O této klukovské partě z 50. let minulého století píše velmi poutavě a zasvěceně Vladimír Gračka v knize Olomoucké panoptikum. Šlo o partu, jaká by klidně mohla být předobrazem pro některý ze skvělých románů pro mládež od Jaroslava Foglara. Parta na rozdíl od Rychlých Šípů či Bratrstva Kočičí Pracky neměla pevný počet členů. Vzhledem k tomu, že kluky (i děvčata) pojila především příslušnost k velmi specifické čtvrti okolo kostela svatého Michala a Žerotínova náměstí, měli v kontextu foglarovských románů daleko blíž ke stínadelským Vontům. Však se také mnohem později, v 80. letech, v okolí Žerotínova náměstí objevovaly na zdech starobylých domů i tajemné nápisy Stínadla či kresby kultovního ježka v kleci. Fanoušci Foglarových knih vědí…

Vépaďáci při hře stolního fotbalu. / Repro z knihy Olomoucké panoptikum.

Vépaďáci, jak si parta v 50. letech říkala, ale neřešili boj o ježka v kleci, ani nenosili žlutý špendlík v klopě, jinak však zažívali a pořádali spoustu právě takových dobrodružství, jaké přisoudil svým hrdinům spisovatel Foglar. Hlavním působištěm přitom byla čtvrť okolo již zmíněného kostela s půvabným náměstím a řadou úzkých starobylých uliček, a pak také park pod hradbami, kterému se říká Výpad, v dialektu Vépad, od čehož také parta měla svůj název.

Podle vzpomínek Vladimíra Gračky šlo o chlapce a občas i děvčata ve věku zhruba od osmi do dvanácti let, kteří společně procházeli podzemí pod michalským kostelem, strašidelnou chodbu pod hradbami, kde byl protiletecký kryt a vznikal zde i podzemní štáb civilní obrany, hráli hry či různé šampionáty, lezli po skalách, bojovali se sousedními partami a děsili dospělé.

„Kluci soutěžili v lezení po skalách a hradbách podél celého Výpadu, akdo se dotkl nohou trávy, byl vyloučen. Některým se podařilo dolézt od Blažejských schodů po arcibiskupský palác. Skoro denně byli na skalách…“ píše autor knihy Olomoucké panoptikum. „Zkouškou odvahy byly i jiné podniky. Do protileteckých krytů mazáci zavedli mladé a ti museli bez baterky projít od vchodu k východu a tam zaklepat na dveře.“

Vépaďáci občas trochu děsili okolí, to když večer v parku pořádali závody v házení nožem a sekerou či ve střelbě ze vzduchovky. „Náhodní chodci v podvečerních hodinách byli poněkud nesví, když se kolem nich míhaly nože…“ Když v létě vypouštěli vodu z Mlýnského náhonu, chlapci vlezli do bahna na obnaženém dně a našli docela solidní arzenál – bubínkový revolver, pistoli, bajonet a ostré náboje. Však bylo jen pár let po válce.

Nešlo o žádné svatoušky. Podnikali spanilé jízdy a vydávali se i na takzvané „vitaminové“ výpravy na Envelopu, kde rabovali v zeleninových zahrádkách. Podle vzpomínek Vladimíra Gračky byli sice Vépaďáci docela drsní, ale nikomu jen tak neubližovali. Spíš brali Výpad jako svůj rajón a nedovolili, aby se v něm někdo cizí dopouštěl nějakých nekalostí. „Když nějaký úchyl obtěžoval cizí děvče, obvykle zasáhli. Když jejich výzvám nerozuměl a držkoval, dostal po papuli, a pak už se Výpadu vyhýbal velkým obloukem.“

Občas hoši samozřejmě bojovali i s partami s okolních čtvrtí. Nebezpeční a početní byli prý "divocí" Novosaďáci, bojovalo se často s kluky Terezáky od Terezské brány nebo s Blažejáky z Blažejského náměstí a okolí. S terezáky se bojovalo na třídě Svobody. Terezáci obsadili výhodná postavení nahoře na terezské bráně, Vépaďáci stáli na opačné straně ulice. Domácí pálili kuličkami ze slínovce, Vépaďáci kamením. "Válčilo se do první krve. To se obyčejně podařilo někomu rozbít hlavu, což někdy končilo omluvami..." 

Zajímavě se řešila otázka hladu, která pár let po válce nebyla nijak vzácná. Jednou jistý Béla dotáhl pro kamarády vozík napůl shnilých pomerančů, který sehnal v Lafayettově ulici ve velkoskladu ovoce, jindy pomohly nedaleké úrodné zahrady, a sem tam se stávalo, že si jeden z chlapců kupoval rohlík uv krámě pana Komárka na Dolním náměstí, zatímco jeho kolegové mezitím rychle šupli nějaké zboží pod triko. „Ať nám to pan Komárek odpustí,“ říkali si pak při odchodu z krámu. Ovšem specialitou Vépaďáků byli pečení holubi, a to doslova, nikoliv obrazně. Již zmíněné vlastnictví vzduchovek znamenalo slušnou šanci ulovit i opeřence, a ty pak chlapci opékali na pánvi na sádle. „Ti větší si pak pochutnávali na stehýnkách a prsíčkách, menším zbyla křidýlka a kostičky na obírání,“ vzpomíná pan Gračka.

Jak tato foglarovská idylka skončila? "Po magické hranici šedesátého roku se z nás chlapců stávali muži, začali jsme si pěstovat chmýří pod nosem a do Výpadu jsme chodili na první rande.“ To bylo nepochybně také romantické, těžko to už ale lze zařadit do dějin klukovské party Vépaďáků. A tak zbyly jen vzpomínky, pár fotek a vyrytých kreseb a nápisů (třeba AŤ ŽIJE VÝPAD!) na stěnách hradeb a Katovské branky. A dnes i ona pamětní keramická kachle,která nás inspirovala k napsání těchto řádek.

Zdroj: Vladimír Gračka, Karel Zámečníček: Olomoucké panoptikum, Olomouc 2017

Vzpomínka v prostoru Katovské branky. / Foto: Rej.cz

Tato čtvrť má asi nejspecifičtější atmosféru v celém centru Olomouce. / Foto: Rej.cz

Tato čtvrť má asi nejspecifičtější atmosféru v celém centru Olomouce. Není divu, že se zde později objevovaly i křídové nápisy, připomínající slavná Foglarova Stínadla. / Foto: Rej.cz

Výpad je oblíbeným místem mnoha Olomoučanů, ne jen partiček z blízkého okolí. Je tady krásně! / Foto: Rej.cz

Po dávných Vépaďácích zbyly i vyryté nápisy. Třeba AŤ ŽIJE VÝPAD! / Foto: Rej.cz