Zaprodanci ďábla, Když struny lkají, Edison, Central a další. Historie olomouckých kin

Příští týden se po devatenácti let od posledního promítání otevře znovu bývalé slavné olomoucké kino Central. Tehdy v roce 2005 kině dávali film Ženy pro měny režisérky Eriky Hníkové. Následně kino zavřeli a dlouhých devatenáct let čekalo v hibernaci na možné znovuzrození. To se odehraje za pár dní, byť se Central částečně změnil z klasického kina v multikulturní scénu pro divadlo, hudbu i film. Jaké jsou počátky a zajímavosti z dějin kin v Olomouci? A co kde dávali?

Původní sál kina Central | Zdroj: Muzeum umění Olomouc

První skutečné pohyblivé obrázky neboli film mohli Olomoučané vidět v sále někdejšího hotelu U Zlaté hrušky v Riegrově ulici č. 14 v roce 1896. Dovolme si maličkou etymologickou odbočku, jak slova biograf či kino vznikla – termín biograf znamená doslova záznam života a kinematograf zase záznam pohybu.

V následujících letech se v Olomouci pravidelně zastavovaly kočovné společnosti, které promítaly filmy buď v nějakém hostinském sále, například v hotelu Lauer na Horním náměstí, v prostorách Reduty v městském divadle nebo dokonce ve velkém stanu na veřejném prostranství, kupříkladu vedle hostince U Dřevěného zvonu. V Olomouci v těch časech promítal dokonce i slavný propagátor filmu Viktor Ponrepo (v roce 1901). Pomalý konec těmto kočovným pohostinským vystoupením učinilo zřízení prvních stálých kin.

Kino Edison od roku 1913 v novém paláci | Zdroj: Vlastivědné muzeum Olomouc

Do takového nejstaršího kamenného kinosálu v Olomouci byste mohli zamířit už od 22. dubna roku 1908 a to přímo na Horním náměstí. V Edelmannově paláci vzniklo německé Kinematografické divadlo. O tom, že šlo o vysoce prestižní záležitost, svědčí i fakt, že ono první kino vzniklo vlastně v objektu, který ještě nějakých deset před tím sloužil jako sídlo olomouckého magistrátu, protože radnici skoro celu druhou polovinu 19. století využívaly státní úřady. Autorem myšlenky zřídit v bývalé radnici kino byl jistý pan Bajer, správce tohoto objektu, který pak důležitou kinematografickou licenci po čase postoupil městským úředníkům Gerlichovi a Kuksovi. Promítalo se zde třikrát týdně.

Ve stejném roce 1908 v listopadu bylo otevřeno druhé, rovněž německé kino v budově tělocvičny spolku Olmützer Turnverein vedle dnešního zimního stadionu v Hynaisově ulici. Toto kino neslo název Atlantis. Promítalo se o nedělích a svátcích. V budově už dříve občas od roku 1903 probíhala příležitostní promítání, ovšem od roku 1908 šlo o pravidelný provoz a vlastníkem kinematografické licence byl právě zmíněný tělocvičný spolek.

Česká olomoucká menšina se dočkala svého kina 24. září roku 1911, kdy otevřel v české obchodní pasáži mezi Horním náměstím a třídou Svobody kino Orania (nejdříve Urania) podnikatel a sochař Josef Hladík. Toto kino mělo opravdu dlouhou životnost, byť měnilo názvy, interiér a také zaměření – ve dvacátých letech se kupříkladu jmenovalo Kosmos a olomoucká učitelská jednota jej využívala především pro osvětová a pedagogická představení. Pod názvem Jas toto kino jistě znali a navštěvovali ještě mnozí dnešní čtenáři našeho článku. Díky kinu se celé této spojnici začalo brzy říkat KINOPASÁŽ. (Snímek vlevo - zdroj: VMO)

Kino z Edelmannova paláce se roku 1913 přesunulo do nově vystavěného paláce na rohu třídy Svobody a ulice 8. května – a zde už promítalo pod názvem Edison. Mladší generace jej znaly jako kino Mír, což platilo do roku 1991. Dnes se do části bývalého kinosálu chodí pro hamburgery.

Zdroj: Vlastivědné muzeum Olomouc

Další tradiční kino vzniklo roku 1924 v objektu zvaném U města Prahy v olomoucké Úřední čtvrti. Toto významné místní kulturní centrum dříve provozovalo divadelní představení, Olomoučané zde třeba mohli poprvé vidět třeba opery Prodaná nevěsta či Hubička. Kino Apollo zde fungovalo desítky let, po válce bylo přejmenováni na Lípu a později v něm fungovalo i Kino mladých. Lípa promítala do roku 2005. Nápis KINO na domě U města Prahy vidíme dodnes.


Kino Apollo, později kino Lípa | Zdroj: Vlastivědné muzeum Olomouc

V Olomouci vznikala za první republiky i další kina, třeba Slavia ve Wurmově ulici, Helios v Hodolanech, Sokol ve Chválkovicích a od roku 1933 díky péči Družstva pro stavbu sokolovny vzniklo velkolepé kino Metropol, poslední dosud fungující zástupce klasických městských kin v Olomouci.

