Pohled ze střechy zimního stadionu v Olomouci nabízí zajímavou vizuální informaci. Dlouhá a relativně přímá dopravní tepna, kterou dnes denně projedou tisíce aut, je předělem mezi starou, středověkou Olomoucí, a jejím novověkým rozšířením. Kdysi tudy teklo říční rameno a Olomoučané sem chodili lovit žáby...
V úvodním díle poutavého příběhu likéru Praděd jsme si připomněli, jak unikátní bylinný nápoj slavil úspěch po celém světě. Pochutnával si na něm sám císař nebo bohatí Indové. Během války však nacisté židovské lihovarníky odvlekli do koncentračních táborů, odkud se nevrátili. O moc lépe se potomkům Gesslerů nevedlo ani po válce, když se chopil moci Klement Gottwald. A tak slavný lihovar zanikl. Ještě jednou se však likér Praděd v komunistickém Československu přece jen na výsluní dostává…
Dnes už asi málokdo tuší, jak slavný byl na počátku minulého století likér Praděd, či chcete-li Altvater. Pochutnával si na něm sám císař nebo bohatí Indové. Jméno nejvyšší moravské hory šířil nápoj také při prohibici v USA. Jak k tomu došlo? A kdo vlastně stojí za vynálezem světoznámé bylinné lahůdky?
DOPLNĚNO Pošty mají v Olomouci jako bývalém moravském hlavním městě dost dlouhou tradici. První poštovní úřad je v Olomouci doložený už k roku 1652. Tušíte, kam byste tehdy, v době těsně po třicetileté válce, chodili s doporučenými zásilkami či jinými psaníčky? Ulice se jmenovala Litovelská, Littauer Gasse, a dnes ji známe jako Riegrovu. Jde o sympatický renesanční dům č. 19.
Park pod Dómem, Cikánská branka, potom pár schodů nahoru a jsme v hledišti letního kina. Do „letňáku“ už není nutné jít jen hlavním vchodem z Pekární ulice, teď do něj opět vede i alternativní a jednodušší cesta z parku pod katedrálou. Vede skrze poternu, nazývanou podle staré pověsti Cikánská branka. Člověk si tak zkrátí cestu a také se snadno dostane k velkému úseku hradeb a k zajímavým pohledům na areál olomouckého hradu.
Kdo byl poslední olomoucký věžný a co vlastně tato mimořádně důležitá funkce obnášela? Jak dokázal sloužit městu skoro půl století? Příběh Josefa Kunerta ukazuje další střípek z bohaté historie města Olomouce, o které nemá většina lidí snad ani tušení.
V Katovské brance, kterou se vychází v Hrnčířské ulice do Bezručových sadů neboli Výpadu, si můžete povšimnout zajímavé keramické plakety. Je na ní nápis: „Na památku partě kluků - Vépaďákům. 1958 – 2008.“ Kdo byli tihle Vépaďáci?
Oskara Gutwinskeho jsme opustili po jeho návratu z první světové války, kde spoluzakládal historicky první lyžařské jednotky v armádě Rakouska-Uherska. Po věznění a jiných útrapách se vrací s mnoha šrámy na těle i na duši. Už není schopen vykonávat v Šumperku zubařskou praxi. Potřebuje ticho a klid. A hlavně hory, které tak miluje...
O výkonech hrdelního soudu v královském hlavním městě Olomouci si zde už náš milý čtenář mohl číst a dokonce i obydlí olomouckého kata už zde bylo zmíněno. Dnes bychom rádi osvětlili vztah ctihodných obyvatelů města Olomouce směrem k osobám bezectným, mezi které kat a jeho pacholci bezesporu patřili.
Už od roku 1063, tedy 958 let, existuje takřka nepřetržitá řada olomouckých biskupů a arcibiskupů. Její samotný počátek je ovšem doprovázen událostmi, na kterých by si dnes opravdu mohutně smlsnul bulvární tisk. Jeden biskup tehdy zfackoval a jinak týral druhého biskupa, a ještě jej přitom zesměšňoval a ponižoval. Jeden z těch biskupů byl bratrem českého knížete, ten druhý byl původně mnichem. Pražský biskup Jaromír (Gebhard) roku 1063 přepadl a mučil olomouckého biskupa Jana. Zprávu o tom zanechal slavný kronikář Kosmas.
