21. srpen dokáže být nepříjemně aktuální

Čtvrtek, 21.8.2014

Dlouhých 46 let nás dělí od okamžiku, kdy do naší země bez varování vtrhla vojska pěti armád takzvaně bratrských zemí Varšavské smlouvy. Lidé byli v šoku: sdělovací prostředky i politici je přeci v předchozích měsících opakovaně ujišťovali, že nově zvolený politický kurz země je ryze naší záležitostí a že do československé suverenity nikdo zasahovat nebude. Jak se ovšem ukázalo v noci z 20. na 21. srpna 1968, Sovětský svaz připravil našim občanům v relativně krátké době další těžké trauma, které se v jistém smyslu promítá do uvažování lidí i dnes, po bezmála půlstoletí. Ostatně, události ve východní části Ukrajiny navíc ubezpečují i dnešní veřejnost, že spoléhání na mírové a přátelské úmysly moskevských vládců není dobrou cestou. 

Jak to vypadalo před oněmi 46 lety v Olomouci? Šokující novinky, které lidé vnímali nejprve prostřednictvím zpráv z rozhlasu a posléze i na vlastní oči v ulicích města, vyvolaly samozřejmě zděšení a šok. Ta představa, že nás "přátelé" zčistajasna okupují podobně jako tři desítky let předtím wehrmacht, nebyla k uvěření. Prvotní ochromení a následnou paniku, kterou provázelo například horlivé nakupování potravin a dalších potřeb, vystřídalo odhodlání k aktivnímu odporu. Ten se už 21. srpna projevil nejen nápisy na domech, zdích, výkladech, ale i kolportováním letáků a malováním prvních transparentů. O den později, v šest hodin ráno, zahájilo činnost podpisové středisko, zřízené pracovníky Vlastivědného ústavu na náměstí Republiky před budovou muzea. Za celý den se zde na protest proti vpádu okupačních vojsk na naše území podepsaly tisíce lidí. Následovaly další akce, Olomoučané buď zamazávají, nebo zcela odstraňují směrníky u silnic – kdo nezná cestu, bez pomoci místních nikam netrefí. Objevují se letáky a výzvy, aby lidé okupantům nedávali vodu, jídlo či pohonné hmoty, jedině pod výhružkou zbraní. Československý rozhlas a další média se snaží informovat o aktuálním dění, ačkoli se jim v tom okupanti pokoušejí všemožně zabránit.

Po sedmi dnech, 28. srpna, vysílá olomoucký rozhlas: „Jsme unaveni. My, kteří k vám promlouváme, i vy, kteří nás slyšíte. Ten týden, který jsme prožili, rovná se svými událostmi, vzrušením, zoufalstvím i nadějemi nejméně jednomu roku, prožitému ovšem za jiných, běžných okolností. S únavou přicházela i deprese, nejvíce ve chvílích, kdy jsme už čtvrtý den čekali na příjezd našich státních a stranických představitelů z Moskvy. Jsou však tu, vzali opět řízení našich věcí do svých rukou a naše naděje opět vzrostly. A tak zaháníme únavu a snažíme se zapomenout na chvilky deprese, kdy se zdálo, že už je vše ztraceno. Není tomu tak. Musíme vydržet. Jsme teprve na začátku zápasu o záchranu jistot, které jsme začali v lednu budovat. A je nesmírně důležité, abychom si rozdělili své síly, abychom s nimi dobře a rozumně hospodařili a vystačili s dechem. A hlavně nepřestat pracovat. Znáte to přece sami: nejhůře je nám ve chvílích, když odpočíváme, když jsme sami, bez přátel a spolupracovníků, když se vzájemně nemůžeme povzbuzovat. Tak tedy – únavu překonat, hlavu vzhůru a zhluboka dýchat.“

Navzdory snaze vlít lidem optimismus do srdcí se země na dlouhých dvacet let ponořila do hnusu normalizace, kolaborace a rezignace. 

Zdroj: Sedm olomouckých dnů 1968, PhDr. Miloslav Čermák

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)