Program a podmínky kin

Nejstarší kina měla obvykle tyto základní složky programu: dokumenty, aktuality a konečně i hlavní film, samozřejmě ještě němý. Dnes existuje všeobecné povědomí o tom, že němé filmy doprovází vždy pianista, ve skutečnosti se ale některá kina chlubila dokonce vlastním „domácím orchestrem“, který občas koncertoval i mimo filmová představení. Kina se i v rámci jednoho města zaměřovala na různé typy filmů. Největším lákadlem jsou velkofilmy americké provenience, ale nechybí ani filmy z německých studií a samozřejmě zejména české klasické filmy s prvotřídními celebritami své doby, Otomarem Korbelářem, Lídou Baarovou, Jaroslavem Vojtou, Adinou Mandlovou, Hugo Haasem a dalšími. Velkou proměnu repertoáru vidíme během války a zejména pak po ní a po převratu v roce 1948. Za války se ještě v roce 1940 mohl divák v Olomouci podívat i na americký film, po vstupu USA do války už tomu ale byl konec. Po roce 1945 a zejména pak po roce 1948 se objevuje najednou neobyčejně silná vlna filmů sovětské produkce.  

I v německém programu kin jsou české tituly - rok 1940

V souvislosti s prvním kinem na Horním náměstí jsme zmínili kinematografickou licenci. To byl základní dokumentu, který kočovným i stálým kinům povoloval takové projekce. Nedostal jej každý, o licenci rozhodovaly centrální státní orgány. Vydávána byla především jednotlivcům, až od 20. let dostávaly přednost spolky. Vliv na rozhodování o udělení licence měl účel promítání, například i dobročinné výtěžku ze vstupného. Mnohým žádostem úřady nevyhověly, což se dělo typicky během první světové války. Až do roku 1912 platila pro kinematografy nařízení podle dvorského dekretu z 6. ledna 1836, vydaného tehdy pro atrakce pořádané kočovnými herci, artisty a provozovateli jiných veřejných podívaných. V září 1912 ministerstvo vnitra vydalo nařízení o pořádání veřejných představení kinematografických. Licenci udělovala zemská správa politická, později zemský úřad.

Pro stálá kina platila velmi přísná bezpečnostní opatření. Důvod byl prostý - filmy byly zaneseny na celuloidových pásech, což je vysoce hořlavý materiál. Kabiny promítačů musely být stavebně odděleny od hlediště, aby se v případě nehody a požáru předešlo tragickým událostem. Promítači byli rovněž velmi důkladně školeni. Provozovatel kin také ručil za dodržování věkové hranice pro shlédnutí jednotlivých filmů. 

Promítací kabina | Z osobního archivu pana Ivana Škrovánka

Central jako první se zvukem!

Přízemí a suterén budovy nynějšího Muzea umění začaly sloužit jako svého druhu zábavní centrum v roce 1925, kdy zde vzniklo nejprve varieté Tabarin (později Divadlo hudby). V jeho sousedství přibyl o rok později Radiobar a o podlaží níže kino Central, které bylo od roku 1930 dokonce prvním zvukovým kinem na Moravě a jedním z prvních v tehdejším Československu.

Zvukovou aparaturu Kinophon do kina nainstalovala olomoucká firma Elektroradio už během roku 1929. Jednalo se o vynález majitele firmy Elektroradio Josefa Mazáka a byla to první zvuková aparatura českého původu! Prvním zvukovým představením v kině Central a na celé Moravě byl v roce 1930 film Když struny lkají. O těchto filmech se tehdy uvádělo, že jsou "mluvící a zvukové". Mimochodem, moderní zvukový formát filmů byl natolik atraktivní novinkou, že třeba v programu moravských biografů z roku 1937 ještě stále některá kina zdůrazňují, že jsou ZVUKOVÁ!

Za Protektorátu celý objekt zabavili Němci a sloužil do značné míry také jako zábavní podnik pro německou armádu. Během tétodoby bylo kino přejmenováno na Lichtspiele Zentral Olmütz. Po válce fungovalo varieté i Radiobar už jen krátce. Správu kina převzal Svaz přátel Sovětského svazu, který dal biografu ihned nový název – Moskva. Ten mu zůstal až do roku 1989 (v roce 1968 to bylo krátce kino Svoboda), kdy se vrátilo k původnímu jménu kino Central, které neslo až do svého uzavření v roce 2005.

Od 20. února se slavný Central opět otevírá. Ne jako klasické kino, ale i filmy se zde budou promítat... 


Zdroje:

  • Bittnerová Alice: Historie kin v Olomouci od čtyřicátých let po současnost, Olomouc 2011
  • Bittnerová Alice: Kinofikace Svatého Kopečka u Olomouce (na pozadí stručného nástinu dějin československé kinematografie) 1927 – 1991, Olomouc 2008
  • Dobový tisk, zdroj Vědecká knihovna Olomouc
  • Tisková zpráva Muzea umění Olomouc


Kino Central vedle Žerotínových kasáren, dnes Vlastivědného muzea

Program kina Central 1926

Program kin 1927

Program kina Central 1940

Olomoucká kina v roce 1940

Program kin v roce 1946

Program kin v lednu 1948

Kino Moskva

Kino Apollo

Kino Central



INZERCE
Ostrov realit Ostrov realit

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Radio Haná
INZERCE
Chata Kouty