„Předností s nejvyšším stupněm ocenění je pro město Olomouc relativní zachovalost jejího historického centra s množstvím zákonem chráněných nemovitých kulturních památek umístěných po staletí v jen zcela nepatrně změněné sítí komunikací a veřejných prostranství. Kdysi používaný propagační slogan „OLOMOUC- na Moravě nejpamátnější“ nebyl planou frází. Dokonce by obhájil svou platnost nejen na Moravě. S výjimkou Prahy totiž v tomto směru těžko hledá s Olomoucí srovnání málokteré městské sídlo i v Čechách, ba dokonce i leckde za hranicemi státu,“ uvádí svou stať olomoucký historik a velký patriot.

Vysvětluje, že k tomu došlo souhrou více faktorů. Jedním je samotná povaha Olomouce jako hlavního města Moravy a od roku 1063 sídla moravského biskupství, od 1777 arcibiskupství, což s sebou neslo i pobyt šlechtických rodů, mnoha řeholních řádů i nejstarší moravské univerzity. Druhým zásadním faktorem bylo vybudování tereziánské pevnosti v 18. století, kdy už nadále nebylo možné stavět v bezprostředním sousedství města, tedy vlastně v předpolí pevnosti, a uvnitř hradeb zase nebylo žádné volné místo pro další rozvoj.

„Bohužel, ale i naštěstí, ke změně tohoto stavu došlo - zase na rozdíl od mnoha jiných opevněných měst - s velikým otálením až na samém konci 19. století. Lítost patří tomu, že mezitím „věk páry a elektřiny“ přivodil tzv. průmyslovou revoluci, která Olomouc přes hradby i přísně chráněné předpolí musela minout a nezvětšila město o továrny ani o domy pro jejich zaměstnance a nové objekty potřebné k jejich životu: školy, obchody, úřady a nové cesty k nim. Štěstím naopak bylo, že v roce 1886, kdy konečně došlo k úřednímu zrušení pevnosti, případně roku 1896 po ukončení složitých majetkoprávních jednání se státem, byly již obecně uznány zásady ochrany památek minulosti a Olomouci se vyhnula éra bezhlavého „gründerského“ získávání místa pro průmyslový rozvoj demolicemi staré zástavby,“ zdůrazňuje Milan Tichák.

Tato situace sice nezabránila zbourání řady historických staveb, zejména již nepoužívaných a zrušených kostelů, ale přesto zachovala v úplnosti základné schéma středověkého města včetně sítě ulic, náměstí a náměstíček a veliké většiny původní zástavby. Teprve po zrušení pevnostního statutu se začala Olomouc se zpožděním rozvíjet do okolí a k určitým změnám došlo také uvnitř starého města. Už na začátku 20. let 20. století se uvažovalo o změně charakteru některých ulic, což se projevilo v (nakonec nepřijatém) regulačním plánu pražského urbanisty Ladislava Skřivánka z roku 1925. V jeho intencích stanovil olomoucký stavební úřad několik novostaveb v historických ulicích s úplně jinou uliční čárou, takže dodnes je na první pohled vidět, že domy do ulice „nepasují“ a jsou dimenzovány na jiný, širší typ ulice. Podívejme se, co o hříších první republiky vůči centru Olomouce Milan Tichák napsal:

„Do historického jádra Olomouce vnikly jen částečně stavební aktivity známé firmy ASO (arch. Boh. Čermák); v roce 1938 se tak stalo ve formě nového obchodního domu, kterému se dodnes příliš nelíbí mezi historickými domy v ulici 28. října (č.9).

Ve stejném roce 1938 byla dalším hříchem stavba moderního činžovního domu v režii Spolku moravských cukrovarů na místě tří historických kupeckých domů - kdysi s podloubím - na Dolním náměstí 6.

Ještě kontroverzněji vyzněla (už před tím) realizace investic dvou dalších soukromých firem: velkoobchodu sklem a porcelánem firmy E. R. Mathes v Denisově ulici č. 21 v letech 1928-29 a o málo později domu pro obchod jízdními koly Ant. Kučery v České ulici (dnes 8. května č. 13). Obě budovy jednak svými strohými konstruktivistickými tvary vysoko převýšily okolní historickou zástavbu, ale navíc nedodržely ani po staletí zachovávanou stavební linii. Na tom druhém "hříchu" se však podepsal městský stavební úřad, který vycházeje z dosud (a pak už vlastně nikdy) nepřijatého regulačního plánu prof. Ladislava Skřivánka (1925) a z jeho námětu na rozšíření vybraných ulic, takovou stavební čáru novostavbám nařídil.

… V bezprostřední blízkosti Horního náměstí, v Riegrově ulici č.1, si v roce 1932 jinak vedli tvůrci již zcela funkcionalistické šestipodlažní budovy obchodního domu Baťa z roku 1932, na jejíž souznění s historickým okolím si museli Olomoučané dlouho zvykat.“

Milan Tichák ale připomíná i pozitivně vnímané prvorepublikové stavební zásahy do historického jádra města. Těch zásahů je víc, než si možná na první pohled uvědomujeme, což vlastně svědčí o tom, že se tehdejším architektům povedly. Své okolí tyto stavby nikterak neruší a historická zástavba tak působí na rozdíl od jiných míst kompaktním dojmem.

Po zbourání hradeb a hradebního valu v České ulici vznikl prostor, kde později vyrostla budova pojišťovny

Budovy pojišťovny z roku 1927 patří k tomu nejlepšímu, co k historickému jádru Olomouce přidala první republika.

„V letech 1922-23 si nechala tehdejší Moravskoslovenská banka přestavět dva starobylé domy v Denisově ulici na své mozaikou vyzdobené sídlo (č. 10) podle plánu Jaro Kováře st. ještě v duchu doznívající secese.

O deset let později investoval zase Pozemkový ústav v Olomouci dokonce do novostavby na půdorysu starého paláce na Horním náměstí č.11 podle projektu Klaudia Madlmayra. Autor navrhl moderní objekt hmotově téměř totožný s původní budovou, stejně jako krátce před tím (1929) s citem rekonstruoval sousední soukromý objekt Krajinské lékárny v nezměněné empírové podobě. Ve stejné době a ve stejném duchu Madlmayr rekonstruoval také někdejší církevní objekty (pak učitelský ústav) ve Slovenské ulici pro potřeby spolku Žerotín a jeho hudební školu. …

Mnohem příznivěji byla v roce 1927 přijata moderní stavba Okresní nemocenské pokladny architekta Jindřicha Kumpošta postavená na místě odstraněné části starého hradebního valu, která zajímavě dotvořila prostor, dnes nazývaný náměstím Národních hrdinů.“

Zdroj: Tichák Milan: Snahy a hříchy moderní architektury v historickém jádru Olomouce, in: Mladí a památky, Sborník ke Dnům evropského dědictví, Olomouc, 2012

Původní podoba Krajinské lékárny

Krajinská lékárna a sousední dům po přestavbě ve 20. letech

Česká ulice v roce 1890

Česká ulice s původní nízkou zástavbou

Česká ulice po výstavbě za první republiky