K významným středověkým městům, Olomouc nevyjímaje, patřili kati téměř od jejich počátků, od 13. století. Konstatuje to Ottův slovník naučný: „Teprve od XIII. století objevuje se stálá funkce katova. V Německu činěn byl rozdíl mezi katem (Henker) a popravním mistrem (Scharfrichter, Nachrichter). Mistr ostrého meče stínal, kat, jenž stál obvykle ve službách popravního mistra, vykonával ty způsoby trestu smrti, které pokládány za nečestné byly, jako např. věšení, lámání kolem, čtrvcení, pálení a mučení. Rozdíl ten znalo jen právo. V očích lidu byl popravní mistr právě tak jako kat osobou nečestnou a hodnou opovržení.“ Výkon rozsudku ale byl jen jednou částí povinností katů.
Bez katů by město zahynulo ve špíně
Popravčí nepracoval nikdy sám, měl docela početnou čeleď, která řešila spolu s mistrem spoustu úkolů. Tito lidé tvořili určité společenství, protože společně také bydlívali. V Olomouci to bylo ve slepé Katovské (Popravčí) uličce (Henkergassl), která se krčila u hradeb poblíž novodobé Katovské branky a ulice Hrnčířské.
Bezručovy sady s Katovskou brankou | Foto: Rudolf Smahel 1963
Reálně musela podstatně více práce katovské „firmě“ zabrat péče o hygienickou stránku chodu Olomouce. O středověkých městech je známo, že byla v porovnání s předcházejícím antickým starověkem mnohem zanedbanější, špinavější a tedy i k různým epidemiím náchylnější. Nebýt práce katovských družin, dalo by se tvrdit, že by taková města nejspíš vymřela dříve, než by stačila dospět k novověkým hygienickým normám.
Domácnosti měly na dvorcích běžně smetiště, toalety v našem smyslu neexistovaly, keramické nočníky měšťané v lepším případě vylévali do jímek, v horším případě z okna na ulici. Smetí s exkrementy běžně doplňovaly zdechliny koček, psů a jiných zvířat. Porážky hovězího a vepřového dobytka sice museli řezníci provádět v místech dnešní tržnice před Kateřinskou bránou, ale menší zvířata, jako ovce, kozy a dokonce i telata mohli porážet ve dvorech svých domů. „Přínos“ této praxe k čistotě a kvalitě vzduchu ve městě netřeba zdůrazňovat. Stačí jen připomenout, že k prvnímu stálému divadlu v Olomouci, které sídlilo na Dolním náměstí nad masnými krámy, se vázaly opakované stížnosti na hrozný zápach od řezníků.
A právě se špínou se snažili kati něco udělat. K jejich povinnostem patřila celá řada opatření, k nimž bychom dnes volali odborníky z firem technické služby nebo vodovody a kanalizace. Vyvážení plných jímek a latrín, odstraňování mršin zvířat z ulic, uklízení smetí z ulic, zejména před veřejnými budovami a kostely v době církevních svátků, likvidace krys, odchyt toulavých koček a psů a jejich zabíjení a pohřbívání, to je základní soupis povinností kata v Olomouci a nepochybně i v jiných městech, obdařených přítomností této profese. Pokud jde o vývoz "tekutého odpadu", kat a jeho pacholci vše vylévali skrz otvory v hradbách v Katovské uličce, mimochodem i po zazdění dodnes patrné. Odpad z jímek a latrín tedy tekl z hradeb dolů do míst jirchářské a koželužské obce Závodí, odkud to celé po spojení se zdejším odpadem ze zpracovávání kůží odteklo do Mlýnského potoka.
Řeka místo skládky a spalovny odpadu
K tomu si přidejme i povinnost postarat se o těla sebevrahů, kteří nesměli mít církevní obřad a být pohřbeni na křesťanském hřbitově. Kati jejich těla zakopávali, pálili na hranici nebo někdy i jednoduše hodili do řeky. Mimochodem, funkci řeky jako míta pro odkládání odpadu brali naši předkové jako samozřejmou. „Chladná Morava štědře rozlévá ledové vlny, v rychle plynoucím proudu odnáší odpadky z města,“ psal renesanční literát Šimon Ennius ve své chvále královského hlavního města Olomouce.
Specifickou součástí pracovní náplně kata a jeho družiny bylo dohlížení na provoz v městském nevěstinci. U „frejovných žen“ měl kat na starosti rovněž vyčištění jímek a „tajných míst“. Ostatně i ten nevěstinec byl na okraji hradeb, kousek od katovny.
Předešlými řádky se nesnažíme tvrdit, že sami kati a pohodní byli milovníky pořádku a čistoty. Na katovskou čeleď z Katovské uličky si třeba v roce 1667 stěžovali dominikáni z vedlejšího kláštera (dnes kněžský seminář na Žerotínově náměstí), že vstupují do jejich zahrady, jsou špinaví a line se od nich hrozný zápach. Městská rada katovi nařídila, aby čeledi zakázal chození do dominikánské zahrady a aby urychlili u svého obydlí likvidaci psích mršin, z nichž pocházel onen hnusný zápach. Nelze ale popřít, že kati měli tuto složku veřejného života na starosti a nebýt jich, určit by to s morovými ranami a dalšími epidemiemi bylo ještě horší.
