Olomouc byla dědičkou Velkomoravské říše. Potvrdil to další zajímavý nález

Středa, 5.2.2020

Ve dvorním traktu olomoucké arcibiskupské kurie se odehrál archeologický průzkum. Na rozsahem malém prostoru našli archeologové významem velké věci – mimo jiné se zde více než tisíc let skrývaly dvě železné hřivny, staré předmincovní platidlo z dob Velkomoravské říše. Opět se potvrdilo, že Olomouc byla dědicem Velké Moravy poté, co jihomoravská správní centra na začátku 10. století zničili útočící maďarské kmeny.

Výzkum dvorního traktu na Biskupském náměstí číslo 2 prováděný archeology olomouckého územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu potvrdil pravěké a raně středověké osídlení oblasti tzv. Předhradí. Z vrstev datovaných do 1. poloviny 10. století archeologové vyzvedli dvě železné tzv. sekerovité hřivny, které sloužily ve velkomoravské a povelkomoravské době zřejmě jako předmincovní platidla.

Výzkum této nevelké plochy potvrdil to, co všechny ostatní průzkumy v lokalitě Předhradí: s nadsázkou řečeno platí, že kamkoliv zde archeologové kopne do země, objeví stopy velkomoravského a těsně povelkomoravského osídlení. V Olomouci a zvláště zde na Předhradí bylo v první polovině 10. století velmi živo.

Pravěké i raně středověké nálezy

Archeologové v podzimních měsících loňského roku dokončili zpracování a konzervaci rozsahem nevelkého, ale na nálezy bohatého výzkumu během rekonstrukce dvorního traktu na Biskupském náměstí č. 2 pro potřeby olomouckého arcibiskupství. Celkem se jednalo o dvě sondy zkoumané v letních a podzimních měsících v letech 2015 a 2016. Ze sond bylo vyzvednuto značné množství pravěké a středověké keramiky a zdokumentovány přes tři metry mocné vrstvy vzniklé v minulosti lidskou činností. Výzkum potvrdil osídlení prostoru tzv. Předhradí v pozdní době kamenné, době bronzové a raném a vrcholném středověku. Obzvláště významné bylo přibližně jeden metr mocné souvrství z raného středověku. Obsahovalo totiž nálezy datované do 1. poloviny 10. století, které potvrzují současné předpoklady archeologů a historiků, že se Olomouc po pádu významných velkomoravských center na jižní Moravě, zejména Mikulčic, Starého Města u Uherského Hradiště a Pohanska u Břeclavi, stala dědicem této říše a uchovala si zbytky její správní i církevní organizace.

Mezi doklady tohoto procesu patří nález dvou železných sekerovitých hřiven a drobný fragment dalšího blíže neurčeného železného předmětu z 1. poloviny 10. století. Nacházely se v zásypu blíže neurčitelného sídlištního objektu, který z větší části zasahoval mimo samotnou zkoumanou plochu a zároveň narušoval pravěkou kulturní vrstvu. Vzhledem k umístění objektu na hranici sondy není vyloučeno, že se v již neprozkoumaných částech objektu nacházely další železné předměty a zbytek depotu tak dodnes spočívá pod zemí.

Hřivna jako slovanská libra nebo marka

Železné sekerovité hřivny připomínají svým vzhledem štíhlé sekery. Mají tenký listovitý břit, úzký dlouhý krček čtvercového nebo obdélníkového průřezu a jsou zakončené hlavicí s okem, kterým se provlékala šňůra či řemínek z organického materiálu. Několik hřiven tak mohlo být spojeno k sobě, což usnadňovalo jejich případný transport. Sekerovité hřivny jsou svérázným projevem hmotné kultury raného středověku slovanského osídlení střední Evropy, zejména z prostoru Velkomoravské říše a přilehlých území. Sloužily zřejmě jako forma suroviny a pravděpodobně i jako předmincovní platidlo, distribuované v podobě stylizovaného nářadí, v tomto případě sekery. Kontinuálně byly využívány v průběhu 9. století, přetrvávají však zřejmě hluboko do 10. století a v některých oblastech, zejména Polska, zřejmě až do počátku 11. století. Většina nálezů hřiven pochází z depotů. Největší soubor sekerovitých hřiven ve střední Evropě, byl nalezen v depotu objeveném v polském Krakově, v podhradí středověkého hradu na Wawelu. Nalezeno bylo celkem 4212 hřiven o celkové hmotnosti 3630 kg. Z takového množství železa by bylo možno vyzbrojit značnou vojenskou sílu. Kromě depotů byly hřivny nalezeny také v sídlištních objektech a vrstvách na hradištích i v neopevněných osadách, někdy i v hrobech.

