Nenápadný, ale slavný. Dům, kde rakouský premiér Felix Schwarzenberg tvořil dějiny

Čtvrtek, 12.11.2020

Kdysi zde bydlel elegantní muž s ohromnou mocí. Fakticky byl vládcem a hybatelem největší středoevropské říše. Dnes kolem tohoto domu chodíme i my, ale celkem ničím nepřitahuje naši pozornost. V sousedství reprezentativnějších, větších a zdobnějších paláců je dům č. p. 4 na Žerotínově náměstí u ústí do Školní ulice docela nenápadný.  Přesto býval tento nevelký měšťanský dům v polovině 19. století centrem středoevropské diplomacie. Bydlel tady totiž Felix kníže Schwarzenberg, v listopadu 1848 jmenovaný ministerským předsedou.

Felix Ludwig Johann Nepomuk Friedrich kníže Schwarzenberg byl jednou z nejvýraznějších osobností rakouské politiky a diplomacie v celém 19. století. Jako dobrý žák jiného mocného a schopného muže Klemense Metternicha byl obratným a velmi úspěšným diplomatem. Svou kariéru vystavěl na službě v armádě a v diplomacii. Obě tyto služby střídal a propojoval, což svědčilo jak o jeho cílevědomosti, tak i určité rozhodnosti a sebevědomí.

V dramatickém roce 1848, kdy se Evropou šířilo revoluční hnutí, se projevoval jako zastánce pevné konzervativní linie. V říjnu pak následoval i císařský dvůr, který musel opustit revoluční Vídeň a uchýlil se na půl roku právě do věrné Olomouce. Jakožto muže se zkušeností vojáka i politika ho pak v listopadu 1848 císař Ferdinand Dobrotivý jmenoval nejprve ministrem zahraničí a o pár dní později předsedou nového vládního kabinetu. Jeho úkol byl zřejmý a na pohled prostý: zavést v rozbouřené monarchii opět pořádek a vládu pevné ruky.

Nový premiér pobýval samozřejmě také v Olomouci. Ovšem na rozdíl od císařského dvora, který dostal od arcibiskupa Maxmiliána Josefa Sommerau-Beckha k dispozici arcibiskupský palác, si našel bydlení jinde. Od vdovy po uzenáři Apolonie Heroldové si pronajal nevelký dům na tehdejším Max-Josef Platz, dnešním Žerotínově náměstí. A právě zde pak mohl v soukromí diskrétně jednat s mnoha dalšími politiky a diplomaty o řešení kritické situace. Jednal zde samozřejmě se členy svého kabinetu, mezi nimiž byl ministrem spravedlnosti (OPRAVENO) jistý Alexander Bach. Ano, to je ten muž, který dal jméno tzv. bachovskému absolutismu, a dost možná je to on, díky němu se dodnes používá zlidovělé rčení „Dej si bacha!(lingvisté ovšem tvrdí, že pravděpodobnější původ tohoto rčení je ve zkomoleném německém výrazu Obacht! tedy Pozor!).

Je docela dobře možné, že právě v tomto domě na Žerotínově náměstí Schwarzenberg projednával i zcela zásadní a nevídaný politický krok, a to výměnu na rakouském trůnu.  Místo nevýrazného a příliš mírného císaře Ferdinanda bylo nutné najít muže, před nímž by v pozoru stála armáda a jehož slovo by budilo respekt. Takového vhodného adepta našel kníže Schwarzenberg v synovci dosluhujícího císaře, osmnáctiletém Františku Josefovi. Nebylo to jednoduché. Nejenže se Ferdinandovi do abdikace vůbec nechtělo. Pokud by ale odstoupil, správně by na jeho místo měl podle pravidel rodové posloupnosti nastoupit jeho mladší bratr, arcivévoda František Karel. I ten ale z pohledu konzervativní strany postrádal potřebné vůdcovské vlastnosti, a tak musel dobrovolně „uvolnit místo“ svému synovi, teprve osmnáctiletému Františku Josefovi. Tuto nesnadnou rošádu Felix Schwarzenberg dokázal diplomaticky ukočírovat, přičemž s přesvědčováním Františka Karla pomohla sama jeho manželka arcivévodkyně Žofie, a tak se 2. prosince 1848 skutečně v trůnním sále Arcibiskupského paláce v Olomouci odehrálo předání císařské koruny mezi unaveným strýcem a jeho mladým synovcem. Vídeňské revoluci tak právě začalo finální odpočítávání, protože nový ambiciózní císař se opravdu nehodlal podřizovat nějaké demokratické ústavě, kterou by nebyl sám koncipoval.

Císařský dvůr pak v Olomouci zůstal až do jara následujícího roku, protože se zde cítil dobře a nehrozily mu zde takové nepříjemnosti, jaké se odehrávaly ve stále ještě nepokojné Vídni. Nenápadný dům Apolonie Heroldové nedaleko radnice a michalského chrámu tak byl spoludějištěm vlády obrovské mnohonárodnostní habsburské monarchie.

