Strašný konec mučedníků ze Zákřova přišel jen pár dní před vytouženým mírem

Pondělí, 20.4.2020

Jedna z nejděsivějších událostí konce druhé světové války v našich zemích se odehrála právě před 75 lety na Olomoucku. Případ se navíc s neuvěřitelnou ironií osudu propojuje s jiným, dramatickém příběhem židovské rodiny Wolfových, kteří se skrývali tři roky před odvlečením do koncentračního tábora. V rámci hysterické snahy zlikvidovat partyzánskou jednotku Juraj, která se s blížícím koncem války dopouštěla stále odvážnějších kousků, nakonec nacisté přepadli malou obec Zákřov a brutálním způsobem povraždili devatenáct jejích obyvatel. Mezi nimi byl i osmnáctiletý Otta Wolf, který předtím s rodiči a sestrou dokázal tři roky přežívat střídavě v lesním úkrytu a u dobrých lidí v Tršicích a v Zákřově. Právě poslední dva měsíce války rodina Wolfů přežívala v úkrytu u manželů Oherových v Zákřově.

Po oddílu Juraj pátral nejprve policejní oddíl zbraní SS. Ten navzdory snaze nenašel nic a nikoho. Partyzáni přitom dokázali okupanty velmi citelně poškozovat a také hodně dráždit. Nejen že se jim povedlo zabít několik spolupracovníků okupační moci, úspěšně přepadnout a odzbrojit četnické stanice a podobné kousky, ale dovolili si například v Tršicích v kině přerušit promítání a pronést zde burcující protiněmecký proslov. To okupační moc opravdu rozběsnilo.

Kozáci se rozhodli pro hrubou bestiální sílu

Do prostoru Tršicka vyslali nové síly, konkrétně kozácký prapor číslo 574 Feuermittel, tedy speciální jednotku, složenou z ruských kozáků, kteří už na začátku německého tažení v SSSR vstoupili do služeb Wehrmachtu. V této závěrečné fázi války se kozácký prapor, tou dobou už podléhající gestapu, soustředil na protipartyzánské zásahy. Brutalita patřila k jeho běžným nástrojům. Velitel praporu kapitán Panin se rozhodl, že se už nebudou zdržovat vysíláním špehů a provokatérů, a rovnou tvrdě udeří. Vybrali si malou obec Zákřov u Tršic.

Dne 18. dubna 1945 nejprve dvě roty kozáků obklíčily obec a třetí rota pak vtrhla přímo do Zákřova. Střelou z pancéřové pěsti podpálila dům chalupníka Františka Švarce. Na místě se ihned rozpoutal chaos a běsnění. Část obyvatel se pokoušela dům hasit, do toho ale začalo řádění kozáků, kteří obyvatele zneškodňovali a postupně je pozavírali do různých domů. Ženám a malým dětem se nakonec nic nestalo, propuštěni byli i starší muži. Třiadvacet zajatých mužů ve věku 16 až 45 let kozáci odvlekli ze Zákřova pryč. Nešlo jen o obyvatele Zákřova, byli zde také lidé z blízkých Tršic, Doloplaz a Velké Bystřice. Mezi nimi byl i již zmíněný Otta Wolf, jeden z ukrývajících se Židů.

Nikdo nic neprozradil, navzdory těžkému mučení

První zastávkou byl Velký Újezd, respektive zdejší radnice. Zde byli zadržení muži po dva dny týrání a vyslýcháni gestapem. Nikdo ze zajatých mužů nic neprozradil, gestapáci se nedozvěděli nic o partyzánech, kteří se mimochodem už nějakou dobu před tím přesunuli na Drahanskou vrchovinu, ani o tom, že se v nedalekém lese a dokonce i v samotném Zákřově ukrývá tři roky židovská rodina. Jen díky této statečnosti se zbývající tři členové Wolfovy rodiny dočkali konce války. Otta, kterému v době útěku rodiny před transportem do Terezína bylo patnáct a nyní na konci války osmnáct let, už takové štěstí neměl. A s ním dalších osmnáct mužů. Z krutých výslechů v Týnci byli propuštěni čtyři muži, dalších devatenáct nacisté odsoudili k ukrutné smrti. Mimochodem, kromě Otty Wolfa, kterému bylo osmnáct, byl mezi umučenými lidmi i teprve šestnáctiletý Vladimír Švarc či rovněž osmnáctiletý František Glír. Ani tak nízký věk nevzbudil v nikom z mučitelů soucit.

Devatenáct ztýraných mužů pak 20. Dubna, tedy přesně před 75 lety, naložili do náklaďáků a odvezli z Velkého Újezda do lesa k dnes již neexistující osadě Kyjanice. Zde nešťastné vesničany se zpřeráženýma nohama a dalšími vážnými zraněními naházeli do lesní dřevěné boudy. Údajně pak ještě přivedli z blízké obce Slavkov německého kněze Schustera, aby boudu vykropil jako hrob. Ten se při pohledu na spoutané zmučené lidi vyděsil, zhroutil se a odmítl požadovaný úkon provést. Nacisté už tedy na nic nečekali, boudu polili dehtem, hromadu mužů prý ještě obložili dřevem a polili je benzínem. Následoval neskutečně krutý konec, z nějž nebylo pro nikoho ze zajatců úniku. Všech devatenáct mužů zde uhořelo, většina z nich nejspíš za živa a při vědomí. Ohořelé ostatky pak na rozkaz nacistů museli pohřbít němečtí civilní obyvatelé obce Kozlov.  

Kozácká jednotka se pak stihla dopustit ještě jednoho vraždění, a to 1. května 1945 v Přestavlkách, kde povraždili sedm lidí a zapálili několik chalup. Následně se pokusili už na vlastní pěst dostat na západní frontu, kde se jejich stopy ztrácí. Proč se kozáci chovali na Hané tak bestiálně, to je zpětně těžké pochopit. Na výsledku války to nemohlo nic změnit, a ani němečtí páni jim už neměli jak zaručit bezpečnost. 

Zlo se opakovalo i po válce

Po osvobození mohli vdovy a další pozůstalí ze Zákřova už jen exhumovat provizorní hrob a své drahé pochovat na hřbitově v Tršicích. Mimochodem, při exhumaci a ohledání ostatků se ukázalo, že gestapáci před upálením muže opravdu krutě mučili, většina z nich měla množství zlomenin a snad všichni měli zlomené nohy.

V říjnu roku 1949 byl na pochmurném místě v lese nedaleko silnice z Velkého Újezda do Kozlova odhalen památník mučedníkům, nazvaný Zákřovský Žalov.  Sám Otta Wolf a jeho nejbližší mají pomník také v lese u Tršic, kde se skrývali, a v Tršicích samotných.

Nejkrutější válka všech dob končila mimořádně krutým a nesmyslným řáděním. A ani to ještě nebyl konec. O dva měsíce později, už v době míru, se obdobně hrozné extempore opakovalo i na druhé straně. Nejznámějším poválečným zločinem v rámci našeho regionu byl stejně nesmyslný masakr skoro 270 karpatských Němců, většinou žen, malých dětí a starců, kteří byli povražděni v červnu roku 1945 u Přerova. I tento masakr se tehdy odehrál zcela absurdně, bez jakékoliv obhajitelné příčiny. Zlo mělo tehdy opravdu důstojné reprezentanty na obou stranách…

Fotogalerie: 
Autor: 
(MB)