Termín sekerovitá hřivna pro daný typ artefaktu zavedl náš přední badatel o období Velké Moravy – Josef Poulík – který upozornil na pravděpodobné využití hřiven jako předmincovního platidla a zároveň poukázal na skutečnost, že sekerovité hřivny morfologicky nevyhovují tomu, aby mohly sloužit jako nástroje či zbraně. Užívaný termín pochází ze slovanského termínu GRIVNA („grivъna“ = nášijník, náhrdelník). Původně se jednalo o nákrčník z drahého kovu či snad dříve kožešiny a až později byl přenesen jako míra, případně i váha kovu, v podobném smyslu jako libra či marka.

Radomír Pleiner, jeden z evropských odborníků na problematiku výroby a zpracování železa v minulosti, se zaměřil na jejich typologické třídění a metalografické rozbory. Jednoznačně vyvrátil funkci hřiven jako řemeslnických nástrojů, ačkoli jejich tvar zřejmě vychází z úzké sekery – čakanu, který mohl být nejen bojovou zbraní a nástrojem, ale snad i atributem vůdcovství. S růstem produkce i spotřeby kovů, zejména železa, během rozmachu Velkomoravské říše, se objevila potřeba vtisknout surovině vhodný tvar, aby vyhovoval dopravě i skladování, poskytoval přehled o množství a byl snadno dělitelný. Váha hřiven tak zřejmě nebyla náhodná. Musela se řídit určitou váhovou jednotkou, nejpravděpodobnější se jeví návaznost na byzantskou libru. Hřivna tak byla platidlem na domácím trhu. Vlastní stříbrná či zlatá měna nebyla ještě používaná a v dálkovém obchodu bylo využíváno cizích měn, zejména byzantské a karolinské ražby. K ražbě vlastní mince dochází na našem území až po zániku Velké Moravy, a to v přemyslovských Čechách  10. století.

Na Předhradí a u Hradu bylo dalších nejméně osm hřiven

Obě nově nalezené železné sekerovité hřivny z Biskupského náměstí však nejsou prvními nalezenými hřivnami v prostoru historického jádra Olomouce. Zřejmě nejstarší nálezy sekerovitých hřiven v Olomouci pochází již z roku 1887 z výzkumu Národního domu, nicméně jejich objevitel, známý moravský archeolog Jindřich Wankel, tehdy ještě pochopitelně nálezy nemohl správně funkčně ani časově zařadit. Do dnešní doby máme z Wankelova výzkumu dochovaný jeden exemplář sekerovité hřivny. Další nálezy těchto hřiven byly v Olomouci získány až během záchranných archeologických výzkumů od 80. let 20. století. Z prostoru tzv. Předhradí pochází celkem další čtyři exempláře z Křížkovského 4 a 10 a z třídy 1 máje. Čtyři celé exempláře a zřejmě několik jejich zlomků bylo objeveno i během výzkumů olomouckého hradu na Václavském návrší.

Nalezené hřivny jsou už odborně ošetřené

Obě hřivny z Biskupského náměstí byly po vyzvednutí pokryty různě silnou vrstvou anorganických nečistot pevně ukotvených v korozních produktech. Jaký bude stav předmětů pod korozními nárůsty se tak před konzervací nedalo dobře odhadnout. Hřivny byly zbaveny anorganických nečistot teplou destilovanou vodou. Poté se mechanicky odstranily korozní produkty. K chemickému čištění v lázni na bázi kyseliny fosforečné přistoupila konzervátorka jen velmi opatrně. Eliminace chloridových iontů se uskutečnila v metanolovém roztoku hydroxidu litného a dále pak dlouhodobým pobytem v pravidelně vyměňované destilované vodě. Obě hřivny byly po deionizaci vysušeny a opakovaně pasivovány tanátovacím roztokem. Závěrečná konzervace spočívala v napuštění akrylátovým lakem a voskováním.

Převzato ze zpráv NPÚ Olomouc

Foto: NPÚ Olomouc

Fotogalerie: 
Autor: 
(red)