Sám Felix Schwarzenberg se pak do Olomouce vrátil ještě v roce 1850, kdy zde v listopadu dojednal řešení velké krize mezi Rakouskem a Pruskem. V rámci tzv. Olomouckých punktací tady panovníci Pruska, Rakouska a Ruska uzavřeli dohodu, na jejímž základě se ambiciózní Prusko muselo vzdát své původní snahy ovládnout  na úkor Rakouska Německý spolek. Tato Schwarzenbergova jednání se už ale odehrávala v mnohem vznešenějších prostorách Arcibiskupského paláce.

Větší uvnitř než zvenčí

Jaký je vlastně dům, v němž se pekly velké dějiny a který má dnes opět velkolepé poslání? Podle katalogu Národního památkového ústavu je to hodnotná renesanční budova. „Renesanční dům s barokním průčelím. Jednopatrový nárožní objekt krytý sedlovou střechou kolmou k průčelí s taškovou krytinou. Průčelí dvouosé, členěné pásovými šambránami. Okna drobně dělená, s příčníkem. Nad zděným pološtítem polovalba. Dispozice domu plochostropý příčný trojtrakt s chodbou při pravé straně, se schodištěm ve středu. Sklep při ulici polokruhově valeně klenutý z cihel, příčně situovaný.“

Objekt byl za dobu své existence mnohokrát přestavován, v průčelí bývala dle archivních fotografií a ilustrací různě velká výkladní skříň a od 50. let jen vchod a okno. Dnes je zde opět výkladní skříň a vchod, protože tu po listopadové revoluci dlouho bývala prodejna starožitností. Z ní statně ještě nad vchodem zbyl vývěsní štít. Měnily se i vnitřní dispozice, takže dnešní místnosti jsou menší než v dobách premiéra Felixe Schwarzenberga. Nyní zde funguje psychologická poradna Lubomíra Smékala. Kromě terapeutických sezení zde ovšem probíhají i jiné, velmi důležité porady. Jelikož je pan Smékal rovněž scénáristou a blízkým přítelem a spolupracovníkem režiséra Miroslava Krobota, čas od času se zde oba pánové potkávají a probírají svoje další společné plány ve světě filmu a divadla. Takže i dnes klidně můžeme říct, že skutečný význam malého domku na rohu Žerotínova náměstí pořád výrazně převyšuje jeho vnější rozměry.

Zdroje:

Tichák Milan: Olomoucké vycházky, Burian & Tichák, 2014

Digitální katalog Národního památkového ústavu https://geoportal.npu.cz

Pokud Vás tyto výlety do olomoucké historie baví, zvažte prosím symbolickou podporu naší práce, které věnujeme spoustu volného času. Váš příspěvek využijeme například na propagaci příspěvků na facebooku. Číslo účtu je 154344877/0600. Děkujeme.  

Fotogalerie: 
Autor: 
(MB)

Komentáře

Dovoluji si upozornit, že ve vazbě k domu na dnešním Žerotínově náměstí je poznámka k JUDr. Alexandru Bachovi, jako ministrovi vnitra, chybná. JUDr. Alexandr Bach byl již v předchozí vládě ministrem spravedlnosti a v tomto domě jej kníže Felix Schwarzenberg dne 2. 12. 1948 do téže funkce opět jmenoval. Ministrem vnitra se stal až o dva roky později. Politicky byl německý liberál a i jeho zásluhou vláda prosadila řadu převratných občanských svobod, např. zrovnoprávnění všech občanú včetně Židů před zákonem, úpravu volebních práv,rovnost vyznání (byť neúplnou)... Živnostenský řád, vyhlášený až po jeho odchodu z vlády (21. 8. 1859) který ovšem nese jeho rukopis, je až do dnešních dnů tím nejsvobodnějším, co naši občané zažili. Dnešní podmínky podnikání jsou proti němu skutečnou dobou temna. Česká výuka dějepisu je k němu poněkud nespravedlivá z jednoho jediného důvodu. Osobně poslal Karla Havlíčka Borovského do Brixenu, aby ze svého národnostního zápalu trochu vychladl. Do té doby, dle některých pramenů, snad byli dokonce v písemném kontaktu. Alexandr Bach byl liberál, ale uvědomoval si, že nacionalismus je největším nebezpečím pro stát. Stejně jako potíral český nacionalismus, potíral i velkoněmecký a všechny ostatní. Nacionalismus by měl za následek oslabení, či rozpad Rakouska a pohlcení jeho jednotlivých částí Pruským královstvím. Další válečný konflikt roku 1866 mu ostatně dal za pravdu. O velkoněmecké říši už je zbytečné mluvit.