Tak to bylo až do 19. století, kdy funkci městských popravčích odzvonilo a výkon hrdelních trestů přešel plně do rukou státu.
Poslední olomoucký kat Anton Hořínek (katem 1814 až 1860), mimochodem původně vojenský zdravotník, měl od magistrátu přesný soupis úkolů. Kromě čištění kanalizačních stok zde byl i velký důraz na odchyt a kontumaci toulavých psů a koček, protože právě v 19. století se významným problémem stávala vzteklina. Tu tehdy nedokázala medicína nijak vyřešit, proto bylo nutné odstranit její příčinu. Pokud se u psa projevily příznaky vztekliny, musel být utracen, předepsaným způsobem zahrabán na mrchovišti a vše, s čím přišel do styku, muselo být spáleno nebo dezinfikováno vypálením v ohni, vypařením v louhu a podobně. To vše byla práce pro kata.
Za spoustu práce minimum vděku
Podle olomouckého historika Miroslava Čermáka patřil kat i veškerá jeho čeleď na nejnižší stupeň sociální pyramidy středověkého města. Na nejvyšších příčkách byl bohatý patriciát, obvykle omezený počet rodin, navazujících na zakladatele měst, kteří mezi sebe nikoho dalšího nepouštěli. Tato vrstva, zabývající se obchodem, držela ekonomickou i politickou moc ve městě. Střední, početnější třídu tvořili řemeslníci, mezi nimiž byli jak boháči s početnou čeledí, tak i chudší řemeslníci, kteří pracovali sami či s jedním učedníkem. Nejnižší vrstvou byla chudina a nezaměstnaní, kteří bydleli obvykle podél hradeb na nejméně lukrativních parcelách. A právě sem patřil i kat, pohodný a jejich čeleď. Ekonomicky byli nepochybně mnohem lépe situováni než ostatní z této společenské skupiny, ale ani tak neměli šanci postoupit do vyšší třídy.
Katy tedy středověké město sice potřebovalo, ale nemilovalo je, ba naopak je ponižovalo a diskriminovalo. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ke katům se chodívalo pro pomoc při zraněních, protože zdatní kati uměli napravovat zlomeniny, vykloubeniny a další zdravotní potíže, kterým by se dnes věnoval nejspíš chirurg či ortoped. Ke katům se chodívalo i pro talismany a různé pomůcky lidové magie. Obavy a respekt z kata společnost překrývala okázalým opovrhováním. Vyžadovalo tedy jistě zvláštní povahové nastavení, aby mohl člověk tuto pozici zastávat.
"Člověk nijak zvláště zlý si na trýznění tak zvykne, že může dokonce z povolání mučit vlastní rukou svoje bližní." (Norimberský kat Frantz Schmidt, 1573-1615)
Technické služby místo katovské čeledi
S tím, jak z měst včetně Olomouce zmizely kati a jejich čeleď, nezmizel ale problém nepořádku a odpadků. O to se nadále starali městští zřízenci. Zprvu byl systém hodně primitivní - příslušní pracovníci chodili ulicemi a například vyzváněním dávali na vědomí, že provádí svoz popela a dalšího odpadu. Sami oyvatelé domů museli vynést smeti a popel z domu na ulici a nasypat do k tomu určeného povozu. Ty se pak vyvážely na skládku za město, v horším případě se některý flink spokojil s tím, že smeti vysypal do řeky Moravy.
Během první republiky dochází ke zvýšení propracpvanosti systému likvidace odpadů. A z druhé poloviny 20. století už známe klasické komunální podniky, které měly na starosti právě svoz odpadu, uklízení ulic, ale třeba i funkčnost veřejného osvětlení. nes těmto podnikům říkáme ve většině měst technické služby.
Zdroje:
Fiala Jiří a kol.: Sloužíme městu, Olomouc 2014
Hrdelní právo, webový portál – hrdelnipravo.cz
Čermák Miroslav: Olomoucká řemesla a obchod v minulosti, Olomouc 2002
Na toto téma jsme psali také:
O historii katovského řemesla https://olomoucky.rej.cz/clanky/historie/192-kdo-byl-bezectny-zajimavosti-z-historie-katovskeho-remesla-v-olomouci
O pravé i nepravé katovně: https://olomoucky.rej.cz/clanky/historie/966-prava-katovna-vybajena-katovna-a-posledni-pamatka-na-dum-olomouckych-katu-na-zahrobi
Olomoucký kat Anton Hořínek píše v roce 1850 magistrátu o odchycení tří psů s podezřením na vzteklinu. | Státní okresní archiv v Olomouci
Vyhláška starosty Franze Kreimla z roku 1863 o zákazu močení v "uličkách, ulicích a náměstích" pod pokutou dvou zlatých. Teprve v roce 1906 byly na Horním náměstí otevřeny veřejné toalety. | Zdroj: Státní okresní archiv v Olomouci
Ve 20. století na čistící práce katů navázaly v jednotlivých městech podniky technických služeb. Ty měly a dodnes mají ve výbavě i kropící vozy. | Foto: www.smp-pce.cz
Kropicí vůz Praga N v Praze | (c) FOTO:FORTEPAN / Bauer Sándor, CC BY-SA 3.0
