo, které vzniklo roku 1942 přestavbou původní orelské tělocvičny pro české divadelníky. Z republiky byl protektorát a tak se na Horním náměstí opět hrálo jen v němčině.

Nate, tetka, péte

Vraťme se ještě na začátek. Pozornost pro svůj záměr získávalo Družstvo například pořádáním divadelních slavností. Ty první v říjnu 1919 ovšem sklidily rozpačité reakce.  

Divadelní slavnosti v Olomouci byly podle organizátorů „krásnou a svornou manifestací“, tedy počinem, který měl dle Družstva ukázat dostatečně důrazně, na jaké úrovni je dramatické umění olomouckých Čechů. Jenže ve stejných novinách tehdejší kritik, píšící pod šifrou Efes, viděl slavnosti úplně jinak.

„Výprava byla slabá. Hromadné scény nebyly nikterak „velmi živé“, jak autoři naznačili… Dialekt byl vynalézán teprve na jevišti… Nejtypičtější jeho stvůrou byla pobídka k Horačce: Nate, tetka, péte! Takový imperativ jest neznám po celé Hané i Slovácku, tím méně bratřím Mrštíkům,“ psal Efes o představení Maryša.

Stejně tak kritik strhal i provedení Jiráskovy Lucerny. Výkony herců byly dle něj vesměs špatné, výprava chabá. Být tehdy hercem, asi by člověk bál druhý den po představení koupit noviny, protože kritiky byly opravdu drsné. „Paní Charbuská v hlase přeháněla. Zněl chorobně. Paní Volánková nebyla naprosto při hlase. Proto malá činnost její „hrdinské“ role nebyla její vinou…“  „Paní Machová má příliš ostrá a stále tatáž gesta, zvláště rukou…“ Jestli někdo hrál dobře, byli to hosté. „Paní Urbánková, host z Brna, hrála bezvadně. Svým okolím, umělecky slabým, musela býti přiváděna do rozpaků…“ Být v prvorepublikové Olomouci hercem nebyl žádný med.

Řešení: Češi a Němci se o divadlo podělí

Jak to ve městě po vzniku Československa reálně fungovalo? V září roku 1920 Družstvo převzalo správu olomouckého městského divadla a novou sezónu zahájilo slavnostním představením Smetanovy opery Libuše. Německé divadlo dostalo záruku, že bude moci mít dvakrát až třikrát týdně v městském divadle své představení. To bylo o dost velkorysejší řešení než za předchozí „německé“ nadvlády, kdy se v Olomouci české divadlo konalo většinou v restauracích, v Národním domě a jen zcela výjimečně v městském divadle.

Tato zprvu provizorní dohoda se nakonec ukázala jako definitivní řešení. Hlavně to bylo o dost levnější než stavět pro padesátitisícové město novou ohromnou divadelní budovu, navíc jen pár desítek metrů od té původní. Přesto trvalo ještě dva roky, než byly debaty o stavbě „Národního divadla“ na třídě Svobody ukončeny. Dokonce ještě proběhla i architektonická soutěž, do které se zapojilo mnoho mladých i renomovaných autorů. V komisi zasedl mimochodem i slavný architekt Josef Gočár.

Nám tedy zůstaly jen zajímavé plány a návrhy a vzpomínka na tak trochu velikášské plány mladé české reprezentace Olomouce. Na prázdné parcele nakonec roku 1935 vyrostla filiálka Národní banky československé podle projektu plzeňskeho architekta Fratiška Šrámka, vyzdobená sochami olomouckého sochaře Julia Pelikána. Coby sídlo Komerční banky ze stojí dodnes.

Ve zkrácené podobě vyšel tento text v Olomouckých listech 10-2019

Fotogalerie: 
Autor: 
